Jednou jsme byli u pramenů Gangy v indických Himálajích, kde je hrob jednoho českého lezce. Zůstal tam shodou neštastných okolností ve výšce 4200 metrů. Trochu jsme opucovali jeho hrob,jak se to dělá na D ušičky. Došlo nám přitom, že takových hrobů Čechů po světě je moc,a že pod Huascaránem v Peru jich je patnáct. Celá výprava československých horolezců tam tehdy přišla o život za katastrofálního zemětřesení v roce 1970, při němž zahynulo na 70 000 lidí.
Do Peru jsme se vypravili celkem čtyřikrát. Ta první výprava na nás zanechala hluboký dojem. Našli jsme hodně lidí, kteří se s našimi horolezci před tou tragédií setkali. Po 25 letech se k nám dokonce dostal film jednoho z nich, Ladislava Mejsnara. Za nějakou dobu po zemětřesení totiž někdo našel jeho tělo, v kapse měl zabalený film. Ten film se nakonec dostal až k nám. Některé jeho fotografie jsme dali do knížky,která z této cesty vznikla. B yly to snad poslední záběry z roku 1970 před zemětřesením. Vyvolaly ohromný rozruch. Byla tam třeba fotografie jakéhosi kostela, který byl při lavině zcela zničen a Peruánci se jej teď snaží znovu vystavět. A když tu starou fotografii viděli, tak užasle říkali, že vlastně už si nikdo nepamatoval, jak přesně ten kostel vypadal, a dokonce podle té staré Mejsnarovy fotografie rýsovali nové plány. V rámci naší expedice se podařilo čtyřem lidem stanout na severním vrcholu Huascaránu. Byla to první větší expedice od roku 1970. Bylo tenkrát strašně sněhu, každý den padalo víc a víc. Americká výprava tam nevylezla, ani žádná jiná než Rakušané, Francouzi, Němci. Toho roku byli naši kluci na vrcholu první. Výstup se podařil, a my jsme se potom chtěli vydat i na jižní vrchol Huascaránu, ale tam těsně vedle nás spadla lavina. Projela vedlejším sněhovým řadem, nás tvrdě zasáhla tlaková vlna. Bylo to v půl jedné v noci, druhý den jsme chtěli jít nahoru. To jsme brali jako obrovské varování. Na Pamíru takovéhle laviny padaly pořád, ale nikdy to nebyl problém. Ale na Huascaránu jsme to brali tak, že hora nás tam nechce. Zabalili jsme to ještě v noci. Vzali jsme si z toho ponaučení. Oba dva jsme byli na vyšších horách než je Huascarán, ale sem bychom už za nic na světě nelezli. Jsou věci, které člověk dokáže intuitivně vycítit. To nebyla pověrčivost, ale jemné tušení, že tahle hora pro nás není. Ta první knížka Huascarán, cesta končí, cesta začíná, byla o horách bez lezení. Jsou v ní velice hluboké výpovědi ovdovělých žen, které přípravy na expedici s manžely prožívaly a některé taky třeba trochu lezly. Pak jsme se pod Huascarán vrátili znovu a znovu jsme se dali i do psaní, tentokrát o tom, jak vlastně vypadá život pod svahy této hory. A byla z toho druhá knížka, Huascarán, život v údolí krásy a hrozby, která vyšla v listopadu. Je o životě indiánů pod Huascaránem a o tom, jakým způsobem oni vnímají ty katastrofy,které se okolo nich dějí. A i když jsme si říkali, že tentokrát už s Peru končíme, stejně to není tak docela pravda. Mezi těmi horolezci tam v roce 1970 totiž zůstal i Arnošt Černík. On doma po sobě nechal rukopis, který nikdy nevyšel - jmenuje se Cesta na Ararat. My jsme jej oprášili, udělali rozhovory s lidmi, kteří jej znali. Ptali jsme se jich i na to, co jsou hory, proč tolik lidí lákají a proč se v nich umírá. A díky této práci vlastně budeme téma Huascarán otevírat znovu.
Autoři se specializují na cestování po horách. Úspěšně zdolali již celou řadu světových vrcholů. Z výprav do Peru a Tibetu pořádají výstavy ve spolupráci s Jedličkovým ústavem v Liberci.
Do Peru jsme se vypravili celkem čtyřikrát. Ta první výprava na nás zanechala hluboký dojem. Našli jsme hodně lidí, kteří se s našimi horolezci před tou tragédií setkali. Po 25 letech se k nám dokonce dostal film jednoho z nich, Ladislava Mejsnara. Za nějakou dobu po zemětřesení totiž někdo našel jeho tělo, v kapse měl zabalený film. Ten film se nakonec dostal až k nám. Některé jeho fotografie jsme dali do knížky,která z této cesty vznikla. B yly to snad poslední záběry z roku 1970 před zemětřesením. Vyvolaly ohromný rozruch. Byla tam třeba fotografie jakéhosi kostela, který byl při lavině zcela zničen a Peruánci se jej teď snaží znovu vystavět. A když tu starou fotografii viděli, tak užasle říkali, že vlastně už si nikdo nepamatoval, jak přesně ten kostel vypadal, a dokonce podle té staré Mejsnarovy fotografie rýsovali nové plány. V rámci naší expedice se podařilo čtyřem lidem stanout na severním vrcholu Huascaránu. Byla to první větší expedice od roku 1970. Bylo tenkrát strašně sněhu, každý den padalo víc a víc. Americká výprava tam nevylezla, ani žádná jiná než Rakušané, Francouzi, Němci. Toho roku byli naši kluci na vrcholu první. Výstup se podařil, a my jsme se potom chtěli vydat i na jižní vrchol Huascaránu, ale tam těsně vedle nás spadla lavina. Projela vedlejším sněhovým řadem, nás tvrdě zasáhla tlaková vlna. Bylo to v půl jedné v noci, druhý den jsme chtěli jít nahoru. To jsme brali jako obrovské varování. Na Pamíru takovéhle laviny padaly pořád, ale nikdy to nebyl problém. Ale na Huascaránu jsme to brali tak, že hora nás tam nechce. Zabalili jsme to ještě v noci. Vzali jsme si z toho ponaučení. Oba dva jsme byli na vyšších horách než je Huascarán, ale sem bychom už za nic na světě nelezli. Jsou věci, které člověk dokáže intuitivně vycítit. To nebyla pověrčivost, ale jemné tušení, že tahle hora pro nás není. Ta první knížka Huascarán, cesta končí, cesta začíná, byla o horách bez lezení. Jsou v ní velice hluboké výpovědi ovdovělých žen, které přípravy na expedici s manžely prožívaly a některé taky třeba trochu lezly. Pak jsme se pod Huascarán vrátili znