Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Jak jsem hledal blbouna a objevil přitom lulánku

aktualizováno 
Lezl jsem kvůli němu pod vodu, jezdil na koni i na čtyřkolce a jel nad údolím po ocelovém laně, prošmejdil plantáže, šmíroval novomanžele a přepychově snídal na pláži. Ptáka dodo, blbouna nejapného, jsem nenašel, ale prolezl jsem ostrov Mauricius a objevil spoustu jiných věcí. Třeba lulánku.

Na blbce člověk naráží každou chvíli, ale blboun je vzácný. Dokonce i tady. Už myslím, že jednoho mám, ale je to bažant. Je jich tu spousta. Nasadili je sem, aby chytali tipky.

Ten můj blboun musí být navíc nejapný. Kdysi tady na Mauriciu žil.

"Kdybych jednoho našel, byl bych slavný a bohatý," směje se mi průvodce Dominique, když si ho vezmu stranou a mezi čtyřma očima se zeptám, jestli bychom nemohli najít ptáka jménem dodo.

Problém je, že ten pták je už od roku 1681 vyhynulý. Přesněji řečeno vybitý. Neuměl létat a důvěřoval lidem, a tak prý poslední exemplář nějaký Holanďan umlátil pádlem.

Zvláštní je, že tady na Mauriciu je blbounů přesto všude plno. Jsou na tričkách, pohledech, magnetkách na ledničku, skleničkách, známkách. Dokonce i na státním znaku.

Fotogalerie

Ale živí žádní. Protože člověk nemůže jen celé dny ležet na pláži a protože bych taky chtěl být bohatý a slavný, prolézám celý ostrov a koukám, jestli tady přece jen nějaký blboun nezůstal. Třeba inkognito.

Jednu chvíli si myslím, že ho už mám. Takového ptáka jsem nikdy neviděl. Ale že by dodo létal? Ne. Nebyl to dodo. Nebyl to ani pták. Byl to netopýr. Prý netopýr ovocný.
Tak jsem pátral dál.

Nořím se pod vodu

Podíval jsem se i pod vodu. Nejsem dítě, a tak chápu, že pták jako blboun nejapný nemůže plavat, ale co kdyby, že.

Nevím, jestli to je na Mauriciu takhle všude, ale když si chci zaplavat na hotelové pláži, úplně koukám: jsou tady korálové útesy.

Rybičky, barvy, lasturky, hvězdice a všechno možné. Taky had. Gestikuluju na plavčíka, ale on na mě z pláže volá: "Není jedovatý!" Nevím, co mám dělat: jak to může vědět, když ho neviděl? Ale plavu dál. Doma zjistím, že to není had, ale úhořovec a jí plankton.

Mám plavecké brýle a potápím se s nimi. Vidím ještě nějakou rybu, která vypadá, jako když uříznete metr zahradní hadice, rybu, která má ostny jako dikobraz a k tomu po stranách ještě ploutve jako křídla, taky rybičky, které se snaží překonat světový rekord v tom, kolik se jich vměstná do díry v kameni. Z písku na mě něco mává a vidím, jak ve vodě povlává jakýsi podivný cop s přísavkami na konci. Jmenuje se moc hezky, lulánka.

A takhle to je na všech plážích, kde se koupu. Vlastně je to ještě lepší, takže si už rovnou beru šnorchl a potápěčské brýle.

Ale jednoho dne se mě zeptají, jestli chci chodit po mořském dně. Říkám, že ano, protože člověk má zkusit všechno.

Odplujeme na loďce daleko od břehu a tam přelezeme na naši potápěčskou základnu pro amatéry. Kolem břicha dostávám pás s olověnou zátěží. A rychlokurz potápěčských znamení. Pozor, pozor: palec zdvižený nahoru neznamená O. K., ale Chci nahoru na vzduch.

Mark Twain napsal, že Bůh nejdřív stvořil Mauricius a až podle něj ráj. A taky

Mark Twain napsal, že Bůh nejdřív stvořil Mauricius a až podle něj ráj. A taky dodal, že Mauricius je jediné místo na Zemi, kde se cizinců dokola neptají, jestli se jim jejich ostrov líbí. Je jim jasné, že líbí. A moc. A to ho Twain nemohl vidět z ptačí perspektivy.

Blboun nejapný

Chudák pták: nejdřív mu lidé dali potupné jméno a pak ho vyhubili. Vzhledem k tomu, že to bylo koncem 17. století, nikdo neví přesně, jak vypadal. Byl to příbuzný holubů, byl asi metr vysoký a vážil kolem dvaceti kilogramů. Nelétal a byl důvěřivý. Dodo znamená ve staré portugalštině hlupák. Říká se mu také dronte mauricijský. Mauricijci ho trochu odškodnili tím, že z něj udělali jakýsi symbol země.

