„Mají velká stáda koní a ovcí. Tamější koně a muly mají velkou cenu. Arméni a Řekové žijící v té zemi bydlí ve městech a městečkách. Vyrábějí věhlasně proslulé hedvábné látky,“ pokračuje Marco Polo ve svém průvodci pro obchodníky po Hedvábné stezce v líčení Turků a Turecka.
Od té doby se však mnohé změnilo. Zde uvádíme devatero zajímavých rysů Turků, které se docela dobře dají vztáhnout i další obyvatele Turecka, zejména na Kurdy.
Turci a jejich pohostinnost
Přestože mimořádná pohostinnost není unikátní vlastností Turků a setkáte se s ní v podstatě v celé muslimské Asii, je rysem velmi zajímavým a příjemným.
Mimo turistické oblasti se vám v Turecku poměrně často dostane pozvání na čaj nebo na něco k snědku. Bývá to téměř pravidlem po nějakém předchozím bližším kontaktu s nimi (svezení, optání se na cestu apod.).
Například během stopování musíte obvykle za to, že vás mohli svézt, přijmout pozvání na čaj, na meloun, v případě kamioňáků nezřídka i na večeři. Když v takovém případě zkusíte nabídnout, že to teď naopak vy zaplatíte, Turek typicky rezolutním mlasknutím odmítne a na okamžik dokonce hraje hluboce uraženého.
Jednou ráno jsme v kempu u jezera Eğirdir začali krájet chleba a vařit vodu na čaj na našem plynovém vařiči. Když to však viděla turecká rodinka ze sousedního stanu-hangáru, která si právě také chystala snídani, naznačila nám, abychom se na to vykašlali a posnídali s nimi!
Usadili jsme se k nim na deku okolo velkého tácu s pokrájeným slaným sýrem, máslem, medem, rajčaty, okurkami a olivami. Každý si vzal kus ekmeku (turecký světlý chléb) a dál si bral z tácu, co zrovna chtěl. Jejich babička s posledními pěti zuby nás stále pobízela, stejně jako to dělávala naše babička, ať ochutnáme to a to, že je to prý moc dobré - „čok iyi“. Všichni zářili spokojeností a zvědavostí.
Jiný příklad budiž z hraničního přechodu mezi tureckým Esendere a íránským Sero. Na tomto „polním“ přechodu jsme byli navečer jediní zákazníci. Turecký celník nám nejprve spokojeně zkontroloval pasy, ale pak na nás najednou vytasil pistoli: „Ta je od vás z České republiky, vynikají pistole! Dáte si čaj?“
Turci kouří jednu za druhou
I když se ve veřejných budovách, bankách a na nádraží nesmí kouřit, často poblíž zakazující cedule „Sigara ičilmez“ bývá i plný popelník. Kouřit se nesmí samozřejmě ani v autobuse. Tam má ovšem čestnou výjimku řidič, který ji zhusta využívá. Klimatizace se pak postará o rovnoměrnou distribuci kouře. V soukromí Turci typicky napalují jednu od druhé.
Turci nepoužívají nože
Používání nožů při jídle končí někde na Balkáně. Dál na východ už je totiž vše servírované nakrájené na kousky. Jídla s masem mají konzistenci asi jako náš guláš. Nic jako plátek krkovičky tu rozhodně nedostanete. Oni tvrdí: proč by měl hodující dělat to, co má dělat kuchař. V jídelnách tedy vždy dostanete jen vidličku a lžíci. Jedinou výjimkou je snídaně, kdy je potřeba rozetřít máslo a med.
Turci jen v polobotkách
Potkat dospělého Turka v něčem jiném než v polobotkách je asi tak častý jev jako zatmění slunce. Zakládají si na nich stejně jako na oholených tvářích a udržují je stále naleštěné. Proto je také v Turecku mimořádné množství čističů bot, od malých kluků po uznávané mistry se svým stálým stanovištěm.
Není divu, že se pak čističi bot chtějí vrhnout i na zaprášené cestovatelské sandály nebo goretexové pohorky. Když odmítáte, téměř si pak rvou vlasy nechápajíc, že v něčem tak zadělaném chcete chodit.
Turci nechodí pěšky
Co není dostupné autem, to je pro Turky zkrátka nedostupné nebo příliš daleko. Za všechny jeden extrémní příklad. Stopli jsme kamion s velmi příjemným řidičem, který si chtěl na svou cestu do Íránu koupit pár melounů. Zastavil tedy za městem u stánku s melouny, ale nějak se nedohodl s prodavačem na ceně. Sedl tedy zpátky za volant, uvedl do pohybu celý 35 tunový kolos a popojel toliko deset metrů k sousednímu stánku, tam úspěšně nakoupil.
