1. Jazykový babylon
Většina Švýcarů mluví třemi jazyky - nejčastěji německy, francouzsky a anglicky. V italských a francouzských kantonech však lidé neradi používají jinou než rodnou řeč. Přesto platí, že anglicky se v zemi domluvíte takřka všude. "Mladí lidé z různých kantonů se docela neradi učí řeči jiných kantonů, a tak mezi sebou čím dál raději mluví anglicky, aby si při různých jednáních dobře rozuměli," říká Čechošvýcarka Judith Ramos.
2. Prokleté parkování
Pokud se rozhodnete pro cestu autem, počítejte s tím, že parkování v zemi je problém. A to nejen ve městech. I na venkově bývají prakticky veškerá parkovací stání soukromá, a tak musíte hledat zpoplatněná veřejná místa s parkovacími hodinami.
Nechat vůz na soukromém stání se ani nepokoušejte, odtah a tučná pokuta jsou jistotou. Za hodinu parkování dáte 1 až 3 CHF, na dlouhodobých stáních mívají slevy - například u fancampů mohou jejich hosté parkovat za 3 až 10 CHF za 24 hodin.
3. Poštovní autobusy
Ve Švýcarsku nenajdete dálkové autobusy, jež znáte třeba z trasy Brno - Praha, obsluhované současně železnicí. Švýcarský systém veřejné dopravy představuje dokonale fungující soukolí bez zbytečného dublování, postavené na spolehlivé návaznosti přesných vlaků, městské dopravy i žlutých poštovních autobusů, vozících kromě pošty též pasažéry do míst bez kolejí. A to celé doplňují ještě husté linky parníků na jezerech, početné lanovky a horské dráhy.
4. Železniční mistři Evropy
Nikdo kromě Japonců nejezdí ve světě vlakem častěji než Švýcaři - v průměru 44krát za rok. "Roční síťová jízdenka na vlak patří v zemi k podobně populárním benefitům jako u nás stravenky. Běžní zaměstnanci jezdí druhou třídou, bossové jedničkou. Spousta lidí na cestách pracuje, tratě včetně tunelů mají důkladně pokryté mobilním signálem,“ vysvětluje Alena Koukalová ze Swiss Tourismu. Oblibou drah se řídí dokonce i reklama: billboardy tu místo silnic lemují nádraží.
5. Malé pivo jako norma
Pokud si ve Švýcarsku přejete půllitr piva, musíte o něj obsluhu v restauraci výslovně požádat výrazem "kübel". Vzhledem k výslovnosti "kýbl" si to jistě dobře zapamatujete. Bez tohoto "kouzelného“ slůvka dostanete jen třetinku piva.
6. Horký talíř je základ
Švýcaři jsou gurmáni a večeři si dokážou vychutnávat při klábosení a popíjení s přáteli klidně pár hodin. I v samoobslužném bistru nebo třeba v jídelním voze ve vlaku proto zacházejte s talířem patřičně obezřetně: všude v zemi - zdaleka nejen v luxusních hotelech - totiž bývá talíř důkladně nahřátý, aby vám jídlo pomaleji stydlo.
7. Muži nosí náušnice
Překvapivé množství Švýcarů má propíchnuté a ozdobené ucho. Traduje se, že to není rozmařilá móda, nýbrž přežitek z dávných časů, kdy se chudí pastevci v zimě živili vyšíváním, a aby dobře viděli, nechávali si prý muži propichovat boltce v místech, kde jsou akupunkturní zrakové body.
8. Pořádek nade vše
Singapur - a pak Švýcarsko. To jsou dvě světová synonyma takřka hygienické čistoty veřejných prostor. Ve Švýcarsku vás přitom překvapí vedle nablýskaných měst či vlaků též dokonale upravená krajina na venkově: i louky - navzdory kopcovitému terénu - jako by někdo pravidelně čistil a zametal. Často je důkladně spásají zvonící stáda krav či ovcí.
"A pro sekání pastvin platí přísná pravidla. Kvůli zachování alpské květeny musí zemědělci nechat louky nejdřív vykvést, aby měli nárok na dotace," říká znalkyně Švýcarska Alena Koukalová.
9. Obchody nejsou nonstop
Pamatujte, že českou kulturu leckdy nonstop otevřených hypermarketů ve Švýcarsku neznají. Větší samoobsluhy bývají otevřené v pracovní dny a v sobotu od rána do 18 či 19 hodin (podle kantonu, na venkově zavírají obvykle už po 17. hodině), v neděli mívají zavřeno. Večer (obvykle do 22 hodin) a o nedělích lze nakupovat pouze ve větších obcích v nádražních obchodech.
10. Peníze jsou tabu
Zajímá-li vás finanční stránka života Švýcarů, zkuste si vystačit s tím, že průměrný plat je kolem 5 000 franků a daň z přidané hodnoty 7,6 %. Otázky na příjem platí ve Švýcarsku za nejhrubší urážku!
11. "Prázdné" hřbitovy
Nehledejte na švýcarském hřbitově staleté náhrobky. Nejsou tam - leda snad s výjimkou několika horolezeckých památníčků prvních obětí Matterhornu v Zermattu. Nebožtíci ve Švýcarsku mají běžně "nárok" na místo na hřbitově jen po dobu 25 let, pak se hroby ruší. Tím se vysvětluje - navzdory dlouhověkosti zdejších obyvatel - "záhada" miniaturních švýcarských hřbitůvků, na nichž kolem kostelíků neustále zbývají volná místa.
