Němý údiv začíná hned na startu. V bezmála třítisícové nadmořské výšce na zastávce horské zubačky Rotenboden nás oslní vedle paprsků alpského slunce s náramně nasvícenou východní stěnou Matterhornu dokonale připravený sáňkařský tobogán. Žádné strašidelné ledové koryto, nýbrž najemno uhlazený a přiměřeně umrzlý manšestr (lyžaři by mohli závidět), který začíná hned za staničním turniketem – asi tak 5 metrů od kolejí – a měří skoro 2 kilometry.
Ale to není všechno: trať je uprostřed lyžařského eldoráda důkladně oddělená a vyznačená (pro sáňkaře platí fialová barva), navíc ve zrádných úsecích nad srázem či v ostrých zatáčkách ji lemují bezpečnostní sítě. V půjčovně si můžete vybrat mezi pomalejšími sáňkami pro začátečníky (pevná konstrukce, řídí se nohama ve sněhu: levou tlačíte vlevo a naopak) i „závodnickými“ pro pokročilé (pružná konstrukce, řídí se nohama na saních: levou se tlačí shora na skluznici pro zatočení doprava a naopak).
A výhody stále nekončí. Díky tomu, že horské vlaky v úseku Riffelberg (2 582 metrů nad mořem) – Rotenboden (2 815 metrů) pendlují v zimě po 10 minutách, přičemž omamně vyhlídkový sáňkařský sjezd přímo naproti Matterhornu lze zvládnout ještě rychleji, můžete se otočit klidně třikrát za hodinu.
Sáňky rychlejší než vlak
Patologicky soutěživé osobnosti potěší zdánlivá prkotina: na saních ve Švýcarsku hravě zvítězíte i nad vlakem. Platilo to na všech trasách, které jsme vyzkoušeli – vlak je tady pilířem veřejné dopravy nejen v údolích mezi městy, ale i vysoko v horách.
Nemuseli jsme přitom ani zbytečně riskovat. Na horských ozubnicových železnicích se totiž vlaky cestou z kopce kvůli bezpečnosti loudají zřídka rychleji než 15 až 18 km/h, a to je na sáňkách vyloženě dětské tempo. Při dobrodružné lesní sáňkovačce Eiger Run pod severní stěnou hory Eiger zbývá mezi sotva desetiminutovými sjezdy spousta času i na tekuté zahřátí. „Ale radím vám dobře: Šetřete s alkoholem,“ směje se místní horal a náš sáňkařský průvodce Florian Fontanive.
Přes den, kdy se tu vozí na saních hlavně rodiče s dětmi, není zase tak těžké ho poslechnout, ale jestliže se tu dospělí sáňkaři baví večer po lyžovačce, to pak podle Floriana občas přituhuje: „Když se tu pod umělým osvětlením někteří divoši spustí, zahrávají si zbytečně se zdravím svým i ostatních.“
Zákruty sáňkařského Eiger Runu jsou místy dost ostré, značnou část trasy lemují stromy, v závěru se kurz dokonce ostře stáčí pod úzký oblouk železničního viaduktu a cílová „rovinka“, to je sice širokánská, zato pořádně strmá ledová plotna. Mohou to být docela dlouhé a divoké večírky - sáňkovat tu lze až do 23 hodin, teprve tehdy zhasínají lampy a odjíždí poslední vlak do údolí.
Královský sjezd sáňkařů
Na kované sáňkaře však čeká v regionu Jungfrau pod triumvirátem štítů Eiger, Mönch a Jungfrau úplně jinačí výzva než večerní sjíždění svahu od hospody k hospodě: nejdelší sáňkařský tobogán Evropy a podle řady zdrojů i světa, 15 kilometrů dlouhý sjezd z Faulhornu do Grindelwaldu.
I když vlastně i tahle štreka má s hospodou co do činění. Zrodila se – jak už to mezi chlapy chodívá – díky hospodské sázce. Majitel místního hotýlku řečený Fritz se u štamgastského stolu tak dlouho kasal, že sjede Faulhorn na saních, až ho prostě sjel.
Startuje se 2 680 metrů nad mořem, cíl leží jen 1 034 metrů nad mořem. Samotný sjezd zabere přibližně hodinu, proto stojí za to poptat v grindelwaldské půjčovně sáňky s vypolstrovaným sedákem. Ale i kdybyste seděli celou cestu na prkýnkách, není to nic, co by se nedalo vydržet.
Daleko náročnější je v tomto případě pouť na start: na rozdíl od většiny dalších švýcarských sáňkovaček se tady budete muset drápat do kopce zčásti po svých – sice „jen“ asi 300 výškových metrů od stanice lanovky, ovšem i tak to na sněhu a se saněmi ve vleku vydá na poctivé dvě hodiny pochodu.
Jak sviští za odměnu následná jízda dolů, na to se můžete podívat ve videosestřihu u tohoto textu.
Švýcarsko levněji
Užitečné weby |