Blboun nejapný (Didus ineptus)

Blboun nejapný (Didus ineptus)

A pak lezeme po žebříku do vody. Když je mi po ramena, dají mi na hlavu čtyřicet kilo těžkou kouli z plexiskla. Vypadám jako potápěč z verneovek. Do koule vede hadice s kyslíkem. Tak vzhůru dolů!

Slezu po žebříku až na dno. Kupodivu to funguje. V kouli není voda, ale vzduch.

Kolem je jiný svět. Korálový útes, ryby. Maličký rejnok plachtí vodou. A ryba špagetka, úplný jezevčík oceánu. Ryby pruhované jako zebry. Ryby barevné, ryby průhledné a všelijaké jiné. Cítím se jako v akváriu.

Občas ke mně někdo připlave a podá mi kus bílého chleba. Rozmělním ho a kolem je hejno rybiček. Ty oražené mi zobou z ruky. Oždibují mě a je to příjemné. Takové něžné. Ostatní se vrhají po chlebu, z něhož je už polévka. Chňapám po nich, občas se některé i dotknu, ale žádnou nechytím.

Jsme asi tři metry pod vodou. Písek, slunce, korály. Modrá a bílá, k tomu barvy rybiček a naše bubliny, jak vydechujeme. A navíc ty naše obličeje. Koule, co máme na hlavách, nám zkreslují tváře jako rybí oko. Strašně se tomu smějeme. Tady by se bavil kapitán Cousteau.

Blbouna jsem tady neviděl, ale jeden z kluků, kteří nás doprovázeli, měl na pravé noze šest prstů.

Ostrov z koňského hřbetu

Blbouna jsem vyrazil hledat i na koni. Byla to vlastně ona, jmenovala se Jasmine. Jezdím dobře, protože jsem viděl Sedm statečných už asi desetkrát. Jasmine je mazaná. Chce zjistit, kdo z nás dvou bude mít vrch. Najednou zastaví, sehne hlavu a začíná okusovat trávu, přestože máme valit někam do kopců. Rve mi to srdce, ale trhnu uzdou, abych ji zvedl.

Jedeme a já to dělám přesně jako Yul Brynner. To vypadá tak, že se v pase poddám houpání koně, jako bych dřímal. Uzdu držím pravou rukou, aby mi přebýval asi půlmetr, a do rytmu kroků točím líně zápěstím – vlevo, vpravo a zase vlevo a vpravo. Uzdou lehounce hladím boky koně. Vypadá to, že mu odháním komáry, ale taky mu tím dávám najevo, že jsem pořád vzhůru.

EXOTIKA. Jsou místa, kde to vypadá velmi podobně jako v Indii na řece Ganze.

EXOTIKA. Jsou místa, kde to vypadá velmi podobně jako v Indii na řece Ganze. Mauricius je civilizovaná exotika.

Mauricius, Port Louis

Mauricius, Port Louis

Jedeme a vypadá to vysloveně nadějně, protože na úpatí kopce vidím divná zvířata. Přerostlý mravenečník, medvěd a nějaký pták.

Pobídnu Jasmine a docválám k našemu šéfovi, abych mu řekl, co tam je. Odpoví, že to jsou terče pro střelbu lukem.

Když vyjedeme výš, krajina se přede mnou odhalí jako když žena shodí župan. Vidím úplně všechno a stojí to za to. Okolo kopce zubaté jako tlama krokodýla, hluboké údolí, dole plantáže a ještě dál indigo oceánu. Osamělé palmy, v dálce araukárie štíhlé jako husarský důstojníček, kolem barevné květy.

Nejlepší pohled na svět je z koňského hřbetu, ale tady bych ho ani nepotřeboval.
Sesednu, protože chci fotit a Jasmine si taky zaslouží odpočinek. Do kopců jsme se plahočili snad hodinu. Občas to bylo příkré a musel jsem se jí přilepit ke krku, abych jí pomohl.

Místy jsme míjeli džungli. Křoví hustší než vlasy. Nechtěl bych se tudy prosekávat ani s nejostřejší mačetou.

Zpátky mě Jasmine vyvádí z míry. Stezka je sice docela široká, ale ona jde úplně po straně nad srázem. Pokaždé ji odvedu do středu a ona se vrátí. Pak ji nechám, ať si hledá cestu sama. Proč by měla padat, má čtyři nohy.

Kde to jde, cváláme. Jsem nerad, že jsme dole tak brzo.

Večer jsem rád. Zapomněl jsem se totiž namazat, a jak jsem držel uzdu a seděl nehybně jako ten Brynner, sluníčko mi pěkně sežehlo předloktí.

