Záhadné katakomby
První minuty po příjezdu prožíváme hekticky, nutně potřebujeme ještě před polední pauzou zavítat do místního infocentra. Těsně před odjezdem jsem si totiž s informační kanceláří vyměnil pár mailů ohledně návštěvy jednoho z hlavních magnetů města, podzemní keltské svatyně. A pohotově jsem obdržel přesné instrukce k netradiční prohlídce.
Postupuji přesně dle nich. V kanceláři odevzdávám do zástavy občanku a na oplátku dostávám klíče. Vstupné se neplatí, sympatický systém. Vybaveni klíči pak rychle míříme do správné uličky a úspěšně nalézáme nenápadnou branku, vedle které je instalovaný panel s nápisem L ́Ipogeo celtico.
Odemykáme zámek a po nalezení vypínače prudce sestupujeme do podzemí. Záhy se ocitáme uvnitř místnosti vysekané do skalního útesu. Z hrubě opracované stěny se na nás šklebí reliéf znázorňující lidskou tvář. A o kousek vedle další. Obě tváře ale mají strašidelnou grimasu, kdo ví, jakých obřadů byly kdysi dávno svědky. Symbolizovaly snad nám neznámé božstvo?
Hypogeum je vyhloubeno ve slepenci.
Z ústřední místnosti vybíhají hlouběji do nitra útesu dvě krátké chodby zakončené kobkami. K čemu asi sloužily? Na žádnou z otázek neexistuje věrohodná odpověď. Hypogeum (podzemní obřadní prostor) pořád zůstává obestřeno řadou tajemství. Předpokládá se, že pochází ze 4. až 3. století před naším letopočtem a plnilo roli keltského kultovního místa. Jiná varianta dává tajuplné podzemí do souvislosti s rituální lázní, neboť v uličce, kde hypogeum leží, bývala židovská čtvrť.
Elegantní most
Zatímco místní si užívají blahodárné siesty, my se vydáváme prozkoumat ostatní taje města. Předtím se ale ještě v cukrárně na náměstí posilňujeme ohromnými vydatnými poháry. Všichni ostatní zákazníci jsou evidentně zdejší. Je tu jen skupinka středoškolaček a úředníci, co si zašli vypít kávu. Turisté žádní.
Nejdříve se vracíme k okraji historického jádra. Tam se klenou úhledné oblouky Ďáblova mostu, který v polovině 15. století spojil skalnaté břehy říčky Natisone. Podle pověsti tuto dokonalou stavbu zrealizoval samotný vládce pekel. Řečeno současnou terminologií: ďábel se jako jediný přihlásil do výběrového řízení vypsaného tehdejšími konšely. Za odměnu žádal pouze duši první osoby, která projde po zhotoveném díle.
současná podoba mostu vznikla následkem pozdějších úprav.
Pracoval výhradně v noci a ráno, sotva most dokončil, čekal na svoji oběť. Tehdy se prý tehdy u mostu shromáždil dav měšťanů vedený církevními hodnostáři. Ale nikdo se neměl k přejití. A nervózní ďábel stále čekal. Nakonec z davu vyběhla toulavá kočka (dle jiné varianty pes) a hravě přeběhla na druhou stranu. V ten okamžik duchovní most posvětili a naštvaný čert odešel s prázdnou.
Ďáblův most je opravdu mistrovskou ukázkou stavitelského umu. Pod ním se na štěrkových lavicích v sousedství chladného proudu sluní pár rodinek. My turisté zase oceňujeme nádherné panorama Cividale del Friuli z přilehlých horních teras. Městečko dýchá typickou severní Itálií: siluetou monumentálního dómu a věžemi chrámů nad kamennou městskou zástavbou.
Ovšem uvnitř stinných uliček pozorujeme též četné vlivy architektury střední Evropy a lidových prvků Alp. Navíc v okolí města pořád ještě existuje slovinská menšina. Některé kostely i honosné domy nás například příjemně okouzlily nádhernou vnější výtvarnou výzdobou svých fasád. A obdobné prvky charakteristické spíše pro Rakousko nebo sousední Slovinsko spolu s jižním šarmem se promítly do rázovitého genia loci. Procházíme okolo zbytků hradeb a nedobytně uzavřených paláců, ovšem kusé fragmenty římských lázní nám opětovně napověděly, že Cividale del Friuli bylo v minulosti mnohonásobně důležitější, než se na první pohled může zdát.
Překvapení v klášteře
Zdaleka nejpřesvědčivější důkaz se ukrývá za vysokými ponurými zdmi klášterního komplexu Santa Maria in Valle (Monastero Maggiore). Strohý vnějšek kláštera hodně kontrastuje se svěží zelení rajského dvora i vnitřním traktem a prostorami určenými pro duchovní život.
Kousek za městem již začínají Alpy, takže Cividale dle Friuli lze pojmout i jako základnu k výpravám do hor.
Ale absolutní vrchol čeká příchozí až na samém konci prohlídky. Shodně jako v případě keltského hypogea, i tady se noříme pod úroveň okolního terénu. A oproti hrubě otesané hornině nás tady vítají jemně propracované hlavice kamenných sloupů, křehké ornamenty ostění a mlčenlivé sochy svatých. To vše je obklopeno freskami a dohromady zakomponováno do velmi atypicky pojatého chrámu.
Cividale del Friuli totiž příslušelo k významným střediskům Langobardů (původně příslušníci germánských kmenů z oblasti dolního Polabí), kteří koncem šestého století obsadili severní část Apeninského poloostrova. Ti zde na zbytcích římského impéria krátce vytvořili mocnou říši složenou z mnoha dílčích celků.
Právě Tempietto Langobardo (Langobardský chrám) poskytuje reprezentativní ukázku jejich kultury. Ta pozoruhodně vstřebala elementy antiky, středověku, Byzance či vzdálené severní pravlasti. Proto působí interiér svatyně velmi starobyle a zároveň nadčasově, bez jasného a jednoznačně přesného zaškatulkování do historické epochy. Ani se nechce věřit, že nejstarší část pochází už z 8. století. Poté byla dále umělecky obohacena. Tempietto Langobardo tvoří jednu z klíčových památek sítě langobardských center moci na území nynější Itálie, které jsou zapsány do elitního Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Bohužel, striktní zákaz fotografování nám znemožnil zprostředkovat vám krásu tohoto kláštera.
Může se hoditJak se tam dostat Lákavé okolí Východně od údolí se vypíná hojně navštěvovaný poutní areál Castelmonte. O něco výše proti proudu se nad západním břehem ukrývá tajemný středověký chrám San Giovanni d ́Antro, zčásti vybudovaný uvnitř přírodní jeskyně. Pár kilometrů za ním se tyčí mohutná travnatá pyramida vrcholu Matajur. Podél jeho úpatí rovněž vede alternativní přístupová silnice ze slovinského Kobaridu. Internet |
