Zdivočelá země
Naše první dny v Jižní Americe trávíme čekáním v městečku Sapzurro, než kolumbijští úředníci konečně otevřou imigrační úřad. Jedině s jejich požehnáním můžeme nasednout na nevelký člun, který nás odveze o něco blíž ke Cartageně. Člun odjíždí jednou denně a představuje jedinou cestu odsud.
Osada je totiž od vnitrozemí zcela odříznuta džunglí. Široko daleko tu není slyšet jediné burácení motoru, veškerou dopravu obstarávají koňské povozy. Když se vezme v úvahu, že se v této zemi již přes čtyřicet let válčí, vládne tady opravdu nečekaný klid.
Zásluhu na tom nepochybně mají i vojáci stojící snad na každém rohu. Není divu. Je to jen pár let, co v nedaleké domorodé vesnici Paya popravily paramilitantní oddíly oba představené a místního policejního úředníka. Poté, co pozabíjely všechen dobytek, postřílely psy a zaminovaly okolí, vydaly se na pochod k další osadě, zvané Púcuro. Vesnici ale našly liduprázdnou. Někomu z vesnice Paya se nejspíš i navzdory minám podařilo dostat ven a místní včas varovat.
Obě vesnice se prý provinily tím, že udržovaly kontakty s gerilou. Payský incident byl jen jedním z mnohých, které nakonec vládu donutily, aby posílila bezpečnostní složky v oblasti. A vláda se úkolu zhostila svědomitě.
Divoký západ hledejte v Capurganě, Kolumbie
Slovy se šetří víc než náboji
Na vojenské kontroly můžete v Kolumbii narazit kdekoli. Dvacetiletí kluci s masivními automaty na rameni vás zastaví vztyčenou dlaní, vyzařují vážnost a autoritu, které jaksi nesedí k jejich věku. Bledá barva naší pleti nás nejspíš zbavuje jakéhokoli podezření, rodilé Kolumbijce však nástup do řady a šacování téměř nikdy nemine.
Hledají se hlavně zbraně, vysvětluje nám pak jeden mladý kluk, kterého potkáváme v Monterii. Každý Kolumbijec prý má aspoň jednu. On sám má doma hned tři pistole. Jednu z nich mi pak ukazuje u něj doma v kuchyni. Zajímá mě, jak moc to háže, když se z ní vystřelí. Neřekne na to nic. Jen odjistí a vypálí pár výstřelů do stěny.
Tady se nejspíš šetří spíš slovy než náboji.
|
SERiÁl Embéčkem kolem světaV království vraků
Jakkoli půvabně a přátelsky na nás pak působí kolumbijská města a vesničky, přece jen se rozhodneme dát na různá varování a projet tuto válečnou zónu co nejrychleji. Netrvá to tedy ani týden a přejíždíme západní hranici do Venezuely.
Už po pár kilometrech jízdy se ocitneme v jiném světě. Na předtím vcelku liduprázdné silnici se najednou vyrojí stovky chrčících a rachotících strojů. Polorozpadlý dodge velikosti námořního křižníku se snaží objet tank připomínající chrysler.
Oba vozy by zasloužily poklidný odpočinek v nějakém automobilovém muzeu, tady ale ještě pořád jezdí a ani zdaleka nepatří k těm nejstarším. Otázka spotřeby se tu moc neřeší – litr benzinu stojí asi 60 haléřů, a tak všechno, co má alespoň dva zdravé válce, dál neohroženě brázdí ulice.
Některé z automobilů přitom drží pohromadě jen silou vůle, blatníky či dveře jsou leckdy připevněny ke konstrukci pouhým lanem nebo kusem drátu. Zdravý výfuk je zde k vidění spíš svátečně. Naše polorozpadlá Julie je tak paradoxně asi nejzachovalejším vozem v širokém okolí.
Na benzince v La Bombě, Venezuela
Socialismo o muerte
Další věcí, která hezky zapadá do místní retro atmosféry, jsou zástupy mládežníků v uniformách a manifestně vyznívající rudé transparenty provolávající "Chávez Si!" Jde o pozůstatek nedávného referenda, které teoreticky umožnilo jedinému muži vládnout zemi bez dosavadního omezení dvou volebních období.
