Autorem scénáře je starý Tibeťan, který sám bojoval v tibetské armádě při povstání proti Číňanům v roce 1959. Realizaci původního příběhu o tom, co se tenkrát opravdu stalo, mu však úřady nepovolily. A tak scénář přepracovával tak dlouho, až s ním byla cenzura spokojena.
Zastavujeme v lesíku na okraji města a producentovi poskoci vykládají auta s technikou a kostýmy. Kolem se v mžiku tvoří dav místních čumilů, z nichž producent vybírá patnáct adeptů na roli tibetských vojáků. V první scéně se má oddíl tibetské armády se svým velitelem setkat s americkým novinářem a jeho synem.
Arogantní reportér má později ve filmu přesvědčit velitele, že povstání je nejúčinnější cestou, jak se zbavit Číňanů a tím vlastně odstartuje krvavý konflikt. Film tak čínské veřejnosti lehce naznačuje, že za smrtí nebohých Tibeťanů v podstatě stojí Američan.
Zdánlivě jednoduchou scénu setkání na koních komplikují už sami herci. Padesátiletý John prý svou roli za poslední dva týdny zvládal z dokonalostí hollywoodského profesionála (hrál ostatně už v několika seriálech v Pekingu), na koni však v životě nejezdil. Vybraný bělouš se pod ním plaší, a tak mu nakonec přivádějí krotkého poníka.
|
Gjance kdysi bývalo významným obchodním a náboženským centrem jižního Tibetu ležícím na půli |
Na řadě jsou komparsisté
Dalším problémem je patnáct komparsistů navlečených do dobových uniforem. Místo očekávaných důstojných výrazů tibetského vojska se smějí sobě i svým kamarádům a navzájem se pošťuchují maketami pušek.
Konečně se průvod dává do pohybu. Kameraman ho zabírá na romantickém pozadí gjancké pevnosti a režisér Lio sleduje celou scénu na malé obrazovce. Vše probíhá podle plánu, než ke konci záběru vbíhá před kameru tibetský výrostek a mává do objektivu, zřejmě doufajíc, že si tak automaticky zajistil roli ve filmu. Režisérova zuřivost v té chvíli nezná hranic.
Skáče po klukovi, aby z něj tu drzost vytloukl. Pak mu však asi dochází, že zmlátit Tibeťana před davem ostatních tibetských vesničanů by se mu nemuselo vyplatit a raději ho pouští. Průvod se znovu půl hodiny šikuje. Natočení scény, která bude ve filmu trvat maximálně půl minuty, se tak protahuje na celé dopoledne.
|
SEDM DNÍ V TIBETU |
Maskér si mě bere do parády
Po obědě přichází na řadu "má" scéna, odehrávající se v interiéru opuštěného domu. Maskér mi upravuje vlasy na patku s vlnkou ve stylu 50. let. Pak dostávám zbrusu nový oblek, košili, kravatu a boty, zápisník a starožitný měchový fotoaparát. Polobotky jsou prý největší dostupné velikosti, ale pořád o tři čísla menší než moje devítky.
Jdu se zeptat Lia, zda si mohu vzít jiné, ten však vrtí hlavou. Větší nemají a moje zablácené pohorky se mu nelíbí. Dodži, naše čínská překladatelka, si už na režisérovy rozmary zvykla. Dnes lpí na detailech, ale minulý týden při natáčení v Lhase prý nechal hrát Australana s obarvenými vlasy a náušnicí
v uchu.
Budu hrát zahraničního novináře spolu se Švédkou Margaret. Ta dostala jednu z hlavních rolí - Anne Strong, skutečnou postavu britské novinářky, která ve svých reportážích obhajovala čínskou vládu. Oproti první scéně je tato daleko jednodušší a divákům je dovnitř vstup zakázán.
Mladá Tibeťanka nás před ostrými světly reflektorů vede do rozlehlé místnosti, před příchodem čínské armády obývané tibetským statkářem. Tam nám ukazuje mučicí nástroje, jimiž krutý pán trestal své poddané.
Při pohledu na biče a okovy simulujeme téměř infarktový šok, Margaret si něco zuřivě škrábe do bloku a já celou tu hrůzu fotografuji strojkem, u kterého jsem ani nenašel spoušť.
Rejža vypadá spokojeně, opakujeme vše jenom pětkrát. Poté se vše rychle balí a za tmy jedeme zpátky do Šigace. U hotelu mi Lio vyplácí slíbených 200 juanů (asi 800 Kč) a přidává svoje telefonní číslo. To kdybych náhodou za rok přijel na premiéru, načasovanou na oslavy 50. Výročí připojení Tibetu k ČLR.
 Tibetská poutnice, čekající na vstup do chrámu Džokhang |
 Žebračka v Šigace |
 Tibet - Drepung |
