Jak cestovat na Kubě

  • 1
Cestovat po Kubě je pro turisty neznalé místním poměrům celkem tvrdý oříšek. Často se vůbec nepodaří rozluštit kam co jede a kde nastoupit. Jízdní řády, kterými jsou definovány víceméně jenom Metrobusy, neboli Camillos, jsou na zastávkách velmi sporadicky a jejich hustota odpovídá hejnu tažných ptáků po proletu revíru v době lovecké sezóny. Je třeba se tudíž postavit-posadit na zastávku, dát doutník, nebo si koupit místní čtyřstránkové noviny a přečíst si projev Fidela. Možná náhodou něco pojede.

Délku čekání také pomohou mnohdy zkrátit zvědaví Kubánci ať již diskusí, nebo popíjením rumu, který, když vidíte, jak to tady funguje a v rámci přátelských vztahů s domorodci, jistě rádi přijmete.

Z psychologického hlediska by tak měli normální turisté pro cestování na Kubě zvolit jen žluté státní taxíky! Dovezou zájemce odkudkoliv kamkoliv a jsou klimatizované. Jsou ale nejdražší -  1 dolar = 1 kilometr.

 

 

 

 

MĚSTSKÁ DOPRAVA

Metrobusy vulgo Camillos (čti kamíjos): To jsou zhruba tři navařené karosy na sebe ve tvaru protáhlého U. Vejde se tam neskutečné množství lidí a skoro nikdy jsem Camillo neviděl prázdné. Tento U-tvar má navařenou kouli a je zapřažen za kamion různých značek, povětšinou za dvacet let staré americké Continentaly. Při rozjezdu se v městských ulicích tvoří oblaka dýmu zasahující jak cestující, tak městské obyvatele.

Tento neskutečně hrůzně efektivní systém zvláště vynikne ve třicetistupňovém vedru a stoprocentní vlhkosti, kdy se tělo na tělo pohybujete v davu zpocených Kubánců. Metrobusy jsou neskutečně levné – 10 centavos, tedy 20 haléřů – a jízdenka platí bez omezení cíle. Metrobusy zřejmě potkáte jen v Havaně a občas zaskakují v meziměstské přepravě.

Autobusy: Jedná se o normální autobusy, tudíž by se mohlo zdát, že jde o jízdu pohodlnější. Není tomu tak. Neskutečné množství lidí uvnitř přibližuje dopravu metrobusům, snad jen povzbudí pocit, že prostě cestujete s menší masou lidí. Tento pocit je ale vyvážen cenou - za neomezeně dlohou cestu zaplatíte 20 centavos, tedy asi 40 haléřů.

Soukromá doprava: Jedná se ve všech případech o staré kamiony z padesátých a šedesátých let, podezřele dobře udržované a v blízké minulosti, kdy bylo zakázáno soukromé podnikání, schované povětšinou na dvorcích. Nyní tedy vytažené a dopracované. Na korbu kamionu se navaří jakási nástavba, a to hodně bytelná, neboť nikdo neví, jak dlouho bude muset ještě sloužit Castrově Kubě. Občas je tato nástavba (velmi podobná konstrukcím vojenských aut na přepravu vojáků) přehozena tuhou plachtou, snad kvůli dešti. A opět, přestože má každé takové auto na zádi napsáno, kolik lidí smí vézt, jezdí přeplněná na okraj únosnosti.

Přečtěte si první díl reportáže - Kuba a lidská práva
Tato soukromá doprava velmi důsledně doplňuje totálně zchátralou státní dopravu a už se platí v pesech. Ceny jsou různé nejčastěji zaplatíte okolo tří až pět peso - 1 peso cubano (PC) = 2 koruny. Na rozdíl od státní dopravy neexistuje, že byste za ní nezaplatili. Lze taky říci, že narozdíl od státní, soukromá doprava podle určitých záhadných pravidel většinou vždy nějaká jede. Také se většinou snaží na lidi čekat. Na Kubě sice nefunguje pravidlo „time is money“, času mají totiž všichni dost. Zato funguje zlaté kapitalistické heslo trhu, že „money is money“. Státní autobus vám klidně ujede před nosem i když ví, že vám dalšího půl dne nic nepojede a vy máváte jako o život.

Taxíky: Jsou dva druhy - normální taxíky, ameriky z 50tých let. Ty jsou relativně dobře udržované, žeroucí 15-18 litrů na 100 kilometrů a standardně stojící deset pesos bez ohledu na délku jízdy. Nesmí brát cizince, v opačném případě hrozí řidiči postih, nebo konfiskace řidičského průkazu. V reálu to tedy znamená, že nesmí brát bílé, neboť černoch – či míšenec (creola) - je jako Kubánec a pokud zrovna není v kvádru a bez cigarety (dobrý maskovací manévr), možnost kontroly ze strany policie je relativně malá.

