Vlastně se nic zvláštního nestalo. Na špici pelotonu se sice už teď začíná bojovat o prvenství, ale zadní řady se jen pomalu tlačí dopředu a na opravdový závod musejí ještě chvíli počkat.
Jsme na Šumavě a vyrážíme na trať jedenáctého ročníku Krále Šumavy.
Osobně se cyklistického maratónu účastním poprvé a tak i start je pro mě novinkou. Peloton se pomalu vyvalí z náměstí a jako nekonečný had se táhne směrem na Horažďovice. Po asfaltu to sviští pěkně rychle a tak ruku na ruce, koleno na koleni, si každý začíná odšlapávat svůj dobrovolně zvolený sobotní program.
Mohli jsme jít na Černé jezero či Prášilské negobo do katakomb či navštívit Modravské slatě. Na Šumavě jsou desítky krásných míst, které lze navštívit pohodlnou procházkou, aniž bychom se zadýchali. My místo toho šplháme na Hejno.
Peloton se drží při sobě a polní cesta, ať se snaží sebevíc, nestíhá pobrat cyklisty přijíždějící po asfaltce. Slézám a šlapu vedle cesty borůvčím. Po zdolání vrcholu nahlížím vpravo. Přes Vrhaveč můžeme vidět druhou stranu údolí, kudy se za pár hodin, asi pěkně vyšťaveni, budeme vracet zpět.
Jet, nebo jít?
Trasa třiasedmdesátka na které můj počítač naměřil o něco více, je vlastně jen "lehká" varianta klasické stovky (přesně 101 km). Převýšení tratě je 2019 m resp. 3576 m pro delší trať a snaha organizátorů je, když to jde, vyhýbat se asfaltu. To se jim podařilo dokonale a kromě nutných přejezdů se všude jede po lesních či polních cestách. Ted jsem použil odvážné slovo "jede". Ne vždy to jde. Kromě pěšího výstupu na Hejno jsem pak absolvoval ještě několik podobných pěších "odpočinků".
Stoupání je vždy dlouhé
Po sjezdu k Podolskému mlýnu začínáme stoupat na Javoří. Zatím to jde, optimismus a energie mi vydržela asi do 30. kilometru. Předjíždím pomalejší a naopak mě předjíždí schopnější, kteří na startu zaváhali, měli technickou závadu nebo defekt. Každou chvíli je na krajnici nějaký smolař s duší v ruce.
Na vrcholu na 17. kilometru je první "občerstvovačka". Naivně jsem si myslel, že tato zastávka slouží k odpočinku. Domníval jsem se, že si sednu, sním nějakou svačinku a porozprávím s kolegy: "Jak to jde?" Jak jsem se mýlil. Nějaký kluk mi podává banán a kousek za ním dostávám jonťák. "Ani se nezastavuj, nezdržuj se," volají na mě.
Občerstveni sjíždíme do Velhartic. Nad řekou Ostružnou se zde tyčí gotický hrad a já sháním společníka na prohlídku. Marně. Všichni někam spěchají.
Stoupáme po něčem, co cestu ani nepřipomíná. Prý tu byla – voda ji vzala a nám se pod nohama odvalují jen ohromné butráky. Nejrychlejší tempo na tomto úseku nasadil mladík, kterého již drncající kolo v rukách natolik štvalo, že si jej raději hodil na záda.
Pivo jen pro otrlé
Dvoukilometrový sjezd a jsme v ráji – v Hlavňovicích. Žádné muzeum ani význačná pamětihodnost tu není. Dojíždíme na druhou občerstvovačku. Náves plná beden s pomeranči, banány, ochotné občerstvovatelky nabízejí rohlík se salámem nebo rozlévají jonťák do lahví. Pro otrlejší sportovce je k dispozici točené pivo.
Síly se na chvíli vrací. Stoupání je čím dál tím strmější a tak do výšky 950 m.n.m. nakonec vyfuním pěšky. Všichni tlačíme a každý z nás slyší ta povzbuzující slova. Na odbočce stojí mladík a volá na nás: "Kluci přidejte, na prvního ztrácíte "jenom" 59 minut.“ Jsme dvě hodiny na cestě a tak i můj přehřátý mozek dokáže zpočítat, že čelo závodu jede dvojnásobnou rychlostí.
