Jak se žije moldavským Gagauzům

Návštěvníky přijíždějící do Komratu, centra moldavské autonomní Gagauzské republiky, přivítá typické sídliště ze sovětských časů. Toto provinční a docela nezajímavé město má - jako většina bývalých sovětských experimentů - hlavní ulici, náměstí, parčík, budovu místního komunistického výboru, nákupní centrum a pomníky připomínající druhou světovou války. Nejsou zde žádné známky originality a turisté se dozvědí, že nejsou v Rusku nebo na Ukrajině, ale v Moldavsku, jen tak, že se někoho zeptají.

Olja a Grigorij žijí v malém domě na předměstí Komratu, ale studují v moldavské metropoli Kišiněvu a doma tráví jen málo času. To se však na jaře změní a alespoň jeden ze sourozenců se bude muset do Komratu vrátit, aby se postaral o zeleninovou zahradu a osm prasat. Jejich rodiče totiž odešli za prací do zahraničí: matka pracuje jako hospodyně v jedné turecké rodině v Instanbulu a otec se chce přes Ukrajinu a Polsko dostat do Německa (samozřejmě ilegálně) a pracovat tam jako dělník. Oba se tímto způsobem snaží podporovat své děti na studiích, která v
Moldavsku přijdou na několik tisíc dolarů ročně.

Každý, kdo má jen špetku odvahy, už Gagauzsko opustil, aby se poohlédl po práci jinde - většinou v Turecku, ale také ve střední a východní Evropě. Někteří chtějí vydělat peníze, aby si mohli koupit auto nebo léky pro nemocného člena rodiny. Jiní chtějí podnikat nebo financovat vzdělávání svých dětí. Průměrná měsíční mzda v Moldavsku se pohybuje mezi deseti až 30 dolary. Hospodyně v bohaté turecké rodině si může vydělat až 20krát více, dělník na stavbě v České republice desetinásobek této částky a v Německu dokonce padesátinásobek mzdy, kterou v
Komratu dostává učitel nebo lékař.

V porovnání s ostatními částmi země je na tom Gagauzsko ještě dobře. Díky rozvíjejícím se vztahům s Tureckem se pro Gagauze zvětšily pracovní příležitosti za hranicemi, stejně jako turecké investice a pomoc této malé republice.

Gagauzové přišli do jižní Besarábie na přelomu 19. století z území dnešního Bulharska. Jejich původ je nejasný, vědci se přou o to, zda Gagauzové byli pokřtění osmanští Turci nebo bulharští křesťané, kteří se přizpůsobili turecké kultuře. Mají vlastní jazyk, který odráží jejich minulost jako izolované menšiny. Pro většinu z nich je ruština druhým mateřským jazykem, pro městské intelektuály je ale dnes ruština na prvním místě.

Když moldavské úřady prohlásily v srpnu 1989 za oficiální jazyk moldavštinu, Gagauzové dali najevo svou nespokojenost a vytvořili kulturní organizaci se záměrem oživit gagauzský národ a jeho tradice. V té době se zhoršila situace na jihu Moldavska, kde Gagauzové žijí, do takové míry, že se rozhodli vyhlásit také
svoji politickou nezávislost. Vláda v Kišiněvu tento krok neuznala a vyzvala obyvatele ostatních částí země, aby pomohli potlačit povstání.

Konflikt naštěstí neskončil proléváním krve, jak tomu bylo jinde na území bývalého Sovětského svazu, a ozbrojené síly po dvou týdnech z oblasti odešly. Samostatně vyhlášenou Gagauzskou republiku uznal moldavský parlament oficiálně až v roce 1994.

Dnešní Gagauzsko nemá přesně určené hranice a ani úřady v Kišiněvu nemají jasnou představu o jeho velikosti. Podle komratských orgánů leží na území Gagauzska tři menší města a 27 vesnic.

Přestože jedno z ustanovení moldavské ústavy zaručuje Gaugazsku samostatnost, pokud by se Moldavsko rozhodlo připojit k sousedním Rumunsku, není tato otázka už tolik významná. Na setkáních zástupců Moldavska a Gagauzska převládají ekonomické záležitosti a legislativa. Gagauzové usilují o větší samostatnost, protože podle předsedy gagauzského lidového shromáždění Michaila Kendigelana, "žije celé Moldavsko z potu Gagauzů". V gagauzském rozpočtu prý zůstává jen 40 procent daní vybraných na jeho území.

Podařilo se dosáhnout také několika úspěchů, jedním z nich je například program na podporu zemědělských družstev a kolchozů, které byly přeměněny na akciové společnosti. Je to sice opačný trend než v ostatních částech Moldavska, kde je půda rozdělována mezi drobné rolníky, ale pomohlo to postavit zdejší zemědělství
na nohy, říká Kendigelan. Podle něj si rolníci v loňském roce například kolektivním pěstováním hroznového vína vydělali kolem osmi dolarů měsíčně.

Dalším úspěchem byly bezplatné dodávky paliva, které Gagauzsko obdrželo od Turecka, přestože celá záležitost byla značně zdlouhavá a doprovázena řadou nepříjemností. Kromě pracovních příležitostí a stipendií pro gagauzské studenty
poskytla turecká vláda rovněž úvěr na dodávky vody, přispěla k vybudování univerzity a věnovala technické vybavení pro místní televizní a rozhlasovou stanici. Podle Kedingelana je to důkazem, že Gagauzsko - na rozdíl od Moldavska - se těší zájmu svých sousedů.

Z pohledu obyčejných lidí je realita v Gagauzské republice poněkud složitější. Někteří podporují gagauzskou vládu a považují autonomii za prospěšnou jako předseda zemědělského družstva v Kirijetu, které by bez pomoci vlády nepřežilo loňská katastrofální sucha. Ostatní, jako Olja a Grigorij, zaujímají opačné stanovisko. Podle nich je vláda zkorumpovanou cháskou, která situaci v Gagauzsku ještě více zhoršuje, a tak nejlepším řešením je nechat vše při starém a doufat v lepší budoucnost.

Neoficiální vlajka Gagauzské republiky. Hlava vlka, původní symbol Gagauzských Turků.