V Havaně se tato segregace mnoho nedodržuje, neb je nemožné v tak velkém městě zkontrolovat všechny auta a na druhou stranu Fidel nemá na tolik nových západních aut vzhledem ke koncentraci cizinců.

V jiných městech se ovšem tento „zákon“ striktně dodržuje a Vám, pokud jste chyceni, je zavolán státní žlutý taxík, řidič bílého vozu dostává pokutu ve výši zhruba jeden a půl násobku měsíčního platu a musí se vrátit do místa svého bydliště. Takže mimo Havanu máte minimální šanci, že pojedete jako samotný turista. Nenormální=žluté taxíky (dolar=kilometr) jsou pro všechny, kdo mají dost peněz a jsou klimatizované, nicméně si tam připadáte tak nějak mimo život země.

Navíc kdo asi může na Kubě dostat misto řidiče ve státem vlastněném taxíku? Jistě velmi prověření lidé s dokonale gumovým charakterem, kterého jsme si i za Husáka užili až až. Vlastně i chování řidičů v těchto taxících napovídá jakémusi opovržlivému gestu vůči „těm, co jsou venku“ a paradoxně i vůči Vám, neboť Vy jste přece někdo, kdo je takový, jako my nikdy nebudeme a dalo by se to přirovnat ke vztahu vexláků a normálních lidí u nás za komunistů. Pak se vyskytují ještě černé taxíky, kteří vyjíždějí za obživou spíše, když padá tma a ceny jsou stejné jako v normálních klasických taxících pro Kubánce.

Koňky: Ano, přátelé, slyšíte dobře, koňky. Fidel dokázal udělat z prosperující a bohaté země (lze vidět na každém kroku, pokud si zrovna nevykloubíte nohu v díře v asfaltu) místo, které se vrátilo do konce 18. století. Koňky tažené jedním nebo dvěma muly, se vyskytují všude na Kubě. Je to zcela normální dopravní prostředek. V Havaně se ale z tohoto druhu dopravy stává pomalu ale jistě atrakce pro turisty V Havaně stojí bez omezení délky po té které trase za jednotnou cenu od 2 do 5ti PC (Peso cubano), tedy od 4 do 10 korun.

V ostatní části Kuby je standardní cena 1 PC tedy Kč 2. Jsou pomalé, ale zase si člověk prohlídne v klidu okolní svět, pohovoří s lidmi, kteří jsou velmi družní a dozví se nové drby z pavlače. Mezi místními jsou oblíbené a hojně využívané. Nutno říci, že třeba v Santiago de Cuba, je to jediný dopravní prostředek ve městě. Pokud Vám nevadí občasné „výfukové“ tuhé i plynné odpady, vrátíte se nádherně do 18 století a vzpomenete si na dobu Mozarta, tak, jak ji známe třeba z filmu „Amadeus“, se vší romantikou a věcmi k tomu patřícími.

Koňky mají své trasy a je třeba vždy na kočího zařvat kam jede, většinou se trasa určuje podle cílové stanice na jednom konci města, pochopitelně s možností její drobné změny podle přání zákazníka. Nádherný historický, praktický a fungující systém. Nelze tedy říci, že ten kočí s tím strakáčem nebo hnědákem jezdí vždy stejnou trasou a vždy se nějak dostanete. Pokud prší málo, většina koněk jezdí, neb jsou kryté, pokud prší hodně, což na Kubě znamená těžký tropický liják, tak se nejezdí. Má to tu výhodu, že takovéto lijáky zase nádherně pročistí vzduch i místní ulice od odpadků, takže jsou všichni spokojeni.

Šlapohyby: Mezi šlapohyby můžeme zařadit klasické bici-taxi, známé z asijských zemí, tedy rozšíšené jízdní kolo s dvěma nebo třemi sedačkami pro občany. Ceny jsou různé, v Havaně pochopitelně o mnoho více, jinak lze počítat s cenou 1 PC na krátkou vzdálenost asi 1-2 km. Šlapohyby jsou kryté se stejnou funkcí střechy jako u koňek, což se rovná malý déšť jedeme, velký déšť jedeme pomalu a mokří, lijavec nejedeme.

Náhodné kamiony a ostatní náhodná doprava: To co je volné a splňuje alespoň minimální schopnost udržení se na palubě vozu, jezdí a bere náhodně lidi za různých finančních či známostních podmínek. Není výjimkou vidět deset lidí i na cisternách a podobně užitkových autech s minimem plochy ke stání.

Na tyto kamiony a náhodné vozy však nemístní lidé či cestovatelé nemají moc šancí se dostat, jelikož prostě neznají místní zvyklosti, lokaci jednotlivých podniků (co asi tak může jet ve směru chemičky), nebo neznají posádku vozidla (ve smyslu Honzóóó, hodíš mě do Karlína?).

Jak se také cestuje na Kubě - na korbě nákladního auta.

Na cestách bývá někdy horko!