Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Jak se z hromady hnoje zrodila legenda Jizerek

aktualizováno 
Stereozáchod, na kterém mohou vykonávat potřebu dva lidi současně, posmrtně zkřížený zajíc se srncem, kolektivní past na šest myší, hodiny, které jdou pozpátku, anebo prošlápnutý kbelík ze Sibiře. Neuvěřitelný svět kuriozit se dlouhé roky skrývá v typické horské chalupě v Jizerských horách. Stejně jako tahle sbírka a její majitel je trochu zvláštní i název onoho stavení – Hnojový dům.

Po dlouhá léta lákal Hnojový dům stovky návštěvníků osady Jizerka, kteří obdivovali kuriózní výstavu světoběžníka, dobrodruha a svérázného vypravěče Gustava Ginzela.

Jenže, v roce 1995 chalupa vyhořela a i když Ginzel nechal postavit její přesnou kopii, dům už je stejně několik let zavřený. Ginzelovi je hodně přes sedmdesát, je vážně nemocný a většinu času tráví u příbuzných v Německu. Ginzelovi příbuzní jezdí do baráku jen občas o víkendech, turisty ale dovnitř nepouštějí.

Ale i kdyby byl dům ještě někdy otevřen, i kdyby si turisté mohli znovu prohlížet stovky kuriozit z Asie či Austrálie, už to nikdy nebude jako dříve. Bez Ginzelova vyprávění to prostě nebude ono. Hnojový dům patří ke Ginzelovi stejně neodmyslitelně jako koruna ke královi.

"Tamty borové šišky jsou z největšího stromu světa," ukazoval před lety návštěvníkům Ginzel jeden ze svých exponátů. "Před požárem v roce 1995 jsem měl šišku z Austrálie, teď ji mám ze Spojených států. Je to výhodné, že všude mají nejvyšší strom světa."

A když se návštěvníkům chlubil Pivonem, již zmiňovaným posmrtným křížencem zajíce se srncem, podal zcela jasné vysvětlení, proč se tento živočich dočkal "propojení" až po smrti: "Zaživa by to pochopitelně nešlo, že."

Externí obrázek
Externí obrázek
Externí obrázek

STROJ ČASU PO ČESKU

1. díl
Těšnovské nádraží pohřbila pražská magistrála

2.díl
Českou vesničku vyhladilo fiktivní uhlí

3.díl
Nejvyšší horu Česka změní skleněný kvádr

4.díl
Jak Česko přišlo o Eiffelův viadukt

Redakce iDNES děkuje Muzeu Jizerských hor (jmenovitě panu Františkovi Vítovi) za jeho nesmírnou ochotu a pomoc i za poskytnuté fotografie. Více informací o Muzeu Jizerských hor najdete ZDE.

Redakce iDNES také děkuje za fotografie a zajímavé vyprávění panu Siegfriedovi Weissovi, fotografovi a autorovi řady obrazových publikací z českých hor, např. Moje Jizerky. Více informací o knihách S.Weisse i jeho novém kalendáři Jizerských hor na rok 2006 - najdete ZDE.



Gustav Ginzel před svým Hnojovým domem
SPOUSTU KRÁSNÝCH FOTEK SI PROHLÉDNĚTE ZDE

Hnůj vyplavily dva potůčky

Hnojový dům, typická jizerskohorská dřevěná chalupa s černým nátěrem a vysokou střechou do špičky, dostal skutečně název podle hnoje. Horské stavení, postavené na přelomu 17. a 18. století, nejprve sloužilo jako běžné obydlí. Po kolektivizaci v něm ovšem zemědělci ustájili stádo krav.

Dobytek prý žil v prvním patře a nakonec svými výkaly tak zaneřádil celý dům, že vrstva hnoje dosahovala až k oknům. Ginzel chalupu, prosáklou trusem tak, až málem spadla, koupil v roce 1964. Vyšla ho na 345 korun. Vyčistil ji pradávnou Heráklovou metodou: skrz stavení prohnal dva horské potůčky.

