dřevěný padací most. Když se ten několikametrový můstek zvedne, zeje pod ním mezi hradbami takřka dvacetimetrová propast.
Ostatně zámek paní Crombezové v Montmort-Lucy u Epernay, ve francouzském kraji Champagne-Ardenne, kde se vedly ty nejlítější bitvy dějin, nikdo ještě nedobyl. »Chvíli počkejte, paní hraběnka přijde hned,« oznamuje u mohutných dřevěných vrat asi desetileté děvčátko, dcera správce zámku, se čtyřbarevným kotětem v náručí. Vzápětí přichází hraběnka Crombezová, šedovlasá sympatická paní, jinak majitelka zámku Montmort. »Omlouvám se, plela jsem kytky na zahradě,« říká s úsměvem. Všechno je tady velké, mohutné, impozantní. Vysoké zdi zámku, obranné věže někdejší středověké pevnosti i třicetihektarová zámecká zahrada. »Nejhezčí pohled na zámek je tady od té sekvoje,« říká paní Crombezová. V dálce pobíhají po úhledném trávníku parku kamzíci a kozy. »To je náš věčný spor se synem, on tady chce mít nějaká zvířata, já zase dávám přednost květinám. A ty zvířata až příliš často spasou či podupou.« Romantické prostředí Montmortu už nadchlo hodně filmařů i televizních scenáristů. »Ale většinu žádostí odmítám, víte, když třeba tady chtějí točit takové ty filmy pro dospělé,« přiznává paní hraběnka. Už v 11. století zde stála pevnost, kterou nikdo později nedobyl. Moc zdejších pánů, nezávislých knížat de Champagne, byla v kraji taková, že francouzští králové výstavbu podobných pevností zakázali. Pouze Montmort zůstal neopuštěn, ovšem přestavěný z pevnosti na zámek ve stylu italské renesance. Přestavbu Montmortu zahájila v roce 1577 Kateřina Medicejská, smutně proslulá manželka krále Jindřicha II., žena, která zosnovala »bartolomějskou noc«. Od roku 1704 je zámek Montmort, zapsaný i s parkem do seznamu historických památek Francie, rodinným majetkem Crombezových. Po většinu roku je paní Crombezová jediným obyvatelem mohutné stavby, pokud k ní na víkend nepřijedou její tři dospělé děti. Syn je vinař, což je v tomto kraji, který dává světu šampaňské, velmi úctyhodné povolání. Dvě dcery, lékařka a novinářka, žijí v Paříži. A správce zámku bydlí s rodinou v pěkném renesančním domku u hradeb. »Tam jsme museli bydlet za okupace, v zámku bydleli němečtí důstojníci,« ukazuje paní Crombezová na správcův domek. Z rytířského sálu v prvním patře otevírají velká okna utěšený pohled do pečlivě udržovaného parku. Na stěnách jsou obrazy a staré gobelíny, místnosti vévodí několik brnění, velký krb a klavír. Mezi okny jsou tělesa ústředního topení. »Moc tepla si ale tady neužiju,« směje se paní Crombezová. Je vidět, že se zde žije, že to není zámek-muzeum. Na klavíru je několik cédéček s klasickou hudbou, pár knížek. »Ráda si občas zahraju nebo něco poslechnu,« dodává paní hraběnka. Když se prochází schodištěm dolů do kuchyně, je v mezipatře malá kaple. »Občas se tady schází celá rodina, syn je ostatně členem řádu maltézských rytířů,« říká paní hraběnka. I na kuchyni je vidět, že je součástí denního života paní hraběnky. Vycíděné měděné hrnce a pánve nad ohromnými kamny jen svítí, na poličkách jsou nejrůznější zavařeniny s letošním datem: 1999. Paní hraběnka prozrazuje i jednu z kuriozit zámku Montmort. »V této věži je ve Francii naprosto ojedinělé stupňovité schodiště. Dá se po něm do zámku vjet i na koni,« říká, zatímco pohodlně schází i s návštěvníky po širokých stupních schodů dolů pod hradby. »To si kdysi za napoleonských válek vyzkoušeli i ruští kozáci,« dodává. »Musím jít ještě zvednout padací most,« loučí se sympatická paní hraběnka. Nerachotí žádné řetězy ani rumpál. Stačí jen zmáčknout elektrické tlačítko. A ve chvíli odděluje paní Crombezovou a její zámek Montmort od ostatního světa zvednutý můstek.