PODSKALÁCI. Tahle skála se jmenuje Le Morne, Ponurá. Ale už na první pohled je

PODSKALÁCI. Tahle skála se jmenuje Le Morne, Ponurá. Ale už na první pohled je zřejmé, že to musí být nějaká mýlka.

Proč hledám i na nádraží

Ptáka dodo jsem hledal i na autobusovém nádraží. I když v tomhle případě to byla záminka. Tohle bylo ve městě Curepipe uprostřed ostrova. Měl jsem za úkol tam vyrazit, dali mi to přátelé Petr se Zdenkou. Byli tam před rokem. Každý Čech by si na ten autobusák měl zajet.

Je jasné, že tak velký pták na nádraží asi hnízdit nebude. Však se na mě dívali ostatní v mikrobusu divně. Byli to většinou Arabové. Ještě asi nikdy nepotkali člověka, který by se chtěl podívat na tak divné místo. Museli jsme kvůli tomu dokonce měnit trasu.

Konečně jsme tady. Vybíhám a občas musím hodit myšku mezi autobusy. Ale našel jsem.

Dva Arabové za mnou. Chovám se, jako kdybych objevil Machu Picchu. Cvakám fotku za fotkou. Oni vůbec nechápou, o co jde, ale cvakají taky, protože si myslí, že to mé počínání musí mít nějaký smysl. A tak procházejí rychle autobusákem jako já a fotí, co se pohne.

Fotí i průčelí. Já jsem ho zmáčkl snad dvacetkrát. Oni párkrát taky.

Jenže smysl to mělo jen pro mě. Bylo tam totiž napsáno: Jan Palach Sud.

Tady, uprostřed zapomenutého ostrova v Indickém oceánu, který je dokonce daleko i od Afriky, pojmenovali autobusák po Palachovi – a mnohem dřív, než my jsme po něm pojmenovali náměstí. Hned vedle je nákupní centrum s názvem Galeries Jan Palach.

Trošku mi to sevře srdíčko. Chodím mezi davy, jsou tady stovky lidí a desítky busů, srovnal bych to ruchem klidně s Florencí, a ptám se kdekoho, jestli ví, kdo byl Palach. Nikdo se netrefí. Otravuju takhle cestující, paní prodávající na zemi nějaké ovoce, mladíky s dívkou, řidiče odjíždějícího autobusu, který jsem si drze stopl, nějaké chlapy, vtrhnu také mezi dispečery do jejich kanceláře. Už na mě koukají jako na nějakého výstředníka. Všichni jsou hodní, rádi by mi pomohli a krabatí čela námahou. Ale nikdo to neví. Jsou smutní, že nemohou pomoci.

Už jsem skoro u východu, když vidím skupinu policistů. Klábosí. Tak je jdu potrápit. "Dobrý den, promiňte, nevíte náhodou, proč se to tady jmenuje nádraží Jana Palacha?"

Policisté se začnou točit jako holubi na báni: nevědí, a pohledy vyzývají ty ostatní, aby to věděli. Až jeden najednou řekne: "Byl to mladý československý student, který v roce 1968 spáchal sebevraždu na protest proti ruské okupaci své země."

Takhle to řekl. Ten detail s letopočtem jsem mu okamžitě odpustil. Potřásl jsem mu rukou a povýšil ho o dvě hodnosti.

OPRAVDU JAN PALACH. Nemýlí vás zrak, uprostřed ostrova je opravdu nádraží,

OPRAVDU JAN PALACH. Nemýlí vás zrak, uprostřed ostrova je opravdu nádraží, které pojmenovali po Palachovi krátce po jeho smrti.

Stanu se sám blbounem

Dneska je to teď, anebo nikdy: poslední leč. Nejdřív šílená jízda na čtyřkolkách průsekem v džungli. Myslím, jak to umím, a tak nedávám pozor. Jak vyhlížím blbouna, stanu se jím sám.

Koukám jinam a přidám plyn, zatímco jezdec přede mnou přibrzdil. Pěkně jsem do něj narazil. Snažím se ho přesvědčit, že jsem ho chtěl jen postrkovat, protože mám dobré srdce, ale nezabírá to.

Dál už cesta nevede. Musíme sesednout a jít pěšky po kluzké stezce. Někdo padá. Ale před námi je odměna. Vodopád přímo v lese. Už čtvrtý, který tady vidíme. Jeden byl strhující, protože voda padala do kráteru.

Ale dodo tady není.

Ještě vyrážíme na plantáže. Tam by mohl být. Celý Mauricius je jedno velké pole cukrové třtiny. Ženy jedou z práce, zubí se na nás z náklaďáku. "Naše země není bohatá, ale my máme bohatství v srdci," říká Dominique.

