Prasátka na porodnici

Prasátka na porodnici na farmě | foto: Robin Gaston, iDNES.cz

Jak chutná těžce vydělaný dolar v USA?

  • 197
Americký dolar se plazí při zemi a tak se vidina rychlého zbohatnutí v Americe a tím i poptávka po černé práci začíná pomalu vytrácet. Přesto se na ni v denním tisku objevuje inzerce a čeští dobrodruzi se vydávají na svoji nejistou pouť za oceán i v tuto dobu. Proč tedy nezavzpomínat na výdělky, kdy dolar byl "za čtyřicet."

Přilétáme do New Yorku, imigračním důstojníkům slibujeme, že se práce nedotkneme, a hurá autobusem do Severní Karolíny, kde z turistického hlediska není vůbec nic.

Kamarádi, nebo "kamarádi"?
Vše máme domluveno s jedním dobrým kamarádem. Právě tím přídavným jménem "dobrý" se nám život ohromně zjednodušil. Kamarádů tady totiž během pár dnů získáte hodně:"Nemáš auto? Já tě budu klidně vozit. Za...", "Nemáš kde bydlet, pojď bydlet ke mně. Jen za...", "Pomůžu ti založit účet v bance, sehnat auto, prodám ti věci do bytu. Za..."

Nic není zadarmo, to ví každý, ale sumy, které musí zaplatit nebo aspoň naslibovat nerozkoukaný zelenáč, jsou ohromné. Nejdrastičtější jsou však přímé půjčky peněz. Mezi novými "kamarády" vám nikdo nepůjčí, protože se nikdy neví, jestli to vůbec "dáte" a vydržíte. Půjčky nabízejí jen supervisoři, kteří mají přímou kontrolu nad výplatními šeky.

Půjčka od krajana vás přijde na 30 procent za každých 14 dnů. My se stěhujeme k dobrému kamarádovi. Platíme poctivou poměrnou část nájmu. Kupujeme zamluvené auto od Čechů, kteří odjíždějí domů a během dvou dnů, které jsme si nechali na vyrovnání časového posunu, vyřizujeme další důležité maličkosti.

Pracovali jste někdy "načerno" v USA? Hlasujte v anketě ZDE.

Máte 'papíry'? Pak existujete.
Zakládáme účet. Přicházíme do banky a účet s námi otevírá přímo ředitel pobočky. Ptá se mimo jiné:"Máte social security number?" Číslo super důležité, srovnatelné s naším rodným číslem, pod kterým je každý Američan nebo oficiální přistěhovalec, který číslo dostane, všude evidován.

Protože o tomto problému vím, používám vyzkoušenou odpověď:"No yet (ještě ne)", a samotného mě mile překvapuje, jak hladce pokračujeme dál. Co je asi pro uživatele českých bank největším překvapením, jsou poplatky. Nejsou žádné. Ani za zakládání, za rušení, za výběr ani za vklad, za vedení ani za žádnou "položku" nikdy nic nezaplatíte. Na závěr se mě bankovní úředník zeptá, kolik chci platebních karet a šekových knížek a na jaká jména. Vše nám přišlo poštou ani ne do týdne a opět zdarma.

Podobné je to i v knihovně, kde je možné využívat internet zdarma z pozice člověka trvale bydlícího v tomto městě. Prostě jim řeknu, že jsem odsud, získám členství a přístup na velmi rychlý internet, půjčování knih, hudby i videokazet, není ničím omezen.

Bez auta jste ztraceni
K přihlášení auta, kde vždy každý dostává úplně novou poznávací značku, je zapotřebí mít uzavřenou pojistnou smlouvu (jakési povinné ručení). K tomuto úkonu potřebujeme dvě věci: naše auto a a americký řidičák. Opět ke všemu přistupuji se zkušenostmi, které museli čeští průkopníci pracně získat a mně spadly do klína velmi snadno.

Autem tam přijíždím nepojištěn, ač se to nesmí, ale policie to prý při náhodné kontrole toleruje a řidičák slibuji dodělat do týdne. S tím se paní spokojí a auto mi pojistí rovnou na celý rok. Ve snaze vyjít mi vstříc, ještě na rozloučenou, tiskne vyplněnou žádost o řidičák. Nechci tady zůstávat roky jako jiní Češi a tak si nechávám na "Driving license office" vystavit jen identifikační doklad. Mimo fotky a jména je zapotřebí ještě moje adresa. Tu jim řeknu a oni mi věří.

Americký identifikační průkaz se hodí například při kontaktu s bankou. Vyzvedávání prokazatelně pracovních šeků s pasem, kde je na první pohled vidět turistické vízum, je skoro provokace. Někteří mají vízum už propadlé, nebo dokonce propadlý celý pas. Některým pas sebrala imigrační policie, aby je donutila dostavit se k soudu o následné deportaci, ale i tak tu tento "šťastný"život zástupcům Čechů, Maďarů, Poláků a Mexičanů prochází.

PŘEČTĚTE SI

V USA je ilegálně až 50 tisíc Čechů

Jak přežít v Bronxu: hodí se umět dát ránu

Metro v N.Y.: dokonale organizovaný chaos

Od rána do večera na prasečí farmě
Ráno vstáváme před půl pátou, v půl odjíždíme na farmu a v pět "pícháme" příchod do práce. Povinností je se ráno řádně umýt mýdlem včetně vlasů, abychom prasata něčím nenakazili. Já se většinou sprchoval, jen abych se probral, ale většina lidí neudělala ani to.

