Na návštěvu k Rockefellerovým jsem se vyfiknul tím, že jsem si vzal svůj nejlepší batůžek. Takhle vyšňořený jsem sedl na newyorském Manhattanu do vlaku směr Terrytown, pak jsem si vzal taxi a potom už mě vítal Mark F. Rockefeller slovy: "Je pro mě potěšením, že vás mohu přivítat u nás v Kykuitu, kde žily čtyři generace naší rodiny a kde jsem strávil dětství."
Přesně tohle sděluje každému, kdo přijde omrknout, jak tihle magnáti žili a žijí vysoko nad řekou Hudson. Je to totiž jeho osobní vzkaz napsaný v brožurce, kterou jsem si koupil za patnáct dolarů (miliardáři by mohli dávat slevy, že!) u vchodu.
Pak ještě jízda minibusem přes nekonečné pozemky (kdysi tady měli Rockefellerové sedmdesát cest a silnic) a najednou už vidím oválný trávník, kde Mark v dětství hrával s kamarády baseball. "Pokud si vzpomínám, nikdy jsme nerozbili žádné okno, ačkoliv se to snadno mohlo stát," vypráví mi Mark v brožuře.
Dorážíme na místo. Ale jsem trochu nedůvěřivý. Ten dům je malý.
Čekal jsem Versailles a tohle je jen větší francouzská vilka.
Český zbohatlík má rozlehlejší a navíc má věžičky. Tohle že si postavil John Rockefeller zrovna v době, kdy byl nejbohatším člověkem světa? Budova má jen čtyřicet místností. (To není ironie, jeho bratr William si postavil poblíž sídlo s 204 pokoji, a to byl chudší.) Ale líbí se mi to. Je to úhledné, sympatické a normální. Kdyby naléhali, klidně bych tady bydlel. Vstupní chodba je úzká. V pohodě můžu tvrdit, že máme doma stejnou předsíň jako Rockefellerové.
"No naschvál, už jste někdy viděli takový vstup do tak velkého domu?" jásá průvodkyně Millie.
John Rockefeller, zakladatel dynastie a ropného giganta Standard Oil Company
Část hudebního salonku, který měl připomínat anglický dům ze 17. století. Na stěně za sofa visí dílo, jehož autorem je Joan Miró. Je to jen kopie, originál věnovali Muzeu moderního umění.
Je to tady střídmé, protože John R., který zbohatl z ropy se svou Standard Oil Company, byl baptista a nesnášel okázalost a dávání peněz na odiv.
Ale čínské sošky z raného 8. století doma v předsíni nemáme. Rockefellerové mají tři. Asi jsou fakt drahé, protože jsou ve vitrínách z plexiskla. Pak vejdu do domu - a tam už peníze hovoří tak hlasitě, že vlastně křičí. V pracovně koukám na malý kancelářský stůl a úplně vidím Johna Rockefellera, jak bubnuje prsty o jeho desku a říká: "V Arábii že našli ropu? No, k ničemu to asi nebude, ale pro jistotu to všechno skoupím, ať třeba prodělám."
V přijímacím pokoji zkoumám peršan. Jako nový. Je ale ze 17. století. Tak kvalitní už jsou dneska snad jen čínské padělky. Pak hudební salonek, místa, kde Rockefellerové večeřeli, popíjeli čaj, hráli běrky čili mikádo (zdá se, že to byla jejich oblíbená hra). Cítím se jako v Anglii nebo Francii 18. a 19. století. Co šlo, to koupili, co nešlo, od toho si nechali udělat přesnou kopii. Venkovní plavecká jezírka osadili černými a bílými oblázky dovezenými z Itálie.
Další generace byly velkými sběrateli umění, což je znát na každém kroku. Nelson Rockefeller opatřil například dvanáct Picassů.
Ale protože je to Amerika, také tady měli automaty na pití a na zmrzlinu pro děti. Asi to byl velký zážitek, protože mi o nich píše i Mark.
