Cesta do minulosti
V Petře musí každý, tak jako v minulých staletích, projít úzkým kaňonem, jehož dno je stále vzdálenější nebi, v němž svítí různé barvy zrnek písku a svěží květiny bojují ve spárách o každou kapku vody. Z přítmí pak najednou vystoupí pruh světla, do něj vpluje kus kamenného chrámu a každý smrtelník ztuhne. Právě tahle vteřina dělá Petru Petrou.
S působivostí tohoto prvního okamžiku se nedá vůbec nic srovnat, snad jen monumentální chrám zvaný Pokladnice. Určitě ho znáte jako kulisu z řady filmů - právě odsud například prchal slavný hrdina Indiana Jones pátrající po ztracené arše úmluvy. Legenda, která se k tomuto chrámu váže, ale moc originální není: místní prý věřili, že do ní velký čaroděj ukryl poklad. Stopy po střelbě v horní části stavby pamatují pokusy nedočkavců odkrýt tajné chodby.
Město zeje prázdnotou, turisté jsou pryč
Pod kamennou klenbou chrámu sedí beduíni, kočovníci, vypadají velmi autenticky, a dokonce se i tváří tak, jak se tváří beduíni v romantických krvácích: tedy zarputile. A opravdu jsou hodně naštvaní. "Turisté nikde, peníze nikde," říkají.
V dobrých dobách procházely každý den Petrou, jedním z největších magnetů celého Blízkého východu, tři až čtyři tisíce návštěvníků denně. Ale násilí v sousedním Izraeli a válka o Irák turisty odradily. Ten den napočítali zachmuření velbloudáři před Pokladnicí jen asi třicet šťastlivců, kteří měli celé město pro sebe.
Stavitelé chrámů se jmenovali Nabatejci. Před dvěma a půl tisíci lety přišli odkudsi z pouště a začali budovat říši, jež v době své největší slávy patřila k nejmocnějším tehdejšího světa. Krok za krokem zvyšovali svůj vliv, byli to skvělí obchodníci a také válečníci. A stejně jako všechny velké říše, i ta jejich procházela obdobím rozkvětu i krvavých válek.
Zlatou dobu Petra zažívala od prvního století před Kristem. Tehdy její obyvatelé začali v mohutném skalním masivu budovat svatyně, chrámy, hrobky a domy a v následujících stoletích vdechli "městu měst" život - žilo tady až třicet tisíc lidí.
Lidé, jejich sny a bohové dávno zmizeli, ale město zůstalo. Mohutné královské hrobky, k nimž vedou kamenná schodiště, dodnes v návštěvnících probouzejí nadšení i hrůzu a svým stavitelům zaručují nesmrtelnost.
V lavicích amfiteátru vytesaného do skalního masivu se nese hulákání znuděných prodavačů suvenýrů stejně mohutně jako před dvěma tisíci lety zněly zvuky antických dramat, která mohlo sledovat sedm tisíc diváků. A na ohlazených kamenech římské kolonády, velkolepé cesty lemované rozvalinami z bezpočtu epoch, není těžké v duchu zahlédnout všechny ty namyšlené vojevůdce, zpocené žoldnéře, obtloustlé kupce a vyšňořené velbloudy.
Hodně kamení, velbloud a trocha historie
Vše vypadá jako na barvotiskových rytinách z Petry, jejichž reprodukce visí v recepcích jordánských hotelů: beduínské ženy sedí na skalní plošině ve stínu gigantických chrámů, přikládají do ohně pichlavé keře z vyprahlých planin, pijí čaj a jsou vděčné za to, že se někoho mohou alespoň zeptat, odkud je. Snaží se prodávat kamínky, náramky, pohledy, ale už dlouho nezažily tak špatný rok.
Už po staletí Petra patří beduínům, kočovníkům pouště. Po slavných a bohatých dobách začala říše v polovině prvního tisíciletí upadat - obchodní cesty, z nichž měli místní panovníci velké zisky, se postupně přesouvaly jinam, Petru navíc postihlo několik ničivých zemětřesení.
Postupem staletí se skalní město stalo liduprázdným a zapomenutým pomníkem ztracené civilizace. Jen beduíni, jejichž předci možná ty slavné doby zažili, o něm věděli a úspěšně se jim dařilo "své město" chránit před pohledy nezasvěcených.
Až na počátku 19. století bylo znovu objeveno. Švýcarský dobrodruh Johann Ludwig Burckhardt se v roce 1812 při cestě z Damašku do Káhiry doslechl o mytickém městě skrytém ve skalním masivu. Svoji cestu podnikal v přestrojení za islámského učence, a tak mohl předstírat, že chce obětovat kozu ve skalních svatyních. Místní beduíni se jím nechali ošálit a jemu se splnil sen všech cestovatelů: přinést světu zprávu, že objevil památky slavné a zapomenuté říše.
Seznamte se s Harúnem, uvaří vám čaj
Pod skalním převisem hoří oheň a Harún, potomek kočovníků z pouště, hostí vysoko nad hlavním údolím zmožené poutníky čajem. Povídá si s nimi o písečných bouřích, Bushovi a Saddámovi, o stavitelích chrámů, o růžových skalách, o zapomenutých legendách a těch věcech, které jsou věčné. Jeho liduprázdná čajovna leží pod vrcholem hory nad Petrou, pod Klášterem, jehož desítky metrů vysoké průčelí vytesané do skály se barví odpoledním sluncem do červena.
Dolů vede úzká a strmá soutěska ve skalách bizarních barev a tvarů. Na druhou stranu se hora řítí dolů, k Mrtvému moři a všem těm místům tvořících dějiny. "Tohle je nejlepší místo v Petře," říká Harún a opírá se o začouzenou skálu. "Zdálky vypadá vstupní brána nenápadně. Vstupte do ní. Uvidíte, jak jste najednou maličký. Je to užitečné. Všem to radím. Tohle je vážně dobré místo, dobré k přemýšlení," opakuje a upíjí čaj.
Může se hodit Jak se tam dostat Kolik co stojí Co dělat Co nedělat |
NA VRCHOLKU HORY. Z rozvalin města v údolí se vine úzká stezka vzhůru do skal, k chrámu zvanému Klášter. Do kamene ho vytesali Nabatejci, po určitou dobu sloužil zřejmě i jako kostel. |
DO NITRA. Úzká soutěska se náhle rozevírá, vítejte v Petře, kamenném městě starém přes dva tisíce let. |
NA ČAJI VE SKALÁCH. Ve vzdáleném koutě města čeká na návštěvníky Harún, majitel čajovny. Je z rodiny kočovníků, o tradičním životě beduínů vypráví s nadšením a zápalem. |
Beduíni dříve bydleli v rozvalinách, dnes docházejí z nedalekých vesnic dp Petry za prací - prodávají suvenýry. |
Děti v jordánské Petře |
Velbloudáři čekají na turisty, ti se však kvůli situaci v sousedním Iráku rozvalinám vyhýbají, Petra je znovu zapomenutým městem. |
Nejslavnější chrám Petry sloužil jako hrob, říká se mu však Pokladnice, neboť podle pověsti skrývá velký poklad. |