Dobová rytina jankovské bitvy

Dobová rytina jankovské bitvy | foto: archiv

Jak dopadl Kec u Jankova

Bitva u Jankova je skoro zapomenuta. Přestože byla jednou z největších bitev třicetileté války, a navíc obohatila i češtinu. Noc před bitvou nikdo nespí dobře. Jak spal císařský maršál Johann von Götz tu noc na 6. března 1645, se už nikdy nedozvíme. Jisté však je, že následující den byl špatný pro něj, jeho armádu a tisíce mužů, kteří padli s ním. Zahynuli v bitvě, kterou vlastně nikdo nechtěl. Byla to rovněž největší bitva třicetileté války u nás a jedna z vůbec nejkrvavějších řeží té surové doby. Byla to však také bitva, která výrazně urychlila mír. Byla to i bitva, která obohatila češtinu. A bylo to bitva, která obohatila vojenskou strategii o následující poučku: "Není možné zabývati se kořistěním, pokud nepřítel není úplně poražen."

Tak toto všechno se stalo roku 1645 u Jankova, malého středočeského městyse poblíž Votic. Dnes vládne na bojišti boží klid. Dojděte však na mohylu uprostřed bitevního pole a poslyšte, jak se to tehdy seběhlo. Přímo před vámi, tedy v údolí pod kopcem, je Jankov.

Podívejte se na vršky za něj, trochu vpravo. Už je vidíte? Ano, to jsou Švédové. Možná rozpoznáte jejich hnědé široké klobouky. Ještě trochu zapojte fantazii a možná uslyšíte trubače troubit i boute-selle, povel k nasednutí pro rejtary. Proti nim stojí císařští. Jejich pozice uvidíte snadno. Udělejte čelem vzad a máte je před sebou. I přes výprasky posledních let jsou císařští, jak se říká, v laufu. Mají početní převahu, neboť je jich asi 17 000 (Švédů je o dva tisíce míň). Císařští, jimž velí maršálek Melchior Hatzfeld spolu s maršálkem Götzem, jehož armáda byla narychlo povolána z Uher, mají také mnohem víc jezdectva. A protože přišli první, vybrali si výhodnější pozici.

Od února se obě armády honí, protože když švédský vojevůdce Torstenson zjistil, že nepřítel je silnější, snaží se dostat do bezpečí na Moravu. Hatzfeld mu to chce překazit a tady, u Jankova, jej předběhl a postavil se mu do cesty. V obou táborech večer hoří ohně (ale hoří také vesnice okolo), určitě se pije, holky vojandy jsou na roztrhání, protože žoldnéři cítí v kostech, že se strhne mela.

Do bitvy se však nikomu nechce. Když se rozhlédnete kolem, nedivíte se. Samé kopce, lesy a lesíky, údolí, svahy, rybníky. V takové kopcovité, nepřehledné krajině, nevýhodné pro rozvinutí šiků, se za třicetileté války nebojovalo. Ale ráno je všechno jinak. Podívejte se na to z mohyly očima maršálka Hatzfelda. Na kopečcích přímo naproti vám, tedy za Jankovem, se táhne had švédských regimentů. Švédové se přemisťují. Vlastně vás obcházejí. Hatzfeld, který má od císaře Ferdinanda III. rozkaz svést někde bitvu, teď možná neví. Chtějí mě Švédové jen obejít a pokračovat v cestě, nebo připravují obchvat? Chtějí útěk, nebo bitvu? Maršálek Götz, velitel levého křídlo, ale moc nepřemýšlí. Je přece voják. A tak vydá rozkaz svým jezdům k útoku na čelo švédské kolony. To je chyba. Když stojíte proti Jankovu, máte po levé ruce - spíš trochu vzadu - les. Jím musela jízda projet. Tam devět kyrysnických pluků ztratilo tempo.

Pak následovaly úžlabiny. Přestože zima byla velmi mírná, tady leží ještě v březnu sníh. Ne nadarmo tento kraj jednou dostane jméno Česká Sibiř. Teď se ve sněhu boří koním nohy. Útok nemá sílu. K dovršení všeho praží do kyrysníků, kteří jsou namačkáni na úzkém prostoru, artilerie. Je to masakr. Za třicetileté války děla střílela obyčejnými koulemi, jež létaly rovně ve výši muže. Koule se za letu asi dvakrát odrazily od země jako žabky na vodě a po celou dobu zabíjely. Jedna kamenná koule mohla zabít i čtyřicet soldátů. To se dělo i u Jankova.

