Klidnou a nádherně modrou vodní hladinu nečeří ani ten nejslabší vánek, jen daleko na obzoru se pomalu posunuje obří nákladní loď. Prašné uličky, sevřené ubohými betonovými příbytky jediné zdejší vesnice, jsou úplně vylidněné. I několik olysalých koz a toulavých psů si našlo místo ve sporém stínu.
Barevně chudou scenérii na pevnině, kde převládají šedohnědé tóny, oživuje jen několik bárek místních rybářů na mořském břehu a kolem poházené sítě. Vítejte na konci světa: na ostrově Hormuz (Hormoz) v Perském zálivu.
Už Portugalci věděli...
I když: úplný konec světa to není – alespoň pro posádky ropných tankerů, které brázdí Hormuzský průliv více než pravidelně. Mořskou úžinou projde podle odhadů v současnosti asi pětina mezinárodně obchodované ropy na celém světě. To dělá z Hormuzského průlivu jednu z nejstrategičtějších námořních cest světa. Cenná surovina se tudy dopravuje z největších ropných polí planety v Saúdské Arábii, Íránu, Iráku a Kataru k zákazníkům zhusta na druhé straně zeměkoule.
Strategický význam oblasti si uvědomili už Portugalci, kteří oblast obsadili v roce 1507 v rámci tzv. Hormuzského tažení. Tím získali kontrolu nad tranzitním obchodem z Evropy přes Perský záliv do Indie po více než 100 let, dokud je v roce 1622 nevytlačila spojená anglo-perská vojska. Ostrov i přilehlé severní pobřeží Zálivu dnes patří Íránu, protilehlý výběžek Arabského poloostrova je ománským územím.
Ihned po získání Hormuzu postavili Portugalci na severním cípu stejnojmenného ostrova mohutnou pevnost, původně nazvanou Pevnost Panny Marie Vítězné. Rozsáhlá stavba tu kupodivu zbyla, byť v ruinách, až do dnešních dnů a právě z jejích rozeklaných, zvětralých zdí se rozhlížíme kolem. Na severním obzoru lze rozeznat íránské pobřeží s přístavem Bandar Abbás, směrem k jihu pohled sklouzne přes nuzné domy vesnice Hormuz na fantasticky rozeklané tvary kopců ve vnitrozemí ostrova.
Pod spalujícím sluncem
Portugalská pevnost na Hormuzu je řádně zchátralá, a to především vinou extrémního podnebí. Příšerná horka, která tu panují po většinu roku, v kombinaci s nesnesitelným vlhkem a občasným zimním deštěm udělala z pevnosti něco, co z dálky připomíná obří dětský hrad z písku, přes který se právě přelila vlna.
V podzemí rozsáhlého nádvoří objevujeme zbytky kostela i pěkně klenuté prostory určené snad ke skladování. Dispozice i po staletích nezapře evropskou architekturu, ale žádnou velkou kulturu přece jen nečekejte. I proto, že "památku" nikdo nestřeží a vlastně tu široko daleko vůbec nikdo není.
Při krátké procházce přilehlou vesnicí se místy svírá srdce: takhle vypadá skutečná chudoba. Místní obyvatelé se donedávna živili rybolovem, ale loviště jsou dnes vesměs vyčerpaná a jiná možnost obživy není. Pěstovat se na ostrově nedá nic, protože půda je vzhledem k nevlídnému podnebí zasolená. A turisté nepřijíždějí do odlehlé končiny s mizernou pověstí skoro žádní.
Do měsíční krajiny
Sedíme na portugalské pevnosti a už máme za sebou krátký okruh po zcela opuštěném vnitrozemí ostrova. Od přístavu nás svezli dva mladíci na improvizovaných traktůrcích, které slouží k přepravě čehokoli včetně návštěvníků.
Snad nikde na světě jsme ještě neviděli krajinu, které by tak přiléhavě slušelo označení "měsíční": holé, smutně zvětralé skály těch nejbizarnějších tvarů tu strmě ční k nebi, úzká údolíčka pokrývají solné inkrustace a nikde žádná stopa života. Stín aby člověk pohledal a rtuť teploměru v polovině listopadu přesahuje 35 °C (jak to tu asi vypadá v létě, napadá nás...?!), proto po pár desítkách minut velmi kodrcavé trasy velíme k návratu. I taková maličkost dá ale práci, protože jazykové schopnosti naše a našich průvodců se naprosto míjejí, zbývají jen gesta. Za pár dolarů, které na konci okruhu platíme, jsou oba mladíci očividně rádi. A při pohledu na nuzné prostředí, ve kterém místní žijí, je nám docela jedno, že jsme je možná trochu přeplatili.
Na bazaru v Bandaru: "Photo, please" a obličejové masky
I kdybychom někdy zapomněli na podivné skály ostrova Hormuz nebo na téměř mimozemskou podobu portugalské pevnosti, docela určitě se z paměti nevytratí setkání s místními lidmi. Ti jsou stejně milí a přirozeně přátelští jako v íránském vnitrozemí, fyziognomií se ale výrazně liší - mají tmavší pleť, silnější konstituci a jsou vesměs arabského (nikoli perského) původu. Říká se jim prostě Bandari, kterýžto výraz je odvozen od slova bandar, což v jazyce farsí znamená přístav.
Jako "Bandar" místní obyvatelé také označují největší město této oblasti, přístav, který se celým jménem nazývá Bandar Abbás. Právě z něj vyrazila naše rychloloď na asi 30 kilometrů dlouhou plavbu na ostrov Hormuz. Bandar má dnes téměř půl milionu obyvatel a platí za největší íránský přístav. Město paradoxně získalo na významu za irácko-íránské války (1980–1988) poté, co invazní vojska Saddáma Husajna obsadila či přímo ohrožovala jiné íránské přístavy ležící blíže frontě, např. Búšehr.
V Bandar Abbásu toho k vidění moc není, v podstatě vůbec nic – chaotická zástavba sestává z nevzhledných betonových budov a ulice jsou ve dne v noci plné ryčících aut. Snad jen cestou z letiště se vyplatí zastavit u obřího mauzolea/mešity imáma Husajna, jednoho z Dvanácti imámů uctívaných šíity. Nádherné "perské" kopule korunují komplex svatyní, kam lidé po celý den přirozeně přicházejí na krátkou modlitbu a zase odcházejí, vidíme šíitský islám v přímém přenosu.
Největším zážitkem v Bandaru je návštěva bazaru, který se rozprostírá mezi několika bloky v blízkosti přístavu, zčásti zakrytý, zčásti nikoli. Prodává se tu úplně všechno a všemi způsoby: od ovoce přes boty a koření po látky, od kamenných obchodů přes improvizované stolečky až po kusy plachty natažené na zemi.
Je to babylónský mumraj, kterým musíme kličkovat a každou chvíli něco nebo někoho překračovat, ale nejen to. Exotičtí cizinci budí pozdvižení na každém kroku, žádosti o společnou fotografii přestáváme po pár minutách počítat a každý, kdo aspoň trochu vládne angličtinou, se chce dát do řeči. To platí i pro některé dívky a ženy, kterým zpod vzorně upnutých šátků blýskají zvědavé oči. Jiné si nás ale prohlížejí jen pokradmu a o některých vlastně nevíme, co si máme myslet. Řada žen totiž v oblasti u Perského zálivu nosí vedle čádoru ještě obličejovou masku, textilní nebo kovovou, a z jejich tváře tak nespatříme skoro vůbec nic.
Může se hoditJak se tam dostat Kdy se vydat na cestu Pravidla oblékání Vízum Náklady |