Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ostrov, kde vládnou ženy. Na Floresu najdete pravou Indonésii bez turistů

aktualizováno 
Hned po našem příletu na ostrov Flores přichází kulturní šok. V tom nejlepším slova smyslu. Turisté jsou tady totiž stále ještě nedostatkovým zbožím a přitom má ostrov rozhodně co nabídnout. Ať už míříte za varany komodskými na ostrovy Komodo a Rinča, nebo stejně jako my do vnitrozemí protkaného klikatými silnicemi a rýžovými políčky.

Ostrov Flores | foto: Jakub Freiwaldpro iDNES.cz

Nejdřív to vypadalo, že ani nevystoupíme z letadla. Podvozek malého letadla tvrdě dosedá na ranvej nově postaveného letiště. Než se stihneme oklepat, rozezní se z palubního rozhlasu několikrát opakovaný název cílové destinace – Komodo.

Fotogalerie

Zvláštní, chtěli jsme letět do Labuan Baja. V duchu si házíme pomyslnou mincí a nakonec to riskujeme a vystupujeme. Bingo. Než stihneme dojít do moderní prosklené klimatizované příletové haly, stroj pokračuje v letu do další zastávky.

V přístavním městě na západním pobřeží ostrova není kromě hustého provozu příliš mnoho k vidění. Na vypůjčeném skútru hned druhý den ráno vyrážíme do městečka Ruteng.

Máme si na to prý nechat celý den, ale moc tomu nerozumíme, protože podle mapy je to jenom 130 kilometrů. Jenže vzdálenosti jsou tady v Indonésii hodně relativní, což brzy na vlastní kůži zjišťujeme. Relativním problémem se stane i defekt předního kola, který naštěstí za 25 korun vyřeší chlapík v improvizovaném autoservisu hned vedle hlavní cesty.

Ostrov Flores

Indonéská pohostinnost

Konec listopadu v Indonésii znamená hlavně období dešťů. Nejde o nic tragického, jenom několikrát za den na chvíli zaprší. Vyměnit kapky potu za osvěžující déšť je ve výsledku vlastně docela příjemné. Stačí si po vzoru místních nasadit pláštěnku nebo nepromokavou bundu a další kilometry krájet hlava nehlava. A když vás to přestane bavit a nebo už prostě nemůžete na klikatých cestičkách pokračovat dál, stačí zastavit u cesty. I na tom nejodlehlejším místě k vám za chvíli někdo přiběhne a nabídne ovoce nebo se vás ujme.

Místní lidé většinou nerozumí anglicky ani slovo, ale budou vás zvát k sobě domů. Na výbornou přeslazenou kávu, domácí mango nebo prostě jenom tak, aby se na vás mohli chvíli dívat a smát se od ucha k uchu. Žijí sice velice skromně, ale skoro u každého domu se tyčí pořádný satelit a dominantou hlavní místnosti je ve většině případů televize.

Palmová slivovice

Když budete mít štěstí, anebo mu půjdete trochu naproti, můžete ochutnat arak. Jde o bezbarvou pálenku, která se vyrábí pomalou destilací palmových šťáv a připomíná naši slivovici. Půl litru jednou destilovaného nápoje koupíte v přepočtu za dvacet korun, čtyřikrát destilovaná lihovina vás pak přijde klidně i na desetinásobek. Hodí se hlavně na kuráž. Dva panáky, do každé nohy jeden, a cesta nekonečnými klikatými serpentinami hned utíká o něco rychleji. Vím, o čem mluvím.

Obyvatelé Floresu jsou křesťani, část z nich ale stále praktikuje původní animistické náboženství. Kolem města Bajawa ve výšce nad 1 000 metrů nad mořem tak stále existuje několik původních vesniček oblasti Ngada. Mnoho z nich stojí na svém místě i přes tisíc let.

Dcera majitele palírny na Arak mi ochotně zapózovala před objektivem.
Ostrov Flores

Navštívili jsme jednu z nich, pojmenovanou Luba. Ve vesnici vedle sebe žije několik různých klanů. Jejich dřevěné chýše s typickými doškovými střechami se liší pouze drobnostmi. Vládne tu stále matriarchát a domy se předávají z matky na dceru. Zdejší lidé se živí pěstováním drobných plodin, případně výrobou pestrobarevných sarongů. Velkých šátků, do kterých se zahalují jak ženy, tak muži.

