Myslel jsem si, že dojedu do Drážďan, někde tam přespím a následující den to pak otočím na východ a dojedu na chalupu v Jizerských horách. Nejsem přítelem spaní pod širákem, nějaký penzionek to zajistí. Takže s sebou samozřejmě především finanční hotovost.
Když jsem zabalil větrovku, nářadí, náhradní duši, dvě tatranky poslední záchrany, světla dopředu i dozadu, externí baterii na telefon, zámek na kolo a rezervní oblečení, můj malý cyklobatůžek je nacpaný k prasknutí. Před cestou ještě pořádně vyčistím kolo, přece jen chci reprezentovat.
Start, pohodička
Startuju ráno v půl šesté. Je neděle, nikde ani živáčka. Nejdřív projíždím Prahu po nové cyklostezce, snad nejdražší v celé Evropě. Nikoho nepotkávám, tak se dá jet svižným tempem. Zase to ale nesmím přehánět, abych se hned na začátku neutavil. Míjím zoo a pomalu naši matičku Prahu opouštím. Zatím to byla super asfaltová pohoda.
Bohužel, než dojedu do Klecánek, cesta se mění na kočičí hlavy, ale především je všude nepříjemný prach. Takový ten jemný, co zalézá všude. Za chvíli je kolo celé zaprášené a má námaha s čištěním je v tomto okamžiku vynulována.
Tady podél vody také létá neuvěřitelné množství malých mušek. Kdybych otevřel pusu, snad by to vydalo na svačinu. To nám to pěkně začíná, snad to s těmi muškami nebude na celý den. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Zdymadlo v Klecanech
Ranní svítání na východě Prahy
Adrenalin za Řeží pro kované bikery
Míjím jaderný výzkumný ústav v Řeži a chvíli marně hledám cestu. Pak pochopím, že je to ta malá pěšinka podél vody. Zpočátku je tam tedy skoro místo i pro auto, ale zúžení na sebe nenechá dlouho čekat. A tady je po pravé ruce skála. Po obou stranách pěšiny houština, které není vyhnutí, pořád šlehá do končetin horních i dolních. Dokonce i na pověstné kořeny dojde.
Naštěstí potkávám jen jednoho cyklistu a vyhneme se tak, že oba slezeme z kola. Vrchol ale teprve přijde. Houští po levici mizí, objevuje se náplavka a pod ní tak tři metry kolmo do vody. Po pravici křoví, balancování tak na 75 centimetrů široké cestě. Kdybych spadl do řeky, ty tři metry, nevím, co by bylo menší zlo, jestli dostatečná hloubka, nebo jen půl metru vody. Kovaní bikeři tuto cestu jistě ocení, ale mě sem už nikdo v životě nedostane. Zájemcům o tento dálkový cyklovýlet doporučuju nalézt si vhodnější alternativu.
Zdymadlo v Dolanech
Úzká pěšina za Řeží
Klídek v Polabské nížině
Konečně opouštím houštiny a teď už to jde. Průjezd kolem Dolánek, přes Kralupy, Veltrusy až do Zálezlic je pohodovka, kdy se střídají asfaltové a šotolinové úseky. Akorát občas vane nepříjemný protivítr. Tady je otevřená krajina a pořád se točíte jiným směrem. Tak někde ten protivítr udeří s pěknou silou.
I břeh řeky se mění. Šotolina je už dobrá, tvrdá, moc nepráší. Zálezlice září novotou. Je vidět, že po povodních se tu muselo moc a moc postavit. Teď by snad už mohly kandidovat na obec roku. Za nimi překonávám dnes již potřetí Vltavu. Je tu ale nějaký produktovod, u kterého stojí lávka a kolo se musí přenášet po dost strmých schodech. Už potkávám i další cyklisty, za můstkem prý začíná nějaká nová cyklostezka, která je super. Za chvíli uvidím, že nepřeháněli.
Most v Kralupech
Exkluzivita u Mělníka
Hned za lávkou začíná asfaltový pás, který se vine kolem starého zdymadla v Hoříně až do Mělníka. Koukám na tachometr, kde mám už 72 kilometrů. Přitom z Prahy do Mělníka je to nějakých 35. Ale řeka dělá zákruty a ještě jsem ráno projel skrze Prahu. V každém případě můj odhad 150 kilometrů bere za své. Začínám počítat, kolik toho bude asi celkem a jestli to vůbec ujedu.
Podél Labe je postavena nádherná cyklostezka. Na řece je na co koukat, i přejezdy výtoků potoků jsou řešeny elegantně. Jsou zde i hospůdky, bohužel v tuto časnou dopolední hodinu ještě zavřené. Tohle je exkluzivní jízda, kterou si užívám. Takhle nádherně se člověk sveze od Vrbna až kousek za Horní Počáply. Dobrých 15 kilometrů. Právě kvůli takovýmto úsekům se dálková cyklistika vyplatí. Před Hněvicemi vyjíždím na silnici a jsem v Račicích.