Hnůj pak Ginzel prodal zemědělcům a vydělal na tom vydělal nejméně dvojnásobně víc peněz, než za kolik zdevastované stavení koupil. Místo hnoje pak začala v domě vznikat sbírka exponátů a kuriozit, kterou Ginzel plnil z části sám a z části mu pomáhali jeho kamarádi horolezci nebo fotografové.

Hnojový dům se postupně začal stávat vyhlášeným turistickým místem a Ginzel vyhledávaným společníkem, který si dokázal udělat čas takřka pro každého. Jeho večerní besedy s promítáním diapozitivů ze všech možných koutů světa, o kterých v té době neběžely ani filmy v televizi, jeho svérázné vyprávění a fabulace neuvěřitelných historek přitahovaly do jeho domu stovky návštěvníků.

Gustav Ginzel nechal ve své chalupě přespat každého, kdo na jeho dveře zaklepal. Nic za to nikdy nechtěl, jen v kuchyni stála piksla s nápisem, že děkuje za přispění do jeho domácnosti. Pokud jste přišli bez spacáku, v noclehárně v prvním patře jste pak vyfasovali palandu, pokud byla nějaká volná, i s dekou.



Hnojový dům v roce 1994, rok před požárem
Autor: fotograf Siegfried Weiss

Světélko v temnotách totality

Pro hodně lidí ale Ginzel nebyl jen cestovatel, dobrodruh a snílek. Jeho obydlí i způsob života byly natolik originální, že pro mnohé představoval i určitý symbol protestu proti šedi a stísněnosti tehdejšího komunistického režimu. Ginzel byl totiž důkazem, že i v tak duchovně ponuré době se dá žít zcela svobodně a originálně.

I proto byl Ginzel trnem v oku tehdejším úřadům. Vždyť kdo v tehdejší době mohl mít v občanském průkazu v kolonce zaměstnání napsáno Svobodné povolání a nebyl přitom stíhán za příživnictví? Ginzel byl opravdu jeden z mála, který uměl 'vydělat' peníze včetně západních marek zcela nenapadnutelným způsobem, aniž by 'docházel' do zaměstnání.

"Gustav samozřejmě vadil," říká k tomu ochranář přírody František Vít z Muzea Jizerské hory, který se s Ginzelem léta stýkal a vypil nejedno pivečko v nedaleké hospůdce Pešákovně. "Vadil hlavně proto, že v jeho domě docházelo k nekontrolovatelným kontaktům stovek západních a východních Němců, kteří za ním houfně přijížděli," vysvětluje Vít.



Gustav Ginzel ve svém království

Zakletý písek a vyhořelé stavení

V roce 1995 se Ginzel vydal na cestu do Austrálie. Chtěl si přivézt písek od monolitu Ayersovy skály. Tento červený pískovec má mezi cestovali nechvalnou pověst – nosí totiž smůlu. Že na této kletbě skutečně něco může být, se na vlastní kůži přesvědčil i Ginzel. Jeho Hnojový dům totiž vyhořel a Ginzel pak dokonce tvrdil, že to bylo ve stejnou dobu, kdy si do tuby od multivitaminu nabíral zrnka písku.

"Měl jsem ale vlastně štěstí," říkal později Ginzel. "Mnozí odvážlivci, co si ayerský písek odvezli, buď zemřeli, nebo strádali daleko hůř než já."

V troskách Hnojového domu shořela prakticky celá kuriózní sbírka. V popel se například proměnila vypreparovaná hlava indiánského náčelníka nebo kukačkové hodiny, které spáče budily úderem sloního klu do hlavy. Ztráta, zejména cenných dokumentů, fotografií a diapozitivů, byla pro Ginzela zdrcující.