Původní floreské vesničky na nás působí tak trochu zvláštním dojmem. Skoro jako rychlý teleport o pár set let zpátky v čase. Nebýt za rohem číhajícího satelitu a dětí hrajících si v dresech světoznámých fotbalových klubů, byl by zážitek dokonalý. Mám pocit, že tahle snaha vyrovnat se turistům ze západu a jejich technologickým vymoženostem je v celé Indonésii skoro až chronicky rozříšená.

(Ne)dostupné vzdělání

Ale má to svá pozitiva. Po celém ostrově se například staví nové kvalitní silnice. Druhou stranou mince je zase fakt, že nepravidelné zástupy vysmátých studentů v pestrobarevných stejnokrojích na okrajích rozžhavené asfaltové okresky dávají tušit velké nedostatky zdejšího vzdělávacího systému, který za evropskými standardy hluboce zaostává. Kvalitní vzdělání je často nejen na Floresu velmi nedostatkovým zbožím. Existují však výjimky. Na jejich vzdělání se teď mezi sebou skládají i Češi.

Ostrov Flores

Zatímco na nádherných plážích dalšího indonéského ostrova Lomboku vyrůstá jeden luxusní resort za druhým, ve stínu palmových hájů mezi bambusovými chýšemi existují místa, kam se většina turistů nikdy nepodívá. Jedním z nich i škola SDi – Ar-raman, která na první pohled ničím neláká k návštěvě. Přicházíme nesměle blíž. Malí caparti nám hned při příchodu podávají ruku a pak si ji přikládají k čelu. Jako výraz úcty.

Školu pro chudé děti založili před pár lety manželé Zuhirman a Baiq Rahma. Nikde v okolí totiž žádná škola nebyla a děti musely každý den chodit několik kilometrů tam a zase zpátky. Zuhirman byl jedním z mála obyvatel vesnice, který měl možnost studovat. Po dokončení vysoké školy se vrátil zpátky s cílem předávat své vědomosti dál.

Ještě před rokem tu učilo sedm učitelů, do dneška zbyli jenom čtyři. “Za 70 tisíc rupií měsíčně (necelých 130 korun) by tuhle práci dělal málokdo,” říká smutně samozvaný ředitel Zuhirman. “A víš, co je horší než málo peněz?” ptá se jeho sympatická manželka Baiq Rahma. “Nepomůže nám nikdo ze sousedů. Všichni nám závidí a myslí si, že když to děláme už dva roky, musíme mít hodně peněz.”

Studentům nechybí elán a nadšení do studia. Stejně jako oběma manželům, kteří školu berou jako své životní poslání.

Studentům nechybí elán a nadšení do studia. Stejně jako oběma manželům, kteří školu berou jako své životní poslání.

Do školy chodí 35 dětí ve věku od 7 do 10 let, převážně z místní vesnice. Jejich rodiče jsou často velmi chudí a živí se rybolovem nebo pracují jako dělníci. Ze svých malých platů si nemohou dovolit kvalitní vzdělání svých dětí. Rybaří i ředitel Zuhirman. Aby nemusel školu zavřít a zároveň uživil celou rodinu, jezdí každé odpoledne a v noci na moře. Mezitím jeho žena prodává u hlavní silnice bakso, typickou indonéskou polévku. Školu oba berou jako životní poslání.

Tak trochu jiná škola

Pomozte nám dostavět školu pro chudé děti na ostrově Lombok v Indonésii. Celý projekt můžete podpořit ve veřejné sbírce na www.hithit.cz

Zatímco v roce 2014 dostala škola od státu alespoň 750 Kč na měsíc na platy učitelů a provozní výdaje, loni nepřišly peníze žádné. Škole proto chybí část střechy a podlaha, učebnice mají jenom učitelé. Nedostatek peněz manželé dohání nakažlivým životním optimismem. Jednoduše věří tomu, co dělají.

“Nesmíme se na to vykašlat. Je to obrovská zodpovědnost a děti na nás spoléhají. Věříme, že se najde dostatek lidí s dobrým srdcem, kteří nám pomohou,” dodává sympatická učitelka a já přemýšlím, za co jsem asi v poslední době utratil 3 500 korun. Zuhirman, Baiq Rahma a jejich studenti s tímhle rozpočtem vystačili celý loňský rok.

Autoři:


Témata: Káva




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.