Bílá věž je nejznámější soluňskou památkou.

Bílá věž je nejznámější soluňskou památkou. | foto: Leona Šlajchrtová, MF DNES

Jak vypadá horké odpoledne v Soluni: narvané kavárny plné optimistů

  • 43
Historické město Soluň drtí krize, ostatně jako celé Řecko. Život ve stínu památek a tíživé ekonomické situace ale nemusí být tak zlý, jak by se na první pohled zdálo. Místní obyvatelé se totiž svého optimismu vzdát nechtějí a zahalení tabákovým kouřem čekají na lepší zítřky.

Do Soluně neboli Thessaloniki, ve které žije přes osm set tisíc lidí, mě zavála ekonomická krize, s níž se potýká zchudlé Řecko. Kdysi průmyslové město s ohromným přístavem dlouhodobě hlásí nejvyšší nezaměstnanost, už před dvěma lety zde dosahovala dvaceti procent. Tohle číslo v posledních měsících vykazuje celá země, tedy i turisticky oblíbený jih. Ve Střední Makedonii, jednom ze třinácti řeckých správních krajů, práci leckdy nemají celé rodiny. Přesto si mnozí, jak záhy zjišťuji, uchovávají optimistického ducha.

Šestatřicetiletý Jorgos Christides, bývalý novinář severořeckého deníku Macedonia, přišel o práci v lednu, kdy odmítl snížení platu o 35 procent a raději odešel na volnou nohu. "V Soluni byla vysoká nezaměstnanost vždycky," líčí hned v úvodu. "Asi každý, kdo tady sedí, by mohl vyprávět svůj příběh," rozhlédne se po kavárně na hlavním náměstí Platia Aristotelous.

Také Aristotelovo náměstí v Soluni je místem, kde Řekové dávají najevo své

Také Aristotelovo náměstí v Soluni je místem, kde Řekové dávají najevo své názory na politiky a jejich činy

Nezaměstnanost, to jistě, ale na druhou stranu... je půl páté odpoledne a takřka všechny stolky v rozlehlé kavárně pod širým nebem jsou obsazené. Stejně jako v ostatních kavárnách okolo.

Tip na dovolenou

Pestrá nabídka zájezdů do Řecka na dovolena.iDNES.cz.

Je to trochu zvláštní. Zemi drtí krize, vláda škrtá a na mnoha místech se rozjíždějí solidární akce typu rozdávání jídla či oblečení zdarma. Jenže najít v době oběda v centru Soluně místo v restauraci téměř nejde. Přitom žádná láce. Skromný oběd většinou vyjde nejméně na deset eur.

V soluňských lokálech by našinec o krizi mluvit nemohl vůbec. Bary jsou nacpané k prasknutí. Nejvíc samozřejmě v pátek a v sobotu. Ovšem tady skoro každý den vypadá jako pátek a sobota u nás. "To jsme zkrátka my, Řekové, i kdybychom měli v kapse posledních pět eur, tak večer prostě musíme ven," křičí přes dunící hudbu dvaadvacetiletý Ioannis, student Zemědělské fakulty Aristotelovy univerzity. Asi říká pravdu, protože tak jako je nacpaná putyka, kde sedíme my, tak se lidé tlačí i ve všech ostatních. Tedy alespoň v proslulé barové čtvrti Ladadika nedaleko přístavu.

Doba je těžká, ale v hospodě je plno.

V mnoha restauracích a barech hraje i živá muzika. Jako by si zdejší obyvatelé ani neuvědomovali těžkou situaci jejich země. Každý, s kým mluvím, horečně přitakává, že doba je zlá. A téměř každý ještě zdůrazní, že Řekové trpí hlavně (případně "jen a pouze") kvůli nemožným a zkorumpovaným politikům, kteří se spřáhli s Němci a teď společně zemi rozkrádají. Pak mávnou na číšníka a objednají další ouzo. I pro vás. Řecká pohostinnost, o níž se píše v barevných průvodcích, platí skoro bez výjimky.

Kuřákův ráj

"Vypadá to dobře, ale zas taková sláva to není," pronese majitel baru Bubamara. "Dřív u mne zákazník běžně utratil čtrnáct eur za noc, teď sotva osm devět," vypočítává Ileus Moisides, v jehož pivnici se točí i několik druhů českého piva. "Upřímně řečeno, pěkně prodělávám," říká, zatímco se elegantním mávnutím ruky bezděčně pokusí rozhrnout clonu z cigaretového dýmu. Marně. V Řecku kouří skoro všichni a téměř všude - i když to na mnoha místech úřady zakázaly. V každé restauraci od loňska visí cedulka s přeškrtnutou cigaretou, hned pod ní se však obvykle nachází nejméně jeden náruživý kuřák.

Aristotelovo náměstí je hlavním prostranstvím ve druhém největším řeckém městě Soluni.

Ekonomická krize má vliv i na tabákový průmysl. Nikoli takový, že by kvůli drahým cigaretám klesl počet milovníků nikotinu. Lidé však začali víc kupovat tabák, cigarety si balí sami. Dokonce v takové míře, že nedávno některé krabičkové cigarety v Řecku plošně zlevnily.

"Kdybych kouření zakázal, to už by byl totální krach," utrousí Moisides, pohledem pohrdavě sjede povinnou zákazovou tabulku nad svým barem a odejde zkontrolovat personál. "Jsme zkrátka mistři v obcházení zákonů a nařízení," konstatuje budoucí zemědělský inženýr Ioannis, student největší univerzity na Balkáně. Začíná mi být jasné, že na dodržování pravidel se tady skutečně moc nehraje. Sami Řekové přiznávají, že úplatky hrají prim.

