Čínský turista na obrubník pokládá právě koupenou pánskou botu a několikrát ji vyfotí tak, aby mu na snímku pozadí tvořil nádherný gotický dóm. Přesně tím vyjadřuje, že v Miláně je móda nad památky. Katedrála Narození Panny Marie může být pátým největším katolickým svatostánkem na světě, jehož vnější stěny zdobí stovky detailně vyvedených postav a ornamentů, ale bota od Armaniho na sebe strhává větší pozornost.
Vždyť i na lešení kolem rozlehlého kostela visí billboard propagující výrobky ševců od firmy Carlo Pazolini. Lidé, kteří čekají ve frontě na putovní výstavu renesančních děl Rafaela Santiho, si mohou nudu krátit sledováním velkoplošné obrazovky, na které se procházejí modelky po molu.
Nikde jinde než v hlavním městě Lombardie nepotkáte tolik štramáků, které doprovázejí chic dámy vystřižené z katalogů.
Milán nosí Pradu
Přes veškerý styl vypadají poněkud uniformně. Protože je chladno, mají všichni jednobarevné lesklé sešívané bundy s faldíky, které vytvářejí dojem, že Milán přepadla armáda splasklých panáčků michelin. Strohá elegance je ubíjející především u děvčátek, která nosí zmenšené kostýmky svých matek. Obírá je o dětskost. Člověk má tendenci nahnat je do kanceláře ke klávesnicím.
I pouliční umělec není žádný umolousaný harmonikář, který sbírá drobné do klobouku, ale noblesní klavírista s šálem, který po přehrání několika skladeb ve stínu katedrály prodává disky se svým portrétem.
Darmo mluvit – v Miláně genius loci nosí Pradu. A nebo Miu Miu, Moschino, Dolce & Gabbana, Gucci, Versace, Armani, Trussardi či nějakou jinou ze stovky dalších značek, o kterých jsem nikdy neslyšel. Pravda, asi nejsem ideální osoba na to, abych čtenáři přiblížil módní metropoli. Buran ve mně totiž nikdy nepochopil, proč byly ponožky v sandálech vyhlášeny za nesmazatelný hřích a ne třeba za sympatickou ležérnost. A proč společenské časopisy, které tak vyzdvihují originalitu a kreativitu, svými odsudky odívání nastavují dosti omezená pravidla, kterým se musí člověk, pokud nechce být za asociála, navzdory proklamované jedinečnosti přizpůsobit.
Přesto se pokusím. Milán, jehož základy se datují 2 500 let zpět do keltských časů, byl vždy obchodní křižovatkou, ale status udavatele trendů v oblékání si vydobyl až před půlstoletím. Do té doby bylo za ohnisko italského návrhářství považována Florencie. Jenže modely tamních kreativci byli příliš extravagantní a tak se ke slovu dostalo střídmější centrum Lombardie.
Milán je dnes považován za globální jedničku v sektoru konfekce. Všichni designéři, ať už pocházejí odkudkoliv z apeninské kozačky, mají sídlo právě tady: ve 1,5 milionovém městě, které jako hospodářské srdce Itálie udrželo v době finanční krize jinak vážně churavějící zemi při životě.
Kdo na nákup v chrámu konzumu nemá, alespoň se před obchodem Prada vyfotí.
Průvan na platební kartě
Do Milána by muži, pokud nejsou metrosexuály, měli cestovat pouze pod podmínkou, že jim partnerka odsouhlasí návštěvu zápasu na stadionu San Siro, který sdílejí slavné místní kluby Inter a AC. Lístek na fotbal, který však má kvůli slabé návštěvnosti překvapivě nijakou atmosféru, sice přijde na 37 euro, ale co - vidět v akci hvězdy italské ligy stojí za to. A manželka či přítelkyně při plundrování obchodů rozhodně utratí mnohem více.
Stačí si prohlížet výkladní skříně v nefalšovaném chrámu konzumu, který stojí naproti katedrály. Pod mohutnou prosklenou kopulí se v Galerii Viktora Emanuela II., která je od roku 1877 jedním z nejstarších shopping mallů planety, shromažďují výtvory těch nejprestižnějších módních domů. Jejich snobský nos však strká do kečupu řetězec rychlého občerstvení Burger King, který pronikl do jejich bezprostředního sousedství na promenádě vykládané mozaikami. Jejich výjimečnost však více než tento nízkorozpočtový soused shazují vlastní výkladní skříně.
Když čekáte ve frontě na putovní výstavu vzácných obrazů Rafaela Santiho, můžete si čas zkrátit sledováním módní přehlídky na obrazovce.
Billboard s módní značkou se dostal i na lešení gotického dómu.
Jsa módní nedouk, žil jsem dosud v domnění, že značkové oblečení je natolik exkluzivní záležitostí, že si ho zákazník nejdříve vybere, vyzkouší a pak bez reptání zaplatí. Proto mě překvapí, když za sklem firmy Luis Spagnoli vidím, že černý šál zlevnil z 88 na 41 euro, což doprovází velký nápis „Sleva 53%“. Ani ty nejžádanější značky (s čestnou výjimkou Armaniho) se cenami netají a umísťují je rovnou do výloh. Byť jsou decentními malými písmeny, takže je člověk musí chvíli hledat. Dozví se, že třeba nepříliš nápaditá žlutá kabelka od Luise Vuittona vyjde na 1390 euro. Je to pálka, ale nejvíce se platí přeci za ono dobře viditelné logo.
Pro ty, kdo by si ji chtěli také z Milána odvézt, ale nemají zrovna 38 tisíc korun k dispozici, nabízejí řešení pouliční černošští trhovci. Nabízejí „totožné“ kousky za řád nižší ceny. Před mohutnými cihlovými stěnami hradu Sforzů, který patří v na fotogenické památky poměrně chudém městě vedle nenápadného operního divadla La Scaly k hlavní turistickým atrakcím, mají plagiáty rozloženy na zemi na dečkách. Jistě také značkových! Jak to je s pravostí jejich artiklů, napoví hromadný úprk, když jejich hláška upozorní na blížící se policejní hlídku.
Lodičky se blýskají barvami i cenami.
Bundy okopírované od panáčka Michelina jsou hitem výloh.
Co dokazuje slovo „skídka“
Ale zpátky do chrámu konzumu. Jen letmé rozhlédnutí prozradí, které národnosti se tady především starají o tržbu. Na výlohách je na prvním místě azbukou psané slovo „skídka“, teprve pak přijde sleva na řadu v italštině a dalších velkých jazycích. Stejně tak není náhoda, že velkou část personálu tvoří lidé s východoasijským vzezřením. Mít na place prodavače, který umí čínsky, japonsky nebo korejsky přesvědčit početné orientální návštěvníky, aby vytáhli právě u nich svoji kreditku, je dnes terno. Dalším žádaným klientem jsou šejci od Perského zálivu. Královská rodina z Kataru, která skupuje po celé Evropě továrny, nemovitosti či fotbalové kluby, se nespokojila s pořízením několika „hadříků“, ale na podzim 2012 převzala tradiční návrhářskou firmu Valentino.
Na movité zákazníky líčí i ve Zlatém čtyřúhelníku, což je blok v historické části ohraničený čtyřmi ulicemi, v němž se pod romantickými balkonky nenajdou jiné obchody než ty s vybranou konfekcí. Svého zboží si tu opravdu váží. Kde jinde by se jednomu páru bot dostalo celé výlohy?
V jiných buticích se aranžéři vyřádí – třeba u Diora je figurína sladěna tak dokonale, že i její motocyklová helma se závojem vypadá sexy. I zde jsou ceny enormní. Takže ani nepřekvapí, že jako štempl na exkluzivitu je na Via Monte Napoleone za sklem zaparkované nablýskané červené maserati hledající svého majitele. Krize jako by tu neexistovala, ale znalci Milána napovídají, že ekonomické problémy doléhají především na druhou ligu butiků, které nemají globální známost, takže do nich turisté tolik neproudí. I kolem Via Monte Napoleone se tak zavírají prodejny, ale obratem je nahradí jiné jméno, které chce udělat díru do světa módy.
Ve Zlatém čtyřúhelníku se míchá Babylón jazyků, ale samotnou italštinu uslyšíte pomálu. Že by samotní Italové, kteří jsou proslulí svou péčí o zevnějšek, po tlakem krize přestali pořizovat výtvory svých návrhářů? Ne, tomu neodpovídá úroveň ošacení v metru nebo třeba v pizzeriích (mimochodem překvapivě často v rukou čínských majitelů). Místní vědí, že se jim s doplněním šatníku vyplatí počkat. Výprodej totiž není pro módní domy sprosté slovo.
Při dálnicích v okolí Milána je plno outletů, které o polovinu i více levněji nabízejí neudané zboží z právě skončené sezóny. Kdo není v Lombardii autem, nemusí zoufat. Odlehlejší podniky mimo město si k sobě klienta dovezou autobuse. Za mastný poplatek 30 až 50 euro, který už ho sám o sobě zákazníka donutí, aby si něco koupil a mohl se tak utěšovat, jak ušetřil.
Sexy musíte být i na motorce, dává na vědomí výloha ve Zlatém čtyřúhelníku.
Oblečení pro trpělivé
Outletový byznys, se kterým se čím dál více seznamují i cizinci, začal v Miláně už roku 1978, kdy svoje dveře otevřel Il Salvagente. Obchod se nachází poněkud stranou od centra. Ale dá se k němu dojet vlakem, který je tady vítaným doplňkem metra a tramvají, jež svou sešlostí sympaticky kazí načančaný ráz města. K hlavnímu vchodu musí potenciální zákazník seběhnout vjezdem pro auta a uvnitř už prožívat nakupovací orgie.
V omezeném prostoru dvou pater se především dámy jako o život přehrabují ramínky, která jsou na věšácích nasázena pořádně natěsno. Personálu se přes všechno úsilí nedaří, aby si hromádky se svetříky držely komínkovitý vzhled. „Máme tu 21 tisíc druhů oděvů a bot v různých velikostech a všech značek. Potřeboval byste několik dní, abyste si všechno prošel,“ říká manažerka Roberta Roffiová a trochu omluvně narovnává rozházené páry lodiček. Kdepak tady to není jako ve Zlatém čtyřúhelníku, kde se o klienta hned po vstupu stará jeden člověk, který umí poradit, co mu padne. V Il Salvagente si tu svou košili či halenku každý musí najít sám.
Krize postihla především méně proslulé módní domy. Ale když jeden zavře, hned se na jeho místě o štěstí pokouší konkurence.
Zlatý čtyřuhelník v sobě svírá desítky obchodů s oblečením světoznámých i dosud "neprovařených" značek. Gucci nesmí chybět.
A co se stane se zbožím, které se během půlroku „posezóny“ nikdo nevybere ani tady? „Prodáme ho dál. Do Brazílie nebo dalších rozvojových zemí. Ale málokdy tu zbudou nějaké skvosty. Lidé módě čím dál více rozumějí,“ říká Roffiová a nonšalantním pohybem usazuje si na nose svoje obrovité obroučky. Jak jinak – prudce elegantní.
Nazdařbůh se přehrabuje pánskými obleky, které jsou stejně jako ostatní kousky opatřeny dvěma cenovkami. „Podívejte, tento kašmírový model od Bardelliho je jen za 850 euro, ale stával 2500,“ říká s tím, že čím vyšší původní cena, tím vyšší procentuální sleva u nich.
„Než jsme přišli na trh, butiky sami nabízely neprodané věci se slevou, ale nevypadalo to úplně hezky a neměly na to místo. Nyní vedle outletů, které „zbytky“ skupují po různých obchodech, mají jednotlivé značky své vlastní pobočky, kde nabízí posezónní pohrobky anebo pro ně přímo vyrábí levnější modely,“ vysvětluje trpělivě, kam až došla proletarizaci módy. Stala už dostupná pro každého, kdo nežije pouze z životního minima.
