Táhnou se takřka podél celé naší hranice. Dodnes budí úctu, i když nebyly nikdy použity. Betonové pevnosti a pevnůstky musela československá armáda opustit v roce 1938 bez jediného výstřelu.
"Naším cílem je stav z roku 1938. Pracujeme na tom už jedenáctý rok," říká Luboš, jeden z těch, kteří se snaží oprášit naši neslavnou minulost a vybudovat z jednoho z betonových monster důstojnou vzpomínku na léta, kdy československá armáda patřila k nejlepším v Evropě. Bunkr RS 90/I. "Pravý" na Komářím vrchu v Orlických horách svědčí o tom, že této partě nadšenců z Třebechovic pod Orebem a Hradce Králové se jejich sen daří plnit. Většina bunkrů má zabetonované vchody a je poškozena jednak pokusy, které na nich dělala německá armáda, jednak zubem času a vandaly. Jen málo z nich má zachované původní ocelové pozorovatelny a věže. Část, jako pevnost Hanička, užívala a užívá stále armáda. "Začínali jsme dva, teď má náš Klub přátel čs. opevnění deset členů všech profesí, takže většinu prací zvládneme sami," popisuje druhý zakládající člen Jarda při prohlídce pevnůstky počátky jejich práce, kdy první dva roky o víkendech bunkr jenom vyklízeli. "Máme ho od armády pronajatý a teď se hovoří o koupi. Trávíme na tom víkendy i dovolené, mně tady třeba vyrostly děti." Uvnitř je všechno téměř jako před dvaašedesáti lety, což svědčí o velké šikovnosti členů klubu. Místnost velitele, zemní telegraf, makety zásob jídla, kdy měla čtyřiadvacetičlenná posádka vydržet tři týdny za zavřenými dveřmi opevnění. A samozřejmě zbraně, respektive jejich makety. "Kulomety jsou hotové, zbývá dodělat kanon," ukazují Jarda s Lubošem hlavní místnost srubu. Až chorobné puntičkářství restaurátorů dokazuje rychlost, s jakou ze sebe vysypou základní údaje o objektu. "Jméno velitele, který byl v hodnosti četaře, ani další členy osádky se nepodařilo zjistit," říká Jarda. "Jinak víme, že 23. září 1938 byl objekt plně obsazen a vyzbrojen. Byli tu příslušníci 11. roty 3. praporu 19. hraničářského pluku. A poslední voják odtud odešel 10. října." Němcům nenechali českoslovenští vojáci nic - munici, zbraně a technické vybavení odvezli, postele, matrace a dřevěné součástky spálili. Horní patro bylo bojové, v dolním jsou ubikace mužstva, kde nyní sídlí členové klubu, záchody, studna, místnost, kde býval agregát. Návštěvník se může vžít do situace obránců z roku 1938. Potěžkat pažbu lehkého kulometu chránícího vstup do pevnosti i dvojčete ráže 7,92. Dělo ráže 4,7 mělo s dalším spřaženým kulometem postřelovat prostor směrem k dalšímu bunkru, který je vzdálen necelý kilometr. Teď je ale vše zarostlé lesem. "Byl tady průsek k dalším u bunkru a zátarasy," ukazuje Jarda na zbytky betonu. Souvislý pás těžkého opevnění se stihl vybudovat jedině mezi Náchodem a Ostravou. Bunkry a překážky mezi nimi měly nahrazovat vojáky, kterých mělo Československo nedostatek. Na této linii se desítky nadšenců jako Luboš a Jarda pustily do obnovy bunkrů a snaží se z nich z vlastních prostředků vybudovat muzea. Čas od času pořádají i rekonstrukce bojů, respektive ukazují, jak by asi bunkry v boji obstály. Kromě tohoto bunkru jsou v Orlických horách přístupné například pevnost Dobrošov u Náchoda nebo K5 u Králík. Jednotlivé party se navzájem hlídají a okukují, proto si dávají velký pozor na detaily. Profituje z toho samozřejmě návštěvník, kterému se dostane nejen vyčerpávajícího výkladu, ale i podívané, z níž mají oči navrch hlavy malí i velcí kluci. Stačí jen zatajit dech, uchopit rukověti kulometného dvojčete a představit si, jak by naši dědové bojovali, kdyby jim to politici dovolili. Co si asi vojáci československé armády mysleli, když museli opouštět tak skvělé a na svou dobu moderně vybavené pevnosti? Je pravdou, že většina opevnění nebyla ve stavu jako tento objekt. Chyběla výbroj i výstroj, objekty nebyly dobudovány. Vždyť podle původních plánů měla být kompletní ochrana našich hranic v podobě pásu betonových monster dokončena až v padesátých letech. A jak by naše armáda vůbec obstála v boji s tehdy ještě nepříliš silným wehrmachtem? I takové otázky si mohou klást poučenější návštěvníci rekonstruovaného bunkru, když se skrz zaměřovač kulometu snaží představit si pocity tehdejších obránců. Provoz a rekonstrukci bunkru RS 90/I hradí členové klubu sami. V objektu je naftový agregát ("Bohužel ne původní," říká smutně Jarda) a plynové lampy. Topení a svícení vyjde na tisícovku měsíčně, dalších více než deset tisíc věnují členové ze svého na opravy. Od návštěv se vybírá pouze dobrovolné vstupné. "Jsou mezi námi kluci všech profesí, takže dokážeme dělat většinu věcí sami," chlubí se Luboš. "Chceme, aby to vyhlásili národní technickou památkou," říká pyšně Luboš, který právě dvojici turistů před bunkrem vysvětluje princip diamantového příkopu chránícího střílny. Pokud se objedná větší zájezd, obleče se i do původní uniformy, kterou má na sobě jinak jen figurína uvnitř bunkru. Nadšení lidí, jako je Luboš a Jarda, pomáhá udržovat národní paměť i na dobu nepříliš slavnou. Pás betonových monster táhnoucí se podél hranic tak po šedesáti letech znovu ožívá.