Turci nepoužívají pásy
Přestože i sedadla většiny autobusů jsou vybavena bezpečnostními pásy, nikdo je ve skutečnosti nepoužívá - ani v autě, natož v autobuse. Hodně jsme toho už v Turecku nastopovali, ale neviděli jsme přitom jediného připoutaného člověka. Pásy novějších aut byly často dokonce ještě zabalené v původní fólii. Když jsme se sami snažili připoutat, vzbudilo to vždy údiv, nepochopení i řehot.
Turci neumí plavat
U každé pláže, kam ještě nepronikla masová turistika, se vám dostane od místních upozornění, že o kousek dál od břehu je to velmi nebezpečné. Kameny? Proudy? Jezerní příšera? Nikoliv, je to jednoduše proto, že už tam člověk nestačí. A to je pro ně, jakožto pro neplavce, samozřejmě nebezpečné. Například u jezera Van nás místní kluci až zoufale prosili, abychom tam dál už opravdu neplavali.
Turci obvykle ve vodě dovádí, plácají se, klábosí, ale neplavou. Není také bez zajímavosti, že ženy a dívky se často koupou stále ještě celé oblečené.
Turci žijí fotbalem
V Tatvanu nám například hoteliér spěšně předváděl pokoj a hned začal také rychle zprovozňovat omlácenou televizi, protože zrovna začínal fotbalový zápas Německo - Kostarika. Považoval to za samozřejmost, i když očividně chvátal zpět do svého křesla k televizi na recepci. Když nastavil dobrý obraz, skoro se o něj pokusila mrtvička. Vůbec totiž nemohl pochopit, proč chceme jít zrovna teď na internet, když už přece konečně začalo fotbalové mistrovství světa (Německo 2006).
Turecký národ nyní vlastně truchlí, protože Turecko se na toto mistrovství světa nedostalo. Minule v Japonsku skončili třetí a teď neprošli přes baráž při kvalifikaci, a to se Švýcarskem!
Mimochodem, v roce 2003 byl tento nejlevnější hotel ve městě pěkný pelech, dnes je sice také nejlevnější, ale v pokojích už mají i televize. Tehdy jsem náhodou ve stejném hotelu sledoval s chlapama ve společenské místnosti postupový zápas Turecko - Anglie. Atmosféra byla neuvěřitelná, prožívali každý pohyb svých hráčů.
Velké vzrušení a diskuse samozřejmě vyvolává i turecká národní liga. Každý Turek se hlásí k jednomu ze tří nejúspěšnějších klubů - Galatasaray, Fenerbahče nebo Bešiktaš - a je jeho skalním fandou. Okamžitě si získáte přízeň libovolného Turka, pokud mu třeba vyjmenujete aktuální pořadí těchto klubů na špici žebříčku turecké ligy, které jste si ráno přečetli někomu přes rameno v novinách.
Zkrátka fotbal je v Turecku tak populární, že v Istanbulu ho i turečtí černoši s basketbalovým míčem hráli!
Turci propadli mobilům
Představte si dva seschlé stařečky v saku s bílými vousy a muslimskou čepičkou sedící na schodech mešity a debatující o politice. Jeden z nich najednou vytáhne modře blikající mobil a po krátkém hovoru řekne svému starému kamarádovi něco jako: „… á, stará zase votravuje, tak se měj.“ Statečně se zvedne a pomalu se šourá k domovu. Ten druhý, osamocen, jen bezděčně prohlédne displej svého mobilu. Pak rychlostí blesku vyťuká esemesku: „Murate, jseš živej? Za hodinu na modlitbě v mešitě,“ a čeká na odpověď.
Nebo chlapec kdesi v horách na venkově pase stádo ovcí, tak jak to zde kluci dělají už stovky let, ale najednou vytáhne mobil a krátí si dlouhou chvíli hraním nějaké hry. Také například Turci na výletě si všechno fotí zásadně mobilem. Holt správný turecký muž má u sebe mobil.
CESTOVATELSKÝ FESTIVAL V PRAZE Autor článku LUKÁŠ SYNEK bude přednášet na Cestovatelském festivalu v Praze o svých zážitcích z cestování v Turecku. Svou zajímavou projekci doplní mnoha barevnými snímky a osobními zkušenostmi s užitečnými tipy na cestu. Po projekci bude následovat diskuse s návštěvníky festivalu. Kdy a kde: 15.-16. března 2008 • KD Ládví, Praha 8 Cestovatelský festival v kulturním domě Ládví v Praze 8 je tradiční setkání cestovatelů s šestiletou historií. Jedná se o největší cestovatelský festival v Praze zaměřený nejenom na exotiku, ale také na evropské destinace. Více o festivalu včetně nabitého programu: www.setkanicestovatelu.cz