Historické zdymadlo v Hoříně u Mělníka
Chybička mezi veslaři v Račicích
Samozřejmě se chci podívat na známý veslařský areál. A kousek před ním je kupodivu otevřený obchod s potravinami. Opakuju, je neděle dopoledne. Žíznivě kupuju minerálku do sebe i do lahve a koblihu k jídlu. Venku na chodníku vše v klidu spolykám a jdu na to.
Pár metrů odsud je brána do veslařského areálu. Brzy se nestačím divit. Mraveniště lidí, závody v plném proudu. A díky tomu i fůra stánků a restaurací, vše otevřeno. S tím obchůdkem jsem se prostě unáhlil.
Jedu po břehu kanálu a dívám se na trénující závodníky. Ale všímám si také, že celý areál je oplocený. Vzhledem k tomu, že je dlouhý asi dva kilometry, ptám se jednoho cyklisty, stojícího u kanálu, jestli vzadu vyjedu ven. Je tam napůl vylomená branka, ale s kolem tam neprolezu, odpovídá mi trochu udiveně. Otáčím se a jedu zpět. A teď vidím, že onen "cyklista" právě vydal veslařům pokyn ke startu a jede s nimi na kole po břehu a diriguje je. Trenér. Evidentně to tu tedy zná víc než dobře.
Vjezd do severních Čech
Za chvíli dojíždím do Roudnice. Teď sleduju cyklotrasu č. 2, která mě pak už poměrně spolehlivě dovede až na hranici. Samozřejmě až na výjimky. Konkrétně právě tady v Roudnici by mě na most nenavedla. Naštěstí mám dokonalou cykloturistickou mapu v telefonu spojenou s GPS, a tak jedu najisto. Nahoře na mostě se z ničeho nic značení č. 2 zase objevuje.
Přejíždím most a po druhém břehu pokračuju k Litoměřicím. Musím zbaběle přiznat, že občas opouštím šotolinovou cyklostezku podél řeky a jedu po silnici. To přece jen ubíhá rychleji, s minimálním nedělním provozem.
Litoměřice
Roudnice nad Labem
Konečně pořádná krajina
Za Litoměřicemi až do Ústí většinou jedu po cyklostezce, jen výjimečně po silnici. Ale hlavně začíná Labské údolí. Ta mnohokrát obdivovaná trasa podél Labe, kterou znají hlavně cestující z vlaku. Na levém břehu vidím vysoko nad sebou rozestavěný most a tunel budoucí dálnice D8. Musím říci, že mě krajinově nijak neruší. Naopak, stavba vypadá impozantně, tak proč ne?
A už mě vítá hrad Střekov u Ústí, vedle je Masarykovo zdymadlo. Na druhém břehu vidím, že k vyhlídkové restauraci dokonce jezdí kabinová lanovka. Tak to bych tady opravdu nečekal. Naproti je typický pohled na paneláky rozeseté po stráních. Jejich obyvatelé musí mít parádní výhled na Labské údolí.
A pak mě už vítá architektonický skvost – zavěšený most – a jedu dál na sever, směr Děčín. Zpočátku opět po pěkné cyklostezce, později už i po silnici. Co mě zde překvapí, jsou válečné bunkry, tzv. řopíky. Znám je z Krkonoš a Jizerek, ale tady jsem o nich nevěděl.
Kousek před Děčínem zastavuju dnes už potřetí na zahrádce. Hospoda sice třetí, ale pivo teprve první! Nechápu, jak jsem bez něj došlapal až sem.
Válečný bunkr zvaný řopík
Zavěšený most v Ústí nad Labem
A vzhůru do Saska
Děčín je přinejmenším při pohledu od vody krásné město. Zámky vypínající se na skalách budí dojem nějakého Porýní, či dokonce Alp. A hned za městem začíná asfaltová cyklostezka podél Labe až na hranici a dál až do Drážďan. Nádhera, neuvěřitelné.
Říkám si, že si v poslední hospodě před hranicí dám ještě nějaké pití za koruny. Stánek je postaven přímo u cesty. Bohužel už mají jen vodu, limonády vyprodány. Tak mi dejte pivo, žádám. I pivo je vyprodáno. Mizím za pohraniční patník bez natankování. To jsem bohužel netušil, že první německá hospoda přijde asi až po 15 kilometrech. Tady jsem tedy již trpěl.