Z Umrlčích prken dolů
Ocitáme se v přírodním parku Kochánov. Míjíme nejvyšší vrchol dnešního dne i Umrlčí prkna a pak přichází zasloužený odpočinek - dlouhý sjezd. Příjemných pět kilometrů se pořád vezeme a jen povrch pod koly se mění. Chvíli po silnici, pak dlouho po louce a nakonec vjíždíme do lesa, kde nás kořeny, větve a parádní butráky pěkně natřesou. Do kopce už mi to moc nešlape a tak se snažím získávat aspoň při sjezdech.
Musím vzdát hold cyklistkám. Kromě těch, co mi jednoduše ujely a už jsem je neviděl, tu bylo i pár takových, které se při sjezdech bály (nebo byly prostě jen rozumnější), ale svoji ztrátu v kopci okamžitě stáhly. "A je tady zase," říkám si a jakoby s mlhou na očích pouštím opět rozskákaného "horáka" z prudkého kopce. Samozřejmě mimo ideální stopu – tou jede ona.
Druhý dech? Ne, jenom sjezd...
Třetí občerstvovačka je na 45 km v Chotěšově. Pivo míjím a obsadím strategické místo u bedny s pomeranči. Vykusuji nakrájené dílky a občas to proložím soustem banánu. Dočepuji láhev a vesnici opouštím velkou rychlostí. Není to druhý dech. Je to pořádný skopec po asfaltu a zatáčky nebezpečně vynášejí. Brzdit se však nikomu nechce.
Ostrá zatáčka a najednou se objevil. Je tu brod. Již dlouho zvažuji lehce povolit boty, a mám to bez práce...voda boty povolí. Že mi nohy zvlhnou, je tutovka. Voda sahá po osy kol a minimálně polovina sportovců, které vidím před sebou, do vody stoupla nebo dokonce spadla. Při večerním promítání se ukázalo, že ani salto přes řídítka nebylo úplně výjimečné.
Brod u Nemilkova
Druhý brod přichází hned po pár kilometrech. Byl hlubší a výjezd do příkrého svahu je rozbahněný natahanou vodou. Nezbývá než slézt a chůzí dva kroky vpřed a jeden sklouznou zpátky se dobývat k nedalekému vrcholu.
Jsme na 50. kilometru. V místě, kde já už sotva pletu nohama, opouští stovkaři naši trasu nájezdem do své druhé poloviny. Lákadlo gotické tvrze v Čachrově nechávám schopnějším (stovkařům) a uháním po své trase k poslední občerstvovačce v Brtí. Zkouším zakousnout koláček, ale vracím se k odzkoušeným banánům a pomerančům. Jako výslužku si odnáším kalíšek rozinek a odcházím. Vlastně odjíždím, ale jen pár metrů. Pak se svah zvedá a polní cesta míří k horizontu. V levé koleji se jede, v pravé jsme my – chodci. Oba proudy se pohybují stejnou rychlostí a chvílemi jsme to my, kdo předjíždí.
Nohy z olova
Cedulka označující 70. kilometr je na křižovatce s Domažlickou silnicí. Zbývá ujet poslední tři kilometry. Tak dlouhé tři kilometry jsem snad nikdy nejel. Nekončící stoupání a mé předsevzetí udržet si danou pozici, vždyť už je cíl na dohled - tak do toho dej všechno, se rozplývá. Nohy mám jako z olova a ani spousta finišerů nedonutí mé nohy se aspoň trochu zmobilizovat.
Vjíždím na stadion. Zbržďovací šikana (kvůli mně ji stavět nemuseli) a za ní po dřevěné rampě prudký sjezd na běžeckou dráhu.
Při průjezdu cílovou rovinkou svítí na digitálním počítadle 829.místo a já jako ve snách přijímám kalíšek pití. S časem 5:29 ztrácím na vítěze dvě a půl hodiny. Celkem na jedenáctém ročníku Krále Šumavy (sobota 29. května) startovalo 3200 borců a tak do cíle stále přijíždí kolony cyklistů ještě několik hodin.
Po nutném odpočinku nafasuji pivo, guláš a už chladnější hlavou si vybavuji krásné úseky dnešní tratě. Počasí nám přálo a většině i štěstí, že dojeli bez zranění. Ulehám do trávy a vymýšlím kam se podívat zítra. Vlastně ne KAM, ale KAM DŘÍV, vždyť Šumava je tak krásná.
 Brod u Nemilkova - voda byla po osy |
 Brod u Nemilkova |
 Král Šumavy - počasí přálo po celý závod |
 Král Šumavy: stoupání je vždy dlouhé |
 Král Šumavy: plni sil vyjíždíme z Klatov |
 Král Šumavy: cíl - dojezdová rampa na běžecký okruh |