Ostatně zámek paní Crombezové v Montmort-Lucy u Epernay, ve francouzském kraji Champagne-Ardenne, kde se vedly ty nejlítější bitvy dějin, nikdo ještě nedobyl. »Chvíli počkejte, paní hraběnka přijde hned,« oznamuje u mohutných dřevěných vrat asi desetileté děvčátko, dcera správce zámku, se čtyřbarevným kotětem v náručí. Vzápětí přichází hraběnka Crombezová, šedovlasá sympatická paní, jinak majitelka zámku Montmort. »Omlouvám se, plela jsem kytky na zahradě,« říká s úsměvem. Všechno je tady velké, mohutné, impozantní. Vysoké zdi zámku, obranné věže někdejší středověké pevnosti i třicetihektarová zámecká zahrada. »Nejhezčí pohled na zámek je tady od té sekvoje,« říká paní Crombezová. V dálce pobíhají po úhledném trávníku parku kamzíci a kozy. »To je náš věčný spor se synem, on tady chce mít nějaká zvířata, já zase dávám přednost květinám. A ty zvířata až příliš často spasou či podupou.« Romantické prostředí Montmortu už nadchlo hodně filmařů i televizních scenáristů. »Ale většinu žádostí odmítám, víte, když třeba tady chtějí točit takové ty filmy pro dospělé,« přiznává paní hraběnka. Už v 11. století zde stála pevnost, kterou nikdo později nedobyl. Moc zdejších pánů, nezávislých knížat de Champagne, byla v kraji taková, že francouzští králové výstavbu podobných pevností zakázali. Pouze Montmort zůstal neopuštěn, ovšem přestavěný z pevnosti na zámek ve stylu italské renesance. Přestavbu Montmortu zahájila v roce 1577 Kateřina Medicejská, smutně proslulá manželka krále Jindřicha II., žena, která zosnovala »bartolomějskou noc«. Od roku 1704 je zámek Montmort, zapsaný i s parkem do seznamu historických památek Francie, rodinným majetkem Crombezových. Po většinu roku je paní Crombezová jediným obyvatelem mohutné stavby, pokud k ní na víkend nepřijedou její tři dospělé děti. Syn je vinař, což je v tomto kraji, který dává světu šampaňské, velmi úctyhodné povolání. Dvě dcery, lékařka a novinářka, žijí v Paříži. A správce zámku bydlí s rodinou v pěkném renesančním domku u hradeb. »Tam jsme museli bydlet za okupace, v zámku bydleli němečtí důstojníci,« ukazuje paní Crombezová na správcův domek. Z rytířského sálu v prvním patře otevírají velká okna utěšený pohled do pečlivě udržovaného parku. Na stěnách jsou obrazy a staré gobelíny, místnosti vévodí několik brnění, velký krb a klavír. Mezi okny jsou tělesa ústředního topení. »Moc tepla si ale tady neužiju,« směje se paní Crombezová. Je vidět, že se zde žije, že to není zámek-muzeum. Na klavíru je několik cédéček s klasickou hudbou, pár knížek. »Ráda si občas zahraju nebo něco poslechnu,« dodává paní hraběnka. Když se prochází schodištěm dolů do kuchyně, je v mezipatře malá kaple. »Občas se tady schází celá rodina, syn je ostatně členem řádu maltézských rytířů,« říká paní hraběnka. I na kuchyni je vidět, že je součástí denního života paní hraběnky. Vycíděné měděné hrnce a pánve nad ohromnými kamny jen svítí, na poličkách jsou nejrůznější zavařeniny s letošním datem: 1999. Paní hraběnka prozrazuje i jednu z kuriozit zámku Montmort. »V této věži je ve Francii naprosto ojedinělé stupňovité schodiště. Dá se po něm do zámku vjet i na koni,« říká, zatímco pohodlně schází i s návštěvníky po širokých stupních schodů dolů pod hradby. »To si kdysi za napoleonských válek vyzkoušeli i ruští kozáci,« dodává. »Musím jít ještě zvednout padací most,« loučí se sympatická paní hraběnka. Nerachotí žádné řetězy ani rumpál. Stačí jen zmáčknout elektrické tlačítko. A ve chvíli odděluje paní Crombezovou a její zámek Montmort od ostatního světa zvednutý můstek.