Může se hodit
Bunkr RS 90/I. "Pravý" stojí na frekventované turistické trase Jiráskova stezka na Komářím vrchu nad Říčkami v Orlických horách. Pro návštěvníky má otevřeno o víkendu, doba závisí na tom, kdy dorazí členové klubu, což bývá od časných ranních hodin. Vstupné je dobrovolné. Zvláštnost tohoto objektu spočívá v tom, že je jakoby "poloviční", měl za úkol ostřelovat jen jednu stranu. Asi tři sta metrů od něho najdete jeho "dvojče", které je obráceno zase doleva. Jeho specialitou je, že jako jeden z mála bunkrů má zachovanou původní ocelovou pozorovatelnu.
JAK SE TAM DOSTAT
Na Komáří vrch se dostanete autem, u bunkru je malé parkoviště. Milovníci cykloturistiky mohou využít krásné a dobře značené stezky, jež prochází podél hranice v Orlických horách. Vlakem se lze dostat do Rokytnice v Orlických horách, pak už musíte po svých nahoru do kopců.
"Naším cílem je stav z roku 1938. Pracujeme na tom už jedenáctý rok," říká Luboš, jeden z těch, kteří se snaží oprášit naši neslavnou minulost a vybudovat z jednoho z betonových monster důstojnou vzpomínku na léta, kdy československá armáda patřila k nejlepším v Evropě. Bunkr RS 90/I. "Pravý" na Komářím vrchu v Orlických horách svědčí o tom, že této partě nadšenců z Třebechovic pod Orebem a Hradce Králové se jejich sen daří plnit. Většina bunkrů má zabetonované vchody a je poškozena jednak pokusy, které na nich dělala německá armáda, jednak zubem času a vandaly. Jen málo z nich má zachované původní ocelové pozorovatelny a věže. Část, jako pevnost Hanička, užívala a užívá stále armáda. "Začínali jsme dva, teď má náš Klub přátel čs. opevnění deset členů všech profesí, takže většinu prací zvládneme sami," popisuje druhý zakládající člen Jarda při prohlídce pevnůstky počátky jejich práce, kdy první dva roky o víkendech bunkr jenom vyklízeli. "Máme ho od armády pronajatý a teď se hovoří o koupi. Trávíme na tom víkendy i dovolené, mně tady třeba vyrostly děti." Uvnitř je všechno téměř jako před dvaašedesáti lety, což svědčí o velké šikovnosti členů klubu. Místnost velitele, zemní telegraf, makety zásob jídla, kdy měla čtyřiadvacetičlenná posádka vydržet tři týdny za zavřenými dveřmi opevnění. A samozřejmě zbraně, respektive jejich makety. "Kulomety jsou hotové, zbývá dodělat kanon," ukazují Jarda s Lubošem hlavní místnost srubu. Až chorobné puntičkářství restaurátorů dokazuje rychlost, s jakou ze sebe vysypou základní údaje o objektu. "Jméno velitele, který byl v hodnosti četaře, ani další členy osádky se nepodařilo zjistit," říká Jarda. "Jinak víme, že 23. září 1938 byl objekt plně obsazen a vyzbrojen. Byli tu příslušníci 11. roty 3. praporu 19. hraničářského pluku. A poslední voják odtud odešel 10. října." Němcům nenechali českoslovenští vojáci nic - munici, zbraně a technické vybavení odvezli, postele, matrace a dřevěné součástky spálili. Horní patro bylo bojové, v dolním jsou ubikace mužstva, kde nyní sídlí členové klubu, záchody, studna, místnost, kde býval agregát. Návštěvník se může vžít do situace obránců z roku 1938. Potěžkat pažbu lehkého kulometu chránícího vstup do pevnosti i dvojčete ráže 7,92. Dělo ráže 4,7 mělo s dalším spřaženým kulometem postřelovat prostor směrem k dalšímu bunkru, který je vzdálen necelý kilometr. Teď je ale vše zarostlé lesem. "Byl tady průsek k dalším u bunkru