V noci na 24.sropna 1995 Hnojový dům shořel.
Autor: Muzeum Jizerské hory

Nový Hnojový dům

Už za rok ale na spáleništi vyrostla přesná kopie Hnojového domu. Na jeho stavbu přispěli i Ginzelovi příbuzní a kamarádi. Aby bylo v jeho domě všechno stejné jako dříve, trval Ginzel třeba na tom, že trámy musí spojovat dřevěné kolíky jako kdysi. Postupně se obnovovala i sbírka kuriozit.

Jelikož požár vznikl nejspíš od nedopalku cigarety, pověsil Ginzel do domu i ceduli s německým nápisem: "Zde kouří jenom žháři".

Turisté si ale znovuotevřeného Hnojového domu moc dlouho neužívali. Zdravotní stav Gustava Ginzela se začal zhoršovat, takže se dveře stavení otevíraly čím dál méně. A poslední roky už je Hnojový dům zavřený zcela. Z Jizerských hor tak přinejmenším na čas zmizela jedna z nejvyhledávanějších a nejzajímavějších turistických atrakcí. Ginzelovi přátelé a blízcí se obávají, že už natrvalo... 

STROJ ČASU

Hnůj vyplavily dva potůčky

Hnojový dům, typická jizerskohorská dřevěná chalupa s černým nátěrem a vysokou střechou do špičky, dostal skutečně název podle hnoje. Horské stavení, postavené na přelomu 17. a 18. století, nejprve sloužilo jako běžné obydlí. Po kolektivizaci v něm ovšem zemědělci ustájili stádo krav.

Dobytek prý žil v prvním patře a nakonec svými výkaly tak zaneřádil celý dům, že vrstva hnoje dosahovala až k oknům. Ginzel chalupu, prosáklou trusem tak, až málem spadla, koupil v roce 1964. Vyšla ho na 345 korun. Vyčistil ji pradávnou Heráklovou metodou: skrz stavení prohnal dva horské potůčky.

Hnůj pak Ginzel prodal zemědělcům a vydělal na tom vydělal nejméně dvojnásobně víc peněz, než za kolik zdevastované stavení koupil. Místo hnoje pak začala v domě vznikat sbírka exponátů a kuriozit, kterou Ginzel plnil z části sám a z části mu pomáhali jeho kamarádi horolezci nebo fotografové.

Hnojový dům se postupně začal stávat vyhlášeným turistickým místem a Ginzel vyhledávaným společníkem, který si dokázal udělat čas takřka pro každého. Jeho večerní besedy s promítáním diapozitivů ze všech možných koutů světa, o kterých v té době neběžely ani filmy v televizi, jeho svérázné vyprávění a fabulace neuvěřitelných historek přitahovaly do jeho domu stovky návštěvníků.

Gustav Ginzel nechal ve své chalupě přespat každého, kdo na jeho dveře zaklepal. Nic za to nikdy nechtěl, jen v kuchyni stála piksla s nápisem, že děkuje za přispění do jeho domácnosti. Pokud jste přišli bez spacáku, v noclehárně v prvním patře jste pak vyfasovali palandu, pokud byla nějaká volná, i s dekou.



Hnojový dům v roce 1994, rok před požárem
Autor: fotograf Siegfried Weiss

Světélko v temnotách totality

Pro hodně lidí ale Ginzel nebyl jen cestovatel, dobrodruh a snílek. Jeho obydlí i způsob života byly natolik originální, že pro mnohé představoval i určitý symbol protestu proti šedi a stísněnosti tehdejšího komunistického režimu. Ginzel byl totiž důkazem, že i v tak duchovně ponuré době se dá žít zcela svobodně a originálně.

I proto byl Ginzel trnem v oku tehdejším úřadům. Vždyť kdo v tehdejší době mohl mít v občanském průkazu v kolonce zaměstnání napsáno Svobodné povolání a nebyl přitom stíhán za příživnictví? Ginzel byl opravdu jeden z mála, který uměl 'vydělat' peníze včetně západních marek zcela nenapadnutelným způsobem, aniž by 'docházel' do zaměstnání.