Umývárnou, jediným přístupovým bodem do prasečí farmy, se projde do kanceláře. Ta slouží i jako jídelna, sklad léků a prádelna. Ještě rozespalí se tady pár minut motáme a každý dle svého vědomí a svědomí předstírá nějakou důležitou činnost, aby si prodloužil dobu strávenou v jediném příjemném prostředí farmy. Běží buď klimatizace nebo topení. Každopádně je tady vždy příjemně.

Vyrážíme do haly a začíná každodenní kolotoč prací. Nakrmit skoro 5.000 sviní a pět kanců a pak po nich vše uklidit - žrádlo zepředu a šrot, který již prasečím tělem prošel, zezadu. Kolem deváté máme patnáctiminutovou přestávku.

Následují práce jako inseminace, kastrování, očkování, přehánění sviní do porodnice a naopak "hotovky" zpátky, monitor - vytahování selátek přímo z těla matky, size - rozdělování malličkých do skupin podle velikosti, zabíjení nemocných a odvážení mrtvol včetně těch, co chcípli bez našeho přičinění (pro ty, co ještě chodí, si pravidelně jezdí kamion přímo z jatek), oprava kotců i jiných zařízení a spousty další práce.

V poledne si můžeme dát oběd, ale o jeho trvání se prodlužuje jedenáctihodinová pracovní doba.

Jdeme do sprchy (na závěr směny není povinná) a naprosto hotoví spěcháme domů.

Protáhnout si večerku se rovná hazardu. První pozdní příchod do práce se většinou toleruje, ale špatný spánek se odrazí na vaší produktivitě a i tady platí, že nikdo není nenahraditelný. Vyhodit "amíka" je pro zaměstnavatele velký problém a možná o to víc to aplikují na nás - černých duších.

Když nejedeme do knihovny na internet, nakoupit, vykoupat nebo výjimečně na výlet, býváme kolem páté doma. Navařit, vyprat, když to vyjde podívat se na půlku nějakého filmu a jít spát. Kolem osmé večerní hajdy hajdy na kutě a v hlavě nám už straší ranní zvonění budíku.

Mobilní království
Bydlíme totiž na samotě za lesem v příbytku, který se označuje jako "trailer" nebo "mobile house". Je to takový obytný dům na kolečkách, ale pod tímto pojmem se skývá prostorné bydlení s třemi ložnicemi, dvěma koupelnami, kuchyní a velkým obývacím pokojem.

Všude jsou vysoké měkké koberce, praktický nábytek, centrální vytápění a klimatizace, pračka, sušička, myčka a v rohu obýváku stylový krb. Zázemí máme více než pohodlné, jen je škoda, že si toho komfortu moc neužijeme.

Jediné rozptýlení: narozeninové party
Od fyzicky hodně náročného stereotypu, na který si za pár týdnů zvykáme, nás odvádí narozeninové večírky. Lidí je tu hodně a tak jsou poměrně často. Občas častěji, než je člověk schopen zvládat, protože jen zcela výjimečně je možné dostat nějaký den volna.

Pracuje se sedm dní v týdnu - i o víkendech musí prasata žrát. Všichni jsme na stejné lodi a všichni ráno vstáváme.

Program mejdanu je vždy podobný. Z práce rychle na místo akce. Rychle něco ogrilovat, naprosto ojediněle ukradené maso z farmy, a hlavně se řádně a rychle napít. Pivo a whisky - to je alkohol, který si tady mohou dovolit i nezaměstnaní ostravští horníci a tak toho řádně využívají.

Pestrá mozaika
Na takovýchto akcích potkáváme spoustu naprosto rozdílných typů lidí. Mladé páry, kteří si sem přijeli vydělat na barák, otce od rodin, samostatné holky přilepšit si k věnu a najít bohatého ženicha v ideálním případě s vidinou zelené karty, a taky blázny, kteří jsou schopni i několik let své nadprůměrné příjmy pravidelně utrácet za hospody, trácu a děvky. Někteří neopustili Severní Karolínu a jiné sjezdili celé státy.

"Dělal jsem úklid v supermarketech, doplňoval zboží, myl nádobí, roznášel jídlo v restauraci, ale tady u prasat jsem aspoň na čerstvém vzduchu," říká právě jeden z těch zcestovalých. Doma mu prospívá syn a on jezdí už pátým rokem od místa k místu, ze státu do státu a stále neumí anglicky. Všude má kontakt na nějakého českého supervisora, který mu za velmi nemalou provizi vždy nějaké místo sežene.

Nemohu Ameriku nikomu doporučit. Mohu jen popsat fakta, která se stala. My jsme tam pár měsíců pracovali. Dělali jsme jednu z nejpodřadnějších prací v Americe s černochy, kteří nedokončili základní vzdělání, a mohli jsme si nakonec dovolit bydlet sami v pronajatém krásném domě v centru města. Měli jsme hezké auto, procestovali celé Státy a navštívili většinu národních parků, polepšili si v angličtině a ještě nám nějaká koruna zbyla.