Při mé poslední cestě přes oceán jsem měl to štěstí, že díky odlétaným kilometrům pro mne přišel hlavní stevard a pozval mě do business třídy. Pohodlné křeslo, vlastní televize,několik chodů - to se mi moc líbilo. Ale netrvalo dlouho a palubou se ozvalo naléhavé volání o lékařskou pomoc. Vysoukal jsem se z příjemně vyhřátého pelíšku a doběhl do malého prostoru, odkud za normálních okolností distribuují letušky jídlo. Zde ležel v bezvědomí asi pětačtyřicetiletý člověk. Blesklo mi hlavou, co všechno se mohlo stát - náhlý pokles tlaku a kolaps, infarkt, mrtvice,diabetické kóma, epilepsie či mnoho jiných stavů. Vzhledem k jeho téměř křídové barvě jsem vsadil na nízký tlak, zvláště poté, kdy puls byl prakticky nehmatný. Posádka mi nabídla tlakoměr, ale hukot motoru poslech téměř znemožnil. Zástupce kapitána situaci přehlédl a utrousil, že viděl během letu již asi pět úmrtí, a zase se vzdálil. Povzbuzující. Masáž srdce trvající asi čtyři minuty nastolila již pravidelný puls, zornice začaly reagovat. Po dvaceti minutách muž otevřel oči a začal vnímat. Omdlelý Francouz vysloveně vzkvétal a potom nám prozradil, že den nejedl a nepil. T ím jen potvrdil domněnku, že šlo skutečně o hypovolemický kolaps. Po vyplnění protokolu jsem jej ještě měl po zbytek letu na očích. Rekapituluje proběhlé byl jsem rád,že to byl Francouz, neboť od Američana bych se tak akorát mohl dočkat soudu, že jsem mu masáží poškodil hrudní stěnu. Překvapením - a milým - byla odměna letecké společnosti. Mohl jsem si vybrat: kredit 5000 mil, či 100 dolarů. Zvolil jsem první možnost. A až se potkáme příště při nástupu do letadla, nezapomeňte v průběhu letu sebou seknout. Pak se rozdělíme.
25. března 2000