"Gustav samozřejmě vadil," říká k tomu ochranář přírody František Vít z Muzea Jizerské hory, který se s Ginzelem léta stýkal a vypil nejedno pivečko v nedaleké hospůdce Pešákovně. "Vadil hlavně proto, že v jeho domě docházelo k nekontrolovatelným kontaktům stovek západních a východních Němců, kteří za ním houfně přijížděli," vysvětluje Vít.



Gustav Ginzel ve svém království

Zakletý písek a vyhořelé stavení

V roce 1995 se Ginzel vydal na cestu do Austrálie. Chtěl si přivézt písek od monolitu Ayersovy skály. Tento červený pískovec má mezi cestovali nechvalnou pověst – nosí totiž smůlu. Že na této kletbě skutečně něco může být, se na vlastní kůži přesvědčil i Ginzel. Jeho Hnojový dům totiž vyhořel a Ginzel pak dokonce tvrdil, že to bylo ve stejnou dobu, kdy si do tuby od multivitaminu nabíral zrnka písku.

"Měl jsem ale vlastně štěstí," říkal později Ginzel. "Mnozí odvážlivci, co si ayerský písek odvezli, buď zemřeli, nebo strádali daleko hůř než já."

V troskách Hnojového domu shořela prakticky celá kuriózní sbírka. V popel se například proměnila vypreparovaná hlava indiánského náčelníka nebo kukačkové hodiny, které spáče budily úderem sloního klu do hlavy. Ztráta, zejména cenných dokumentů, fotografií a diapozitivů, byla pro Ginzela zdrcující.



V noci na 24.sropna 1995 Hnojový dům shořel.
Autor: Muzeum Jizerské hory

Nový Hnojový dům

Už za rok ale na spáleništi vyrostla přesná kopie Hnojového domu. Na jeho stavbu přispěli i Ginzelovi příbuzní a kamarádi. Aby bylo v jeho domě všechno stejné jako dříve, trval Ginzel třeba na tom, že trámy musí spojovat dřevěné kolíky jako kdysi. Postupně se obnovovala i sbírka kuriozit.

Jelikož požár vznikl nejspíš od nedopalku cigarety, pověsil Ginzel do domu i ceduli s německým nápisem: "Zde kouří jenom žháři".

Turisté si ale znovuotevřeného Hnojového domu moc dlouho neužívali. Zdravotní stav Gustava Ginzela se začal zhoršovat, takže se dveře stavení otevíraly čím dál méně. A poslední roky už je Hnojový dům zavřený zcela. Z Jizerských hor tak přinejmenším na čas zmizela jedna z nejvyhledávanějších a nejzajímavějších turistických atrakcí. Ginzelovi přátelé a blízcí se obávají, že už natrvalo... 

STROJ ČASU

Hnůj vyplavily dva potůčky

Hnojový dům, typická jizerskohorská dřevěná chalupa s černým nátěrem a vysokou střechou do špičky, dostal skutečně název podle hnoje. Horské stavení, postavené na přelomu 17. a 18. století, nejprve sloužilo jako běžné obydlí. Po kolektivizaci v něm ovšem zemědělci ustájili stádo krav.

Dobytek prý žil v prvním patře a nakonec svými výkaly tak zaneřádil celý dům, že vrstva hnoje dosahovala až k oknům. Ginzel chalupu, prosáklou trusem tak, až málem spadla, koupil v roce 1964. Vyšla ho na 345 korun. Vyčistil ji pradávnou Heráklovou metodou: skrz stavení prohnal dva horské potůčky.

Hnůj pak Ginzel prodal zemědělcům a vydělal na tom vydělal nejméně dvojnásobně víc peněz, než za kolik zdevastované stavení koupil. Místo hnoje pak začala v domě vznikat sbírka exponátů a kuriozit, kterou Ginzel plnil z části sám a z části mu pomáhali jeho kamarádi horolezci nebo fotografové.

Hnojový dům se postupně začal stávat vyhlášeným turistickým místem a Ginzel vyhledávaným společníkem, který si dokázal udělat čas takřka pro každého. Jeho večerní besedy s promítáním diapozitivů ze všech možných koutů světa, o kterých v té době neběžely ani filmy v televizi, jeho svérázné vyprávění a fabulace neuvěřitelných historek přitahovaly do jeho domu stovky návštěvníků.

Gustav Ginzel nechal ve své chalupě přespat každého, kdo na jeho dveře zaklepal. Nic za to nikdy nechtěl, jen v kuchyni stála piksla s nápisem, že děkuje za přispění do jeho domácnosti. Pokud jste přišli bez spacáku, v noclehárně v prvním patře jste pak vyfasovali palandu, pokud byla nějaká volná, i s dekou.

Externí obrázek



Hnojový dům v roce 1994, rok před požárem
Autor: fotograf Siegfried Weiss

Světélko v temnotách totality

Pro hodně lidí ale Ginzel nebyl jen cestovatel, dobrodruh a snílek. Jeho obydlí i způsob života byly natolik originální, že pro mnohé představoval i určitý symbol protestu proti šedi a stísněnosti tehdejšího komunistického režimu. Ginzel byl totiž důkazem, že i v tak duchovně ponuré době se dá žít zcela svobodně a originálně.

I proto byl Ginzel trnem v oku tehdejším úřadům. Vždyť kdo v tehdejší době mohl mít v občanském průkazu v kolonce zaměstnání napsáno Svobodné povolání a nebyl přitom stíhán za příživnictví? Ginzel byl opravdu jeden z mála, který uměl 'vydělat' peníze včetně západních marek zcela nenapadnutelným způsobem, aniž by 'docházel' do zaměstnání.

"Gustav samozřejmě vadil," říká k tomu ochranář přírody František Vít z Muzea Jizerské hory, který se s Ginzelem léta stýkal a vypil nejedno pivečko v nedaleké hospůdce Pešákovně. "Vadil hlavně proto, že v jeho domě docházelo k nekontrolovatelným kontaktům stovek západních a východních Němců, kteří za ním houfně přijížděli," vysvětluje Vít.

Externí obrázek



Gustav Ginzel ve svém království

Zakletý písek a vyhořelé stavení

V roce 1995 se Ginzel vydal na cestu do Austrálie. Chtěl si přivézt písek od monolitu Ayersovy skály. Tento červený pískovec má mezi cestovali nechvalnou pověst – nosí totiž smůlu. Že na této kletbě skutečně něco může být, se na vlastní kůži přesvědčil i Ginzel. Jeho Hnojový dům totiž vyhořel a Ginzel pak dokonce tvrdil, že to bylo ve stejnou dobu, kdy si do tuby od multivitaminu nabíral zrnka písku.

"Měl jsem ale vlastně štěstí," říkal později Ginzel. "Mnozí odvážlivci, co si ayerský písek odvezli, buď zemřeli, nebo strádali daleko hůř než já."

V troskách Hnojového domu shořela prakticky celá kuriózní sbírka. V popel se například proměnila vypreparovaná hlava indiánského náčelníka nebo kukačkové hodiny, které spáče budily úderem sloního klu do hlavy. Ztráta, zejména cenných dokumentů, fotografií a diapozitivů, byla pro Ginzela zdrcující.

Externí obrázek



V noci na 24.sropna 1995 Hnojový dům shořel.
Autor: Muzeum Jizerské hory

Nový Hnojový dům

Už za rok ale na spáleništi vyrostla přesná kopie Hnojového domu. Na jeho stavbu přispěli i Ginzelovi příbuzní a kamarádi. Aby bylo v jeho domě všechno stejné jako dříve, trval Ginzel třeba na tom, že trámy musí spojovat dřevěné kolíky jako kdysi. Postupně se obnovovala i sbírka kuriozit.