"Výsledek vidíme na dobových rytinách: vrstvy znetvořených těl s rozhozenými končetinami nebo i bez nich, mrtví koně v nejroztodivnějších polohách - na boku, stočení, zhroucení na břiše, na zádech s nohama ohnutýma do vzduchu jako ohromní mrtví brouci," napsal švédský historik Peter Englund. Mezi mrtvými je i šestačtyřicetiletý maršálek Götz. Čtyřikrát prý pod ním zabili koně, popáté zabili i jeho. Jeho smrt vstoupila do češtiny.

Pokud vám někdo řekne, že dopadnete jako Kec u Jankova, myslí "Kecem" Götze a chce naznačit, že dopadnete špatně. Těžko říct, proč zrovna Götze si lidé vybrali pro takové přirovnání. Možná byl opravdu takový, jak vypadá na rytině: nařvaný tlusťoch se surovýma, divokýma očima. Ale vraťme se teď na bitevní pole, děje se tam spousta věcí. Švédové pronásledují zdecimované kyrysníky, kteří udeří ještě jednou. Pak je zarazí zbytek císařské jízdy. Ale přesto císařští ustupují a Švédové si myslí, že bitvu vyhráli. Málem ji kvůli tomu prohrajou. Hatzfeld totiž své šiky přestavěl a znovu přichystal k boji.

Jestliže se otočíte tak, že máte Jankov po levé ruce, vidíte císařské hned před sebou. Na ně narazili Švédové přicházející od lesa za vámi, a spadly jim čelisti: věřili, že nepřítel již prchá ku Praze. Teď přichází vrcholný okamžik bitvy. Císařská jízda znovu útočí a pokouší se o obchvat. "Zatímco první nájezd byl příliš krátký, druhý byl zase příliš dlouhý, takový přetažený," říká známý historik Pavel Bělina. Jízda vpadla nepříteli do zad tak skvěle, že vjela až do švédského tábora. Kdyby vojáci pokračovali, rozbili by zřejmě švédské linie zezadu a drtivě. Ale to se nestalo. Třicetiletá válka, to je drancování. A když rejtaři narazí na nehlídané ležení nepřátel, útok přestává. Kdo by odolal, když lze loupit. Začínají plundrovat a víno ze švédských zásob teče proudem. Důstojníci marně mlátí své vojáky kordy, ale s nimi to nehne. Švédové najednou vědí, že jejich rodiny a majetky tam vzadu jsou v ohrožení. Sám Torstenson, jemuž v táboře císařští zajali ženu, obrací část svých lidí a dobývá vlastní ležení. Rozptýlení císařští nekladou významný odpor a jsou pobiti.

Tím je bitva u Jankova rozhodnuta. Když o pár let později kníže Montecuccoli píše svá pojednání o vojenství, vtělí tam i poučení z jankovské seče o tom, že loupit se nemá dřív, než je bitva dobojována. Žoldák by řekl: Nejdřív práce, potom zábava. Zbytek bitvy byl jen formalitou. Švédové zmáčkli císařskou pěchotu a ta se rozprchla. Zajat byl i Hatzfeld. Na místě mohyly, kde stojíte, se setkal s Torstensonem. Oba si, sedíce na koních, podali pravice a levýma rukama smekli klobouky. Velice dvorné. Kolem chladla těla čtyř tisíc mrtvých císařských rejtarů, pikenýrů a mušketýrů, Švédů zahynulo asi dva až tři tisíce.

Kde jsou vojáci pohřbeni, se neví. Zůstala po nich jen pozapomenutá rčení o Kecovi u Jankova a stará písnička: "... jankovská pole krví zhusta se skropily. Místem nemohl projíti, jak leželi lidé zbití, s koňmi po nich jeli... Ach, posuď to, matko mila, která jsi ty dítky splodila..." Ale možná všichni ti soldáti nepadli zbytečně. Někteří historici považují bitvu u Jankova za snad nejdůležitější v celé té dlouhé třicetileté válce. Císař i ostatní pochopili, že už nemají na to, aby prosadili svou válčením, a že se nejspíš musí domluvit. Hádejte, zda by to ty mrtvé, kteří leží pod zemí tady, v tichých polích kolem Jankova, smířilo s osudem...


Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT: Přijíždíte-li od Prahy (směrem na Tábor), odbočte ve Voticích vlevo. Do Jankova je to pak sedm kilometrů a bojiště s mohylou je asi kilometr od Jankova dále po silnici. Mohyla je vidět po levé straně, jakmile vjedete na vrchol kopce.

CO SI PŘEČÍST: O bitvě pojednávají následující knihy: Slavné bitvy naší historie (Pavel Bělina, Petr Čornej), Nepokojná léta (Peter Englund), 350. výročí bitvy u Jankova (sborník vlastivědných prací z Podblanicka 35/1995), Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela (M. V. Kratochvíl).




Témata: Obchvat