Všude je cítit spálená třtina. Vypadá to tady jako u nás na podzimních strništích.
Vpodvečer jsme v kopcích daleko od pláží. Zeleň protínají červené cesty. Slunce se měkce klade na zem a prodlužuje stíny. Jeleni. Stáda jelenů. Jsou blízko. Prý jsou tady taky divočáci, ale ty nezahlédneme. Blbouna taky ne.

Může se hodit

Mauricius je spíše považován za "lepší" destinaci a ostrov na svatební a milenecké cesty, ale zařízen je i pro ty, kteří cestují na vlastní pěst. Zdá se být duchovně spřízněný s ostrovy v Karibském moři, protože lidé jsou přívětiví a nálada srdečná a uvolněná. Vše funguje, není to Afrika, byť k ní zeměpisně patří.

Jezdí tam řada českých cestovek. Z Prahy neexistuje přímý let, dobré spojení nabízejí Emirates, protože přestup v Dubaji rozdělí cestu na dva šestihodinové úseky, což je pořád v mezích toho, kdy je let ještě příjemný.

Není nikde. A to jsem se kvůli němu pověsil na ocelové lano – co kdyby přece jen létal – a jel asi ve stometrové výšce nad údolím dlouhým skoro kilometr.

Nakonec ho nenajdu ani u jezírka, kam se chodí hinduisté omývat a modlit jako k řece Ganze. Vede sem nejširší chodník na světě, je jako dálnice. Když přijde čas procesí, jdou po něm statisíce. Polovina obyvatel ostrova jsou Indové a na tuhle slavnost se sem sjíždějí další z celého Indického oceánu. Teď je tu prázdno, jen několik set lidí. Ženy v barevných sárí lijí vodu do jezera, zapalují voňavé tyčinky. Zavřu oči a jsem v Indii.

Ptáka dodo nenajdu ani na pláži, kde kráčí nevěsta v bílém a ženich v béžovém smokingu. Úplně jako v americkém filmu. Ale tohle není Hollywood. Poznám to podle toho, že nemají boty. Před nimi přičapává fotograf, který je na památku fotí. Mauricius je ostrov svateb a novomanželů. Chvilku to okukuju, pak zasednu k snídani, kterou nám hotel vystrojil na pláži. Kuchař má bílou čepici, palmy šumí a moře je modré. V dáli, kde se láme laguna přes korálové útesy, se bíle pění.

Blbouna zahlédnu v Muzeu modrého mauritia, ale je jen na poštovní známce.
A toho posledního potkám v salonku na letišti. Jsou vlastně čtyři a jsou u nich cedulky. Dodo Father 210 eur. Dodo Mother 170 eur. Dodo Baby Boy 90 eur. Dodo Baby Girl 90 eur.





Nejčtenější

Ilustrační foto
Židé, prosím, sprchujte se. Cedule v švýcarském hotelu naštvaly Izrael

Malý alpský hotel ve Švýcarsku vyvolal pobouření, když ve svých prostorách umístil cedule s pokyny pro židovské hosty. Po vlně kritiky, ke které se připojila i...  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

V Sieře Leone přišlo po masivním sesuvu půdy o život až tisíc lidí. (14. srpna...
Jak bahno utopí tisíc lidí. V přelidněném Freetownu katastrofě sami pomohli

Při masivních sesuvech půdy v metropoli západoafrické Sierry Leone Freetownu zemřelo více než 400 lidí, z toho zhruba sto dětí. Dalších 600 se stále pohřešuje,...  celý článek

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

První fotky pořízené pod mořskou hladinou dokazují, že potápění u zříceného...
Dokud je čas. Potápění u zříceného Azurového okna se stalo hitem

Ještě přes svým zřícením do moře bylo Azurové okno na Maltě jednou z největších turistických atrakcí světa. A jak to vypadá, kolaps této nádherné skalní stěny...  celý článek

Další z rubriky

První fotky pořízené pod mořskou hladinou dokazují, že potápění u zříceného...
Dokud je čas. Potápění u zříceného Azurového okna se stalo hitem

Ještě přes svým zřícením do moře bylo Azurové okno na Maltě jednou z největších turistických atrakcí světa. A jak to vypadá, kolaps této nádherné skalní stěny...  celý článek

Katar, Dauhá, Katařan, Katařanka
Katar láká turisty, zrušil vízovou povinnost pro 80 zemí, včetně ČR

Katar s okamžitou platností ruší vízovou povinnost pro občany 80 zemí, včetně České republiky. Oznámili to dnes zástupci katarského ministerstva vnitra,...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Jak létají Češi. Letenka za 300 tisíc a cesty kolem světa

Kolik jste ochotni zaplatit za letenku na vysněnou dovolenou či pracovní cestu? Český rekord za poslední půlrok drží letenka za bezmála tři sta tisíc korun....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.