Pivaři odpustí
V každé hospůdce vždy řeším, co k pití. Buď limonádu, která maximálně osvěží, nebo pivo s potřebnými živinami. Němci tento problém vyřešili za mě. Mají takzvaný radler, směs piva a limonády. Nedůvěřivě si to objednávám. Za chvíli přede mnou přistane orosený půllitr, který barvou i pěnou naprosto připomíná pivo. Žíznivě piju a veřejně prohlašuju: Dá se to pít! Naopak, kombinace osvěžující limonády a piva je jedinečná. Kdo mě zná ví, že jsem pravověrný pivař. Ale je zbytečné si hrát na nějakou národní chmelovou hrdost. Radler lze pít a perfektně osvěží. Objednávám si druhý kousek. A jedu dál.
Radler, kombinace piva a limonády
Živé Labe
Labe tady hezky ožilo. Po řece jezdí kolesové parníčky, motorové lodě, skútry. Každých pár kilometrů je nějaký přívoz. Podél řeky každou chvíli nabídka na pronájem lodí, motorových člunů nebo na výlety po řece.
Dokonce jsem narazil i na Povodňovou stezku. Mají tu očíslované body, kde se dočtete, jak byl tento dům v roce 2002 konkrétně zasažený, případně co se změnilo. A putujete jako po naučné stezce. Je neuvěřitelné, co vše se dá zpeněžit. Ale účel světí prostředky, a když se mají přilákat turisté, hodí se všechno.
Výhodný omyl
Hloupě se nechám zlákat vyvěšenou mapou, která značí mou evropskou cyklostezku na druhé straně řeky. Mé údaje jsou jiné, ale budu věřit místním, říkám si. Přejíždím most, pod kterým zrovna pluje kolesový parník, zabočuju doleva a jedu několik kilometrů. Samozřejmě, že stezka bez náhrady končí. Prostě slepá. Ale naštěstí je tu přívoz, který s radostí využívám. Platím 1,70 eura a směju se jízdence, na které doslovně přeloženo stojí: Dvoukolo vč. řidiče. Z řeky se mi otevírají zase jiné pohledy, hlavně na pevnost Königstein, tyčící se nad námi. Plavba trvá bohužel pouhé dvě minuty.
Přívoz před Pirnou
Kolesový parník u Pirny
Blíží se cíl
Po stále nádherné asfaltové cyklostezce projíždím Pirnu a blížím se k předměstí Drážďan. Když už jsou na cyklostezku vpuštěna auta, jsou velmi zajímavě řešené jejich šikany. Vyvýšeny jsou okraje, střed je rovný. Auto tak musí přibrzdit, zatímco cyklista jede nezměněnou rychlostí a nemusí překonávat žádný hrb. To není jako u nás, kde s kolem musíte často i skákat. Do města v žádném případě nechci, to znám jako své boty. A navíc, co s kolem.
Ubytuju se někde na okraji, nejlépe u řeky. Začínám se rozhlížet, první hospoda mi nabízí jednolůžkový pokoj za 53 eur i se snídaní. Zdá se mi to trochu moc, vzhledem k tomu, že jsem cestou viděl už za 25, ale bez snídaně. Samozřejmě, že čím blíž k Drážďanům, tím dráž.
Další pokus, ale chtějí už 60. A kromě toho je hospoda tak narvaná, že na mě ani nemají moc času. Sedám na kolo a jedu dál. Začíná ve mně hlodat červíček pochybností. V předchozím penzionu psali, že ubytovat se je možné maximálně do 20 hodin. A už je kolem půl osmé. Abych se nedivil, říkám si. Proto se rozhoduju, že už nic neponechám náhodě, i za případnou vyšší cenu.
Šikovný zpomalovač aut
Hospůdka na kraji Drážďan
Bingo, parádní ubytování s nedalekou hospůdkou
Zastavuju první rodinku a ptám se, kde je možné se ubytovat. Já sám pronajímám, odpoví mi pán s tím, že je to asi dva kilometry odsud. Nabízí cenu 45 eur bez snídaně a já bez váhání souhlasím. Nakonec mám sám pro sebe celý dům s šesti ložnicemi. Kdo by tam také chtěl z neděle na pondělí spát, že? Tak si vybírám jednu z ložnic, koupelnu a konečně mizím pod sprchou. Kolo si mohu nechat uvnitř. Den zakončuju pár orosenými půllitry, tentokrát už čistokrevného piva, v asi 300 metrů vzdálené hospůdce s terasou nad Labem.
Zobrazit místo Na kole z Prahy do Drážďan na větší mapě
Cesta zpět mě vyřídí na šrot
Trasa výletuSoubory s trasou pro GPS zařízení stahujte ZDE |
Celkem jsem najel 237 km. Ale vzhledem k tomu,že stále po rovině a většinou i po asfaltu, tak mi to nepřišlo tak hrozné. Druhý den vyrážím na východ přes Zittau až do Jizerských hor. Ale to už je celý den nahoru a dolů a navíc s těžkým protivětrem. A tak i když má trasa 'jen' 175 kilometrů, večer jsem opravdu vyřízený na šrot.
Může se hodit
|