"Všimli jste si, že tady něco chybí?" ptá se Millie. Říkám, že multikino, a má to být vtip. Ona ale řekne: "Skoro. Není tady plesový sál. Tehdy to bylo běžné." Vysvětlení: Pobožný John Rockefeller zakázal ve svém domě tančení i alkohol.
Dal jsem si chřest s portobello
V podzemí, kde dřív byly spojovací chodby, třeba pro služebnictvo, nebo bowlingové dráhy, jsou dnes galerie. Picasso, Rodin a tak. V galerii číslo 4 jezdili malí Rockefellerové na kole, ale jen když lilo.
Pak jdeme do zahrad. Nádhera i pro mě, kterému jsou takové věci ukradené. Japonská zahrada, růžová zahrada, ranní zahrada, zahrada s potůčkem. Ten tady nebyl, tak si ho nechali udělat. Jako to všechno hezké okolo: byly tady skály, ale ty odstranili dynamitem.
Udělali si tady také jeskyni. Klasickou italskou grottu, sošky satyrů a nymfiček. Krápníky přivezli z jeskyní kolem Janova. A na podlaze jsou moravské dlaždice z Doylestownu v Pensylvánii.
Nakonec ještě stodola. Pak to byla stáj a potom garáž. Mají tady spoustu kočárů a vozítek, hlavně třináct automobilových metuzalémů, nejstarší je fordka z roku 1907. Rodina s nimi jezdila po svých pozemcích, což byl svět sám pro sebe. Millie říká, že tady měli i farmy kvůli potravinám a později i podzemní kryt a sportovní halu.
Členové rodiny tady pořád bydlí v okolí ve svých vilách, byť ta hlavní už slouží hlavně turistům. Na velkou část pozemků mohou i prostí lidé. "Třeba Bill Clinton," říká Millie, "běhá tady, protože žije nedaleko."
V bývalé konírně je nyní malé muzeum kočárů a aut, s nimiž Rockefellerové jezdili. Kromě jiného je tady elektromobil z roku 1916, který oprášili za druhé světové války, neboť i na ropné magnáty se vztahovaly příděly benzinu.
Pak se mě ptá, jak jsem se sem dostal já. Říkám, že jsem v New Yorku dostal letáček, kde stálo: Přijďte navštívit Rockefellerovo sídlo. Tak jsem šel.
Líbí se mi tady. Zahrada, výhled na řeku Hudson i vila. Myslím, že v něčem takovém by chtěl bydlet Bůh, kdyby na to měl prachy.
Když mě minibus odveze zpátky, ještě se u Rockefellerových najím. Nabídnou mi toho víc, ale váhám mezi chřestem s karamelizovanou cibulí, žampiony portobello a se sýrem gruyere, který je prý nejlepší na světě, a grilovaným lososem nicoise s olivami, šampaňskou hořčicí a mangem. Dám si to první, i když je to vlastně jen bageta. Je to vynikající, ale na kafeterii drahé.
To víte, oběd u miliardářů.
Může se hoditKykuit (vysloveno jako "kajkat") leží asi 40 kilometrů od New Yorku. Postavil ho zakladatel dynastie (a ropného gigantu Standard Oil Company) John Rockefeller před zhruba sto lety. Rockefellerové jsou dodnes pojmem: postavili Rockefeller Center, celý blok mrakodrapů v New Yorku i s kluzištěm, Nelson Rockefeller byl viceprezidentem v době prezidenta Geralda Forda. Jsou známí dobročinností, například zakladatel John na ni dal polovinu majetku. Mimochodem, pozemky v Kykuitu nabídli po roce 1945 na stavbu sídla OSN, pak uznali, že by to bylo příliš daleko od New Yorku, tak sami od sebe koupili několik hektarů půdy na Manhattanu a věnovali je na stavbu OSN. Jak do Kykuitu |
