Vyrovnali jsme časový posun ( 4,5 hodiny ) a po absolvování úřednické mašinerie na vstupu, jsme opustili konečně letiště. První vjem po výstupu z letadla je zvláští směsice „vůní“, neobvyklých pro Evropana, a tak typických pro Indii. Přestože jsme přiletěli v noci, překvapil nás čilý ruch. Na ulicích se pohybují prapodivná vozidla v různém stadiu rozpadu, a pokud to jen trochu jde, vypínají řidiči světla, snad ve snaze ušetřit. Všude posedávají skupinky lidí i s malými dětmi a živě diskutují. Začínám vnímat Indii v její odlišnosti a chápat názor mého zcestovalejšího kolegy, že Indii si buď zamilujete nebo budete chtít hned odcestovat.
Každý turista v cizí zemi rád uvítá možnost poznat i něco jiného než hotely, muzea a jiné atrakce. Jelikož jsme ale nejeli do Bombaje jako náhodní turisté, ale jako účastníci výstavy českých fotografií, mohli jsme využít programu, který nám připravili pořadatelé celé akce. Byla jsem tak pozvána na soukromou párty, kde jsem si mohla udělat alespoň malý obrázek o kultuře bydlení a životním stylu indické vyšší společenské vrstvy. Ač to byl pohled spíše letmý, pokusím se v krátkosti vystihnout vjemy, které na mě zapůsobily.
Večer po deváté (zde vše začíná později) se nás ujal portýr, který dovezl naší skupinku do čtvrtého patra činžovního domu a doprovodil do prostorného bytu. Starožitně, v orientálním stylu, přitom velmi vkusně zařízenými prostory, jsme prošli na střešní terasu a byli seznámeni se „zlatou“ mládeží z dobře situovaných rodin.
Na kvalitní aparatuře pouštěli poslední hity pop muzic. Pod osobním dohledem Kunala, mladého syna bohaté paní domácí, majitelky cestovní kanceláře, připravoval starší kuchař steaky na grilu. Obsluhující muž středního věku roznášel sýrové fondue a další lahůdky orientální kuchyně, pily se míchané drinky a pivo, víno spíše pro chuť, protože je v Indii velmi drahé.
V jednání mladých lidí se nedala popřít určitá nadřazenost vůči obsluze, možná i pohrdání k levné pracovní síle. Jejich chování však bylo asi odpovídající postavení jedince v indické společnosti, ve které jsou citelné, propastné rozdíly. Vždyť jenom bohatí si mohou dovolit platit za nemovitosti v Bombaji, konkrétně za drahé pronájmy a rekonstrukce bytů.
Nevím, jak je to s novou výstavbou, ale udržet tu stávající je těžkým oříškem. Vlivem počasí, zejména prudkých monsumových deštů, všechno viditelně chátrá a plíseň je všudypřítomná. Najít zde kvalifikovanou sílu na opravy a údržbu není jednoduché, a tak zedníci poskakující v pátém patře na bambusovém lešení, svázaném arekovým provázkem, vypadají spíše kuriozně než profesionálně. Potíž je v tom, že je zde na všechno dosti času, levnou pracovní sílu tvoří lidé (a těch je většina bez jakékoliv kvalifikace a odpovědnosti, kteří musí mít nad sebou odborný dohled. Přičteme-li k tomu typickou orientální lenost a upovídanost, snadno pochopíme, proč tato pracující vrstva musí bydlet pouze v malých bytech nebo v horším případě ve slumových obydlích, na větší přepych jejich plat nikdy nestačí.
Přitom některé slumy mají i poštovní čísla, jsou registrovány jako bytové jednotky a lidé z nich platí nájem. Ti, kteří si opatřují příjem, jak se dá, bydlí podle toho. Jejich obydlím jsou různé přístřešky slepené ze zbytků materiálů, ať už je to vlnitý plech, reklamní cedule či stará krabice. Najdeme je po celé Bombaji, např. i v blízkosti letiště či panelových domů. A jak to v takovém lepším slumu vypadá, jsem viděla na své další návštěvě.
Naší průvodkyní byla 19 letá dívka Lakšmí, které se v dětství ujala naše krajanka a pomáhala několik let vyléčit její tuberkulózu a lepru. Tyto nemoci provází některé chudé lidi celým životem a oni je stoicky snášejí, málokdo má takové štěstí jako uzdravená Lakšmí. Ta nás přivedla na návštěvu do své rodiny, která se živí vyřezáváním loutek a hraním na bubínky a jiné lidové nástroje. Spolu se svými sousedy si také přivydělávají jako kompars ve filmech.
Početná rodina bydlí v malé, celkem čisté místnosti cca 15 m2, na modrých zdech je zavěšené nádobí a na udusané zemi je ohniště na vaření. Hned nás přivítali jako vzácnou návštěvu a doběhli koupit colu a limonádu do místního obchůdku. Pro tuto rodinu byla nesmírná čest, že bílí lidé překročili jejich práh, podali jim ruku a chovali se přátelsky. Okamžitě jsme byli obklopeni tucty dětí z celého slumu, některé mě dokonce začaly líbat ruce a všechny chtěly vyzískat alespoň bonbón a být vyfoceny. Můj kolega odbýval vyfotografované děti slovy „Tebe už mám“, a tak jsme odcházeli, doprovázeni rychle naučenými dětskými výkřiky „Tebe už mám, tebe už mám“!
Z protějšího chodníku nás zároveň s údivem pozorovala skupinka dobře oblečených Indů, kteří nemohli pochopit, odkud to vlastně vycházíme a s kým se to "zahazujeme". Po debatě na toto téma jsme došli k závěru, že se jedná vlastně o přirozenou selekci a udržení těžko nabyté úrovně. Naši společnost z večírku a rodiče Lakšmí odděluje nepřekročitelná kastovní propast, ale spojuje je stejná srdečnost a pohostinnost, a tak jsme se u nich cítili jako vítaní a vážení hosté.
 |
 |
 |
 |
 |
