Italské trajekty mě pěkně naštvaly

  • 3
Pro člověka na cestách není nic horšího, než když se někde nuceně zasekne. Ze Slovinska jsem do Afriky zamířil přes Itálii. Jenže - tamní trajekty! Objel jsem několik přístavů: La Spezia, Genova, Tripani. Nejbližší možný spoj přes moře byl až za několik dní. Celou tu dobu se musela moje motorka nudit na plážích. Měl jsem takový vztek, že jsem se rozhodl neutratit u Italů ani cent.

Za nepříliš pěkného počasí jsem se blížil k italským hranicím. Na své motorce jsem jel rychlostí maximálně 40 km v hodině a auta kolem mě o nic rychleji. Slovinští celníci mně popřáli šťastnou cestu, na rozdíl od italských, kteří zkoumali, jestli nevezu ve kanystrech benzín.

Už dříve jsem se rozhodl, že chci Itálii v co nejkratším čase přejet, a strávit v ní co nejméně dní. O to více si užiju Afriku. Přespal jsem asi 100 kilometerů před La Spezia, odkud mi měl druhý den vyjíždět trajekt. 

Trajekt nejede
Přístav jsem našel velice rychle a do odjezdu zbývaly 2 hodiny. Našel jsem pokladnu a celý nedočkavý vyndával peníze za lístek na trajekt. Zdálo se mi sice divné, že není žádná fronta, ale utěšoval jsem se, že do Afriky v září zase tolik lidi nejezdí.

Krásná mladá dlouhovlasá pokladní mě ale šokovala: "Omlouvám se, ale trajekt nejede. Zadřel se motor. Přijeďte za týden!"

To snad není možné. Byl jsem skleslý a smutný. Poradila mi, že můžu jet do Genovy, odkud za 6 dní odjíždí trajekt, ale je o 300 DEM dražší. Tak to odpadá.  A dál? 

"Ještě můžete do 1200 kilomterů vzdáleného Trapani. Trajekt tam jede za 22 hodin," navrhla Italka. To tedy opravdu nestíhám.  Poslední možností je Neapole, se odjíždí za 4 dny. Jiná alternativa neexistovala.

Zajel jsem na pláž. Unavený životem jsem si sedl, rozložil mapy a vymýšlel.

Do Neapole to je asi 700 kilometrů. Rozhodl jsem se, že si na půli cesty najdu nějaké útulné místo na pláži. Tam budu spát a čtyři dny se nudit.

A také jsem se z trucu rozhodl, že ze svých 1800 dolarů nenechám v Itálii ani cent. A travel šeky si také radši ponechám na nějaké užitečnější utrácení než v Itálii. Benzín a k tomu vždy i vodu jsem kupoval s kreditkou.

Dlouhé hodiny strávené v Itálii
Vařit si budu sám ze zásob, které jsem šetřil pro Afriku. Tam už si nějak poradím, když mi dojdou polévky. Vyrazil jsem. Projížděl jsem krásnou vysušenou krajinou maximálně 100 km/h.

Spotřeba benzínu klesla na 5 litrů/100 km, a tak jsme věděl, že ujedu na nádrž až do Neapole. Zastavil jsem se v Pise, prohlédl si šikmou věž a k večeru nedaleko od Grosseta našel útulné místo na písečné pláži. Pobřeží bylo už bylo dáno vylidněné, jenom se tu čas od času objevil nějaký zatoulaný pes. Hledal něco pro svůj prázdný žaludek mezi početnými odpadky.

Jak jsem připravoval motorku na pouť po Africe - I. díl seriálu "NA MOTORCE PO AFRICE" čtěte ZDE

Postavil jsem stan, strhal ze sebe všechno oblečení a už za tmy skočil do chladné, čisté vody Tyrhénského moře. Večer foukal neuvěřitelný vítr, že jsem musel připevňovat stan a vzduchem létal písek promíchaný se slanou vodou. Bál jsem se.

Ráno jsem zažil šok. Moje motorka byla celá bílá od soli a všechny kovové části byly napadené korozí. U pumpy jsem ji umyl a přesunul se o 300 kilometrů dál na klidnější místo blízko Říma.

V tomto živoucím a temperamentím městě jsem strávil celý den. K večeru jsem objevil opět nádherné místo na pláži, kde sezónně pracovali dva Rumuni. Pohostili mě s jídlem a pivem. Bylo nám fajn. Zůstal jsem tam dva dny. Poslední den před odjezdem jsem v Neapoli koupil lístky na trajekt a prohlédl jsem si už padesát let klidnou sopku VESUVIO. Ubytoval jsem se v kempu blízko přístavu, odkud měl zítra ve 12 hodin odjíždět trajekt.

Vůně Afriky
Celní formality proběhly rychle. Konečně jsem se probojoval mezi starými, plně naloženými auty tuniských obchodníků na obrovském trajektu italské společnosti Linea Line.

Na lodi jsem strávil celou noc. V šest hodin ráno mě probudil déšť na palubě., promoknul jsem dokonale. V dálce už byl vidět africký kontinent. Po necelých dvaadvaceti hodinách jsem konečně vjel na africkou půdu. Už na hranicích se začaly dít pro Evropana neobvyklé věci.

"Kupte mi Ballantines a já Vám pomůžu"
Zdálky na mě začal mávat tuniský celník. "Hello, Mistr. I help you", nabízel mi pomoc. Navrhl, že mi pomůže podstatně zkrátit čekací dobu na hranicích - místo obvyklých čtyř hodin na dvě. Než jsem mu stačil poděkovat, oznámil mi, že tato služba stoji 2x Ballantines whisky a karton Winston cigaret. Prstem mi ještě ukázal obchod, kde tyto klíčové věci pro vstup do Tunisu mohu koupit.

Ó, to tedy ne, drahý Muslime. Když ti koupím alkohol, Alláh mě ztrestá. Vzpomněl jsem si, jaký majlant mě před lety stály tyto "vstupenky" do Íránu nebo Indie.

Sebral jsem mu tak rychle pas, jak mi ho on před chvílí vzal. A začal jsem smlouvat. Nakonec se uspokojil z dolarovou bankovkou, kterých pro tyto případy nosím plné kapsy.

Po dvou hodinách mně oznámil poslední, asi třináctý celník dlouze očekávané: "WELCOME IN TUNIS AND SORRY FOR WAITING. " A vzápětí dodal: "Ej, a co bakšiš pro mě?"

Očividně byl ale ještě mladý, nezkušený a otevřel bránu dříve, než mě požádal o "dárek". Zařval jsem pod helmou, že mu za jeho WELCOME děkuji, zařadil jedničku a aktivoval několik PS na mém BMW a už jsem byl v prvním městě malého afrického státu na severu Afriky. Cítil jsem se dobře. Cesta opravdu konečně začala!
 

Stroj značky BMW 1100 GS, který odpočívá v africké duně.

Děti v Nigérii okupují naši motorku i moji přítelkyni Irenku