Jelikož požár vznikl nejspíš od nedopalku cigarety, pověsil Ginzel do domu i ceduli s německým nápisem: "Zde kouří jenom žháři".

Turisté si ale znovuotevřeného Hnojového domu moc dlouho neužívali. Zdravotní stav Gustava Ginzela se začal zhoršovat, takže se dveře stavení otevíraly čím dál méně. A poslední roky už je Hnojový dům zavřený zcela. Z Jizerských hor tak přinejmenším na čas zmizela jedna z nejvyhledávanějších a nejzajímavějších turistických atrakcí. Ginzelovi přátelé a blízcí se obávají, že už natrvalo... 

STROJ ČASU

STROJ ČASU PO ČESKU

1. díl
Těšnovské nádraží pohřbila pražská magistrála

2.díl
Českou vesničku vyhladilo fiktivní uhlí

3.díl
Nejvyšší horu Česka změní skleněný kvádr

4.díl
Jak Česko přišlo o Eiffelův viadukt

Redakce iDNES děkuje Muzeu Jizerských hor (jmenovitě panu Františkovi Vítovi) za jeho nesmírnou ochotu a pomoc i za poskytnuté fotografie. Více informací o Muzeu Jizerských hor najdete ZDE.

Redakce iDNES také děkuje za fotografie a zajímavé vyprávění panu Siegfriedovi Weissovi, fotografovi a autorovi řady obrazových publikací z českých hor, např. Moje Jizerky. Více informací o knihách S.Weisse i jeho novém kalendáři Jizerských hor na rok 2006 - najdete ZDE.

Některé z exponátů Hnojového domu (1994)

Gustav Ginzel v Hnojovém domě (únor 1994)

Gustav Ginzel před Hnojovým domem v roce 1994

Gustav Ginzel ve svém království, obklopen sbírkami všech možnách exponátů a předmětů z cest v roce 1994, rok před požárem.

Gustav Ginzel před Hnojovým domem. Spousty různých cedulí s nejrozmanitějšími nápisy, příkazy a zákazy, to bylo jeho království. (únor 1994)

Gustav Ginzel odhazuje sníh kousek od svého domu, kde je "koupelna pro návštěvy" - plošinka k mytí. V pozadí vlevo nápis Waschplatze. (únor 1994)

Gustav Ginzel se svým kocourem v Hnojovém domě v roce 1994, rok před požárem

Noclehárna v Hnojovém domě (1994)

Hnojový dům z roku 1983. Díky různým hodnotným i legračním exponátům, které si Gustav Ginzel postupně bůhvíodkud shromažďoval, nebo dostával, se tento dům stal zčásti muzeem, smetištěm a samozřejmě noclehárnou, zejména pro Němce, kterých se sem před rokem 1990 sjížděly doslova tisíce...

Sláva Hnojového domu pronikla již i do Ameriky. 20.7.1996 se Gustav Ginzel setkal s paní Ha-O-ZINE, zástupkyní nadace pro podporu zbytků kmenů původních indiánských obyvatel Ameriky, která v rámci návštěvy České republiky shlédla i Jizerku. (1996)

Sbírka kuriozit Gustava Ginzela (1994)

Hnojový dům v roce 2003. V té době už je dům pro návštěvníky uzavřený, v popředí stojí cedule s nápisem v češtině i němčině: Hnojový dům z důvodu nemoci uzavřený.

Foto domu č.8 Jizerka (pozdější Hnojový dům) z roku asi 1930 - s elektrickým vedením. Zde je již zadní přístavek dotažen do výše střechy. Vpravo stojí bývalý dům č.1 - Franz Stephan, s.Gasthaus (hostinec), později tzv.Endler baude (dnes neexistuje).