Praví optimisté si užívají dovolenou

Přesto se musí žít skromněji. Krácení platů i důchodů a zvyšování daní či vytváření nových poplatků nesou mnozí nelibě. Typické jsou stávky a hromadné protesty.

Zdravotnictví je podle průzkumu nejzkorumpovanějším sektorem v zemi. Převyšuje i korupcí prolezlé daňové a katastrální úřady. Málokdo zavítá k lékaři bez obálky a ti, ač ordinují v nemocnicích, leckdy pacientům podstrčí vizitky klinik, kde mají soukromé praxe. Výlohy jsou zde samozřejmě mnohonásobně vyšší. Tíživá situace v zemi, donedávna zvyklé na štědrý sociální systém, tak některé dohání ke krajnímu řešení. Za poslední dva roky v Řecku počet sebevražd stoupl o čtyřicet procent.

Promenáda na soluňském nábřeží. K plážím Chalkidiki je to odsud jen půl hodiny autem.

"My jsme povahou optimisté, proto nás zprávy o rostoucím počtu sebevražd děsí," vysvětluje pětatřicetiletá Bethi Kokkinová, nezaměstnaná matka dvouleté dcery. Lidé podle ní čerpají optimismus především ze slunečného počasí a krásné přírody. "I když teď prožíváme těžké časy, ve všem si hledáme to dobré."

To Řekové, zdá se, umí. Krize nekrize, řada z nich s prvními jarními paprsky začíná přemýšlet o dovolené. "Na dovolenou se musí, i kdyby si člověk měl půjčit," říká zcela vážně Ioannis. Sám se v létě chystá na Krétu. Už teď se ale těší na pláže nedalekého Chalkidiki, kde skoro všichni místní tráví víkendy. Čisté moře a příjemné pláže Chalkidiki, které znají mnozí Češi, leží jen půl hodiny autem od Soluně.

Památky jsou vzácné jako stánek se zmrzlinou

Soluň láká turisty na pozůstatky římských dob, byzantské kostely nebo turecké lázně. Tohle město bylo založené ve čtvrtém století před Kristem. I když je prastaré, na první pohled tak nevypadá. V minulosti ho poničila četná zemětřesení, v roce 1917 Soluň zdevastoval obří požár a za druhé světové války ji nacisté takřka srovnali se zemí.

Soluň láká turisty na pozůstatky římských dob, byzantské kostely nebo turecké lázně.

Většina domů tak pochází z minulého století, mezi nimi však tu a tam trčí osamělé připomínky dávných věků: přes dva tisíce let staré vykopávky. Řekové na ně moc nedbají, klidně posedávají na kamenných zídkách, které oddělují zbytky římských domů od chaotického města 21. století, a do historických staveb házejí plechovky od koly, vajgly či promaštěné ubrousky od masových špízů, jimž se říká souvlaki.

"Moc si toho nevážíme," přiznává Maria. Je jí devětadvacet a před časem také přišla o zaměstnání. Po osmi měsících, kdy pracovala, aniž by dostala zaplaceno, se rozhodla odejít a teď dělá, co se kde namane. Překládá a tlumočí (má nejvyšší mezinárodní zkoušky z francouzštiny a angličtiny), píše do novin a spolu s dalšími známými se chystá spustit zpravodajský web. "To je prostě Řecko, všude máme hodně památek. Kam kopneš, něco najdeš. Žijeme s nimi odjakživa, jsou pro nás zkrátka stejně obyčejné jako třeba stánek se zmrzlinou," krčí Maria rameny.

O vlažném vztahu Řeků k historickému dědictví vypovídají i obavy archeologů. Podle nedávných zjištění se poblíž oficiálních nalezišť nacházejí desítky amatérských výkopů. Ekonomická krize mnohé žene k plundrování vzácných nalezišť a k bezhlavému rozprodávání vykopaných předmětů. Stát je na dohled krátký, pomalu nestačí ani na péči o památky. Kupříkladu soluňské archeologické naleziště, takzvané římské tržiště, bylo nedávno dočasně uzavřeno, protože nejsou peníze na provoz. Krize sužuje i další muzea. V dobách, kdy lidé pomalu nemají na jídlo, je péče o památky podružná, vysvětlují někteří.

Soluň

Bez jídla, ale s nadějí

Ačkoli to vzhledem k plným restauracím i obchodům na první pohled nevypadá, i v Soluni začínají fungovat spolky, které rozdávají jídlo zdarma. Většinou je řídí radnice, jako třeba každonedělní výdej obědů v kantýně jedné z univerzitních fakult. Postavit se do této fronty ale vyžaduje značné osobní úsilí. "Nemít práci a plat je hrozné, ale jít prosit o jídlo, to už je naprosté dno," popisuje Bethi s tím, že si nikdy nemyslela, že "Řekové nebudou mít na jídlo".

Snad i proto u kaváren a silničních křižovatek žebrají především imigranti z Rumunska nebo Afriky, i když mnozí Řekové mají také bídu. A že to není na první pohled vidět? "To jsme prostě my. Věříme, že bude líp. Zatím vždycky jsme se ze všeho oklepali," připomene Ioannis zbídačené Řecko po druhé světové válce, po občanské válce a diktatuře, která skončila v roce 1974.