a zátarasy," ukazuje Jarda na zbytky betonu. Souvislý pás těžkého opevnění se stihl vybudovat jedině mezi Náchodem a Ostravou. Bunkry a překážky mezi nimi měly nahrazovat vojáky, kterých mělo Československo nedostatek. Na této linii se desítky nadšenců jako Luboš a Jarda pustily do obnovy bunkrů a snaží se z nich z vlastních prostředků vybudovat muzea. Čas od času pořádají i rekonstrukce bojů, respektive ukazují, jak by asi bunkry v boji obstály. Kromě tohoto bunkru jsou v Orlických horách přístupné například pevnost Dobrošov u Náchoda nebo K5 u Králík. Jednotlivé party se navzájem hlídají a okukují, proto si dávají velký pozor na detaily. Profituje z toho samozřejmě návštěvník, kterému se dostane nejen vyčerpávajícího výkladu, ale i podívané, z níž mají oči navrch hlavy malí i velcí kluci. Stačí jen zatajit dech, uchopit rukověti kulometného dvojčete a představit si, jak by naši dědové bojovali, kdyby jim to politici dovolili. Co si asi vojáci československé armády mysleli, když museli opouštět tak skvělé a na svou dobu moderně vybavené pevnosti? Je pravdou, že většina opevnění nebyla ve stavu jako tento objekt. Chyběla výbroj i výstroj, objekty nebyly dobudovány. Vždyť podle původních plánů měla být kompletní ochrana našich hranic v podobě pásu betonových monster dokončena až v padesátých letech. A jak by naše armáda vůbec obstála v boji s tehdy ještě nepříliš silným wehrmachtem? I takové otázky si mohou klást poučenější návštěvníci rekonstruovaného bunkru, když se skrz zaměřovač kulometu snaží představit si pocity tehdejších obránců. Provoz a rekonstrukci bunkru RS 90/I hradí členové klubu sami. V objektu je naftový agregát ("Bohužel ne původní," říká smutně Jarda) a plynové lampy. Topení a svícení vyjde na tisícovku měsíčně, dalších více než deset tisíc věnují členové ze svého na opravy. Od návštěv se vybírá pouze dobrovolné vstupné. "Jsou mezi námi kluci všech profesí, takže dokážeme dělat většinu věcí sami," chlubí se Luboš. "Chceme, aby to vyhlásili národní technickou památkou," říká pyšně Luboš, který právě dvojici turistů před bunkrem vysvětluje princip diamantového příkopu chránícího střílny. Pokud se objedná větší zájezd, obleče se i do původní uniformy, kterou má na sobě jinak jen figurína uvnitř bunkru. Nadšení lidí, jako je Luboš a Jarda, pomáhá udržovat národní paměť i na dobu nepříliš slavnou. Pás betonových monster táhnoucí se podél hranic tak po šedesáti letech znovu ožívá.
Může se hodit
Bunkr RS 90/I. "Pravý" stojí na frekventované turistické trase Jiráskova stezka na Komářím vrchu nad Říčkami v Orlických horách. Pro návštěvníky má otevřeno o víkendu, doba závisí na tom, kdy dorazí členové klubu, což bývá od časných ranních hodin. Vstupné je dobrovolné. Zvláštnost tohoto objektu spočívá v tom, že je jakoby "poloviční", měl za úkol ostřelovat jen jednu stranu. Asi tři sta metrů od něho najdete jeho "dvojče", které je obráceno zase doleva. Jeho specialitou je, že jako jeden z mála bunkrů má zachovanou původní ocelovou pozorovatelnu.
JAK SE TAM DOSTAT
Na Komáří vrch se dostanete autem, u bunkru je malé parkoviště. Milovníci cykloturistiky mohou využít krásné a dobře značené stezky, jež prochází podél hranice v Orlických horách. Vlakem se lze dostat do Rokytnice v Orlických horách, pak už musíte po svých nahoru do kopců.