Stavba střechy nového Hnojového domu po jeho vyhoření (přelom července a srpna 1996)

Zde je zatím nejstarší foto domu č.8 Jizerka, který koupil v roce 1964 G.Ginzel a začal jej svérázně přeměňovat. Zajímavá je malá zadní (levá) část domu, která je zde ještě nízká. Protože nejstarší snímky Jizerky jsou cca z r.1880, nebude ani tento mladší. Naopak zase musel být pořízen před rokem 1928.

Začátkem roku 1996 začaly práce na obnově Hnojového domu.

Hnojový dům zůstává v roce 2005 stále uzavřený, jak oznamuje i chátrající cedule před vchodem. (30.listopad 2005)

Celkový pohled na zasněžený Hnojový dům, který zůstává uzavřený. (30.listopad 2005)

Gustav Ginzel před Hnojovým domem v roce 1994, v tričku s nápisem Das Misthaus an der Iser (Hnojový dům na Jizeře).

Požár Hnojového domu v noci na 24.srpna 1995

Hnojový dům před požárem v celé své kráse. Na louce krokusy. ( 1994)

Hnojový dům po požáru, hasiči ještě v akci. (24.8.1995)

Autoři:




Nejčtenější

V květnu letošního roku oslavil David Glasheen oficiálních 20 let svého pobytu...
Bývalý milionář žije 20 let na osamoceném ostrově

David Glasheen měl všechno, po čem moderní člověk většinou touží. Během propadu akcií na newyorské burze v roce 1987 ale přišel o vysokou sumu peněz a postupně...  celý článek

Letušky byly prvními čínskýmki civilistkami, které se v roce 2016 prošly po...
Vybuduji ostrov, přivlastním si moře. Umělé kusy souše staví hlavně Čína

Je plné ryb, ropy a zemního plynu. A proto rostou v Jihočínském moři umělé ostrovy. Je to území, o které se přetahuje nejméně šest zemí a budování ostrovů má...  celý článek

třesoucí se letadlo
VIDEO: Airbus se musel vrátit do Austrálie, třásl se jako stará pračka

Nedělní let společnosti AirAsia do Kuala Lumpur se musel kvůli technickým problémům vrátit zpět do Austrálie. Kapitán se rozhodl stroj otočit nad Indickým...  celý článek

Horní stanice rotující lanovky na Monte Baldo
Jeskynní vodopád, elektrárna nebo dinosauří stopy. Nej místa u Gardy

V okolí jezera Garda najdete spousty pozoruhodných míst, Pokusili jsme se vybrat několik z nich, zejména v jeho severním cípu, která rozhodně stojí za...  celý článek

Pověrčivá Číňanka hodila do motoru letadla mince, zastavila tím odlet. (27.6....
Čínská stařenka hodila do motoru mince pro štěstí, letadlo evakuovali

Pověrčivá stará paní zabránila v úterý odpoledne v Šanghaji startu letadla společnosti China Southern Airlines, když cestou na palubu hodila do motoru hrst...  celý článek

Další z rubriky

Chvalkovický větrný mlýn
Větrné mlýny a božský klid. Krásný výlet na Litenčickou pahorkatinu

Žádné lidi zato stovky mravenišť a statisíce mravenců potkáte v lesích neznámé pahorkatiny uprostřed Moravy. Život tu plyne tiše, čas pomalu a turisté sem...  celý článek

Bledule jarní v Rakoveckém údolí
Výlet: nejkrásnější údolí Drahanské vrchoviny zdobí koberce bledulí

Druhá polovina března je tradičním obdobím jarních výletů za rozkvetlými bílými koberci bledulí jarních. K mediálně méně známým „bledulovým“ lokalitám na...  celý článek

Nejvyšší kóta Devíti skal
Nejhezčí kout Vysočiny i parádní skály. Jarní výlet do Žďárských vrchů

Roztodivná skaliska trčící ze země do úctyhodných výšek jsou pro Žďárské vrchy typické. Některá převyšují okolní stromy a poskytují nádherné pohledy do dálek....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.