I jiné věci tu připomínají naši ne zase tak dávnou socialistickou minulost. Valuty jsou pro našince téměř k nesehnání, a tak tu lze na každém rohu spatřit příslušníky zcela nové kasty – veksláky.
Na tyhle věci si ještě matně vzpomínám. A nejsem si zcela jist, zda bych je chtěl ještě někdy znovu zažít.
"Socalismo o muerte – socialismus, nebo smrt!" hlásá nápis na fasádě několika budov vládní PSUV – Chávezovy rodné strany.
Budu si to muset ještě promyslet...
Je ale třeba uznat, že Venezuele její nová, levicová tvář na pohled celkem svědčí. Na rozdíl od jiných latinskoamerických zemí tu není na ulici vidět tolik špíny a chudoby. A všichni lidé tu kráčejí tak nějak víc zpříma.
Jako kdyby věděli kam.
Venezuelská restaurace a pekárna: "Vaříte?" "Ne, nemáme co..." "A chleba máte? Ne, nemáme, ale máme kečup..." Gran Sabana, Venezuela
Plameny revoluce
Z deníku oprav JulieN. Novgorod, Rusko: Čištění zaneseného karburátoru |
A zatímco se podivujeme tomu chladnému molochu, té podivné vesmírné lodi, ze šroubu brzdové hadičky naší Julie nepozorovaně unikají mililitry brzdové kapaliny. Kapku po kapce tyto vodní hodiny odpočítávají čas, který nám zbývá do nadcházející katastrofy.
Kolize
Za okny embéčka se míhají pouliční světla půlnočního Puerta La Cruz, semafor na křižovatce 50 metrů před námi právě zčervenal. Mozek je otupělý několikahodinovou jízdou, automaticky vyřazuju rychlost, pak automaticky pokládám nohu na brzdový pedál. Sotva slyšitelné zaskřípání brzdových destiček, hybnost se třením mění v teplo. Přesně tak by se to mělo stát.
Ale nestane.
Nestane se totiž nic.
Nic, a přece mnoho.
Čas – minus tři sekundy: V narůstající panice opakovaně dupu na brzdu. Bez výsledku.
Čas – minus dvě sekundy: "Nebrzdíme! My nebrzdíme!!" rezonuje to děsivé poznání v mojí mysli a nejspíš to taky křičím nahlas.
Čas – minus jedna sekunda: V posledním zoufalém pokusu zatahuji páku ruční brzdy.
Ve chvíli nárazu pak ještě periferně zachytím, jak se bezpečnostní pásy pod náporem našich těl napnou a výhrůžně zapraskají.
Zpětný náraz nás odhodí asi tři metry dozadu. První věcí, kterou si uvědomím, je, že ta rána nebyla tak hlasitá, jak bych čekal. Tou druhou je překvapení, že jsme oba stále tady, dokonce bez jediného škrábance. Vyhrabeme se tedy z 'kokpitu' a odhadujeme škody.
Autobus, se kterým jsme se srazili, z toho vyšel téměř nedotčen, Julie to však odnesla škaredě. Zatímco se díváme na tu spoušť, zastaví se u nás jedno po druhém několik aut a radí nám, abychom z místa nehody co nejrychleji odjeli. Očividně jsme ve špatné čtvrti. Poté, co si ověříme, že jsme stále pojízdní, nám tedy nezbývá než zařadit jedničku a doplazit se bez brzd na nejbližší benzinku.
Druhý den po bouračce uděláme cenový průzkum v několika servisech. Výsledky nejsou nejpovzbudivější. Jsme v poslední fázi cesty a peněz už není nazbyt. Na profesionální vyklepání nám už nejspíš nezbude.
Ráno se tedy sami pustíme do opravy brzd, výměny brzdové kapaliny i rovnání plechů. Ještě dlouho do noci se pak nad venezuelskými vršky nese bouchání a klepání našich kladiv.
V novém kabátu
Volejte levně do Venezuelys Klikniavolej.cz už od 2,90 Kč za minutu |
Nikdo na nás netroubí, nikdo nepokřikuje, nikdo se nám nepodivuje. Máme z toho dobrý pocit.
Ten socialismus nakonec nebude tak zlý.
Jen na tom člověk musí být stejně špatně jako ostatní.
