Indové - družní a upovídaní lidé

Indové jsou družní, rádi něco vypravují a rozhodně nejsou agresivní. Alespoň takový mám pocit po svém pobytu v Indii, kde vzhledem k naší účasti na výstavě českých obrazů jsem měla možnost jejich mentalitu celkem dobře poznat. Nesetkala jsem se s nikým, kdo by mě vysloveně obtěžoval nebo se snažil okrást. Často se hned na ulici zeptají na Vaše jméno a ve znamení přátelství podávají ruku. Občas Vám dají do náručí malé dítko a chtějí se s Vámi vyfotit, aby mohli všem známým ukázat bílé přátele, kteří je navštívili v Bombaji.

Sami také rádi pózují před fotoaparáty, hlavně malé děti, které se hned začnou stavět do hloučků před objektiv a vykřikují „foto, foto“. S fotografováním nejsou obzvláštní problémy, pokud svojí pozornost nesoustředíte na zahalené muslimky a jejich čtvrti, kde nejspíše narazíte na odpor a nevoli.
 

Ve velkých městech je propastná sociální nerovnost. V sousedství krásné vily v koloniálním stylu s velkou zahradou najdete obydlenou hromadu odpadků, a tak místy cítíte moč, hnijící  i čerstvé ovoce a květy, pronikavou vůni smaženého jídla a koření z pouličních pánví, betelové aróma, vonné tyčinky či výfuky z aut.

Bombajské ulice jsou poplivané červenými cákanci rozžvýkaného betelu, plné smetí a  navršených odpadků, místy vytéká prasklá kanalizace či vodovod rovnou na chodník, kde přesto hledají své útočiště nejchudší lidé. Často přicházejí z venkova, kde tvrdě pracovali a dřeli bídu, podřízení početné rodině. V Bombaji hledají svobodu. Smutný pohled vzbuzují žebravé drobné dívky, držící patrně malého sourozence. Většinou se však nejedná o brášku, dívky z ulice a ze slumů mají první dítě hned, jak biologicky dospějí, což v Indii může být už  kolem desátého roku.

Muži tlachají v podřepu na chodnících, přátelsky se poplácávají po ramenou a vodí se za ruce. Což je typický projev kamarádství, běžný u mužů z Orientu. Homosexualitu v našem evropském pojetí si nepřipouštějí, ale sex mezi muži není nic neobvyklého, zvláště u chudáků žijících na chodníku, kteří mají zachované jen nízké pudy. Bohužel bída, nemocní leprou a žebráci jsou jedním z prvních vjemů, který se nedá přehlédnout a každý z nás si svedl svůj osobní boj, jak se s tím psychicky srovnat. Jednou hozenou mincí nikdo Indii nespasí, a když jsem se s tímto faktem srovnala, mohla jsem vnímat úžasnou atmosféru a rozličnost Orientu.

V Indii se občas někde zastaví čas. Rozdělení společnosti na kasty stále přetrvává, ačkoliv od jeho zrušení (v r. 1955) uplynulo téměř 50 let. Většina hinduistů věří, že se stala členy kasty již při narození. Je to tedy osud, narodíte-li se na ulici, rozhodně o Vás pohledem nezavadí druhé pohlaví z bohaté vrstvy. Uzavřít sňatek mimo kastu je stále běžně nepřijatelné a není vyjímkou vybírání partnera podle novinové inzerce.

Indická nevěsta musí mít velké věno, jinak nemá naději na slušný sňatek, a tak mít dcery na vdávání není žádná levná záležitost. Provdá-li se bílá dívka, nemusí být ani vzdělaná, stačí že je bílá, za bohatého muže z Orientu, získá  jeho rodina takovým sňatkem vyšší společenskou prestiž. To však neznamená, že bílá „krasavice“ změní tradiční postavení ženy v indické rodině, Orient má jiná specifika.

Určité kastovní dělení můžete pozorovat, odbočíte-li z hlavních tříd do postranních ulic, ty jsou dělené podle profesí. V jedné žijí a opravují svoje vozy pouze taxikáři, v druhé se prodávají železné stavební pruty a v další vyřezávají nábytek řezbáři atd. Všude se volně pohybují psi, kteří většinou nikomu nepatří, často jsou prašiví a jejich srst hned na první pohled odradí od jejich hlazení. Nechybějí ani všude přítomní potkani a veliký šváb jako dlaň, také není žádnou výjímkou. Na chodníku leží i nahé malé děti, ale to zdaleka tolik nevadí, hlavně že se dodržuje naprosto paradoxně působící vládní zákon „o zákazu kouření a požívání alkoholu na ulici“. Toto nařízení se samozřejmě nevztahuje na bílé turisty, Vám bude cigareta, alespoň v Bombaji, tolerována.