Tady musí nabrat benzin všichni, kdo míří touto dvanáct set kilometrů dlouhou trasou na sever. Další čerpací stanice je o 500 kilometrů dál.
Těsně před Radissonem, u nějž stojí hráz jedné z největších vodních elektráren na světě, se odbočuje směrem k moři do Chisasibi. Tato indiánská vesnice kmene Krí ležela původně na ostrově Fort George o pár kilometrů východněji v ústí řeky La Grande.
V roce 1980 však společnost Hydro-Quebec dva a půl tisíce Indiánů kvůli svému vodnímu dílu přestěhovala. Jako odškodnění nechala vláda postavit novou vesnici. Mají tu školu, nemocnici, katolický a anglikánský kostel, hřbitov, televizní studio i sportovní arénu.
V centru stojí velké betonové týpí. Je v něm kulturní sál, kino, jídelna, pár obchodů i sídlo agentury Chisasibi Mandow, která organizuje "indiánské dovolené" za tisíc dolarů několik dní lovu či rybolovu v divočině.
"Chceme ukázat lidem, jak člověk může žít v dokonalém souladu s přírodou," říká Sherman Herodier z agentury, která každé léto dopraví k Indiánům do divočiny desítky turistů.
"V Severní Americe není mnoho tak lovecky bohatých teritorií jako toto," pochvaluje si lov kachen účastník expedice Harry Smith, který strávil několik dní v táboře Gaboosbawatin. Je to místo, kde unavení ptáci dělají první zastávku na tahu z Arktidy do teplejších krajů.
Nadšen je i německý rybář Helmut Ganz, který strávil prázdniny v kempu Min-a-wan: "Denně jsem ulovil několik dvoukilových pstruhů, obrovské lososy. Večer nám jídlo chystali Indiáni."
U Hudsonova zálivu se indiáni vracejí k tradičnímu způsobu života svého kmene
Život v souladu s přírodou
Daleko od civilizace několik měsíců na lovu tráví každý rok třetina populace z Chisasibi. Když totiž příroda zabrnká Indiánovi na duši, jde práce stranou. Zamkne dům, opustí televizi, video i zrezivělý bourák, který stojí před domem. Objedná si letadlo, naloží rodinu, stan a kánoi a zamíří na sever. Nechá se vyložit u Hudsonova zálivu, stovky kilometrů daleko.
Dominic Desmarais, Indián s francouzským jménem, bydlí ve dřevěném dvoupatrovém domě poblíž řeky. Pod jednou střechou tu žije několik domácností. Vytvářejí rodinný klan, vystavěný na principu matriarchální společnosti. U Indiánů Krí je totiž zvykem, že matky zůstávají celý život se svými dcerami a jejich manželi. Dominikova paní má čtyři sestry.
Obřad prvních krůčků
Dominik s rodinou se právě vrátil z dvouměsíčního lovu. Přijeli dřív, aby nepromeškali každoroční slavnost Pow-Wow. Je to třídenní svátek tanců, zpěvů a bojů, sjíždějí se sem Indiáni Krí ze všech koutů Kanady.
Jeho součástí je i obřad prvních krůčků, jeden z nejdůležitějších ceremoniálů v životě každé rodiny, neboť až nyní jsou malé děti přijaty do kmenové komunity. U starého týpí se před zraky celé vesnice vydává několik batolat ve svátečním kroji na svou první pouť po pomyslném kruhu života, vyznačeném na zemi borovými větvičkami.
Dominik má roční dvojčata. Klopýtají spolu s dalšími mrňaty. Chlapci jdou vpředu, budoucí lovci drží v rukou miniaturní luky. Za nimi ťapkají holčičky se sekyrkami, symbolizující práci se dřevem u rodinného krbu. Zároveň holčičkám jako křídla vykukuje na zádech připevněné chvojí, ze kterého kdysi Indiánky chystaly lůžka.
Alkohol sem nesmí
V týpí na ostrově Fort-George voní pečené sobí maso. Indiáni sedí na borovém chvojí kolem ohně. Dělají to tak už pět tisíc let. Ve stanu je teplo, i když venku řádí sněhová bouře.
|
"Nakazili jsme se honbou za věcmi a výdobytky civilizace, jako jsou alkohol a drogy," povzdechne si starý Indián Maquatua Herodier a zabafá z vlastnoručně vyřezávané dýmky. Snažíme se s tím něco dělat." |
Co tu chybí, je alkohol. Už několik roků k obyvatelům Chisasibi vůbec nesmí. Proto je pár kilometrů od vesnice kontrolní stanice, která prohlíží náklad všech aut.
Letadlo Air Wemindji se vznáší nad zamrzlým jezerem Wa Wa, po němž táhne obrovské stádo sobů karibu. Na břehu stojí týpí, z nějž stoupá dým. Před stanem je dobrý metr sněhu. "Tihle jsou tu už od léta," říká pilot Pierre Lavigne, frankofonní Kanaďan z Trois Riviéres.
Početná rodina Degadjun se po pěti měsících vrací domů. Nakládá desítky beden se sušeným masem ryb, ptáků, zajíců a sobů. Z papírových krabic vykukují vydělané kůže. Do letadla se musí vejít i dvě lodě, sněžnice, stany a matrace.
Peníze nejsou k jídlu
Nejstarší člen rodiny, pětasedmdesátiletý Notawé Degadjun, sedí u ohně a z jeho obrovské dýmky vyplouvají obláčky kouře. "Co vás táhne sem do divočiny?" ptám se. Léčíme se, abychom zase dokázali žít v souladu s přírodou," říká. Když jsem byl malý, mohl jsem se napít, kde jsem chtěl. Teď v řekách nejsou ryby, umírají lesy."
Slova starého Indiána o přírodě a zmizelém národě tiše plynou. Nad korunami vysokého lesa se vznáší bělohlavý orel. To, co Evropan vnímá jako panenskou krásu, je z pohledu Indiána katastrofa: dřív bylo více orlů, více bobrů, více sobů, více vlků...
"Teprve, až poslední strom bude sťat, poslední řeka otrávena a poslední ryba ulovena," šeptá stařičký Indián, teprve potom přijde člověk na to, že peníze nejsou k jídlu."
|
MŮŽE SE HODIT |
|
Jak se tam dostat: Letadlem do Montrealu a pak autem více než tisíc km až do Radissonu. Je třeba zkontrolovat vůz, aby byl v pořádku, a potom se informovat o tom, kde lze tankovat benzin. S výjimkou zimy se není třeba na široké dálnici bát. Žádná nebezpečí nehrozí. Dá se i letět letadlem společnostmi Air Creebec nebo Air Wemindji. Více informací poskytne cestovní kancelář Chisasibi Mandow Agency: P.O.Box 30, Chisasibi, Quebec, Canada, JOM 1EO, tel. 00181885533734 Na co si dát pozor: I v nejteplejších měsících bývá u Jamesovy i severněji položené Hudsonovy zátoky velká zima. Teploty každý den kolísají a mohou klesnout až skoro k nule. Proto turisté spí ve vyhřívaných stanech. |
 Indián kmene Krí ve slavnostním kroji. Ten si oblékají mimo jiné u příležitosti každoroční slavnosti Pow-Wow, obřadu prvních krůčků. Až nyní se malé děti stávají členy kmenové komunity. |
U Hudsonova zálivu se Indiáni vracejí k tradičnímu způsobu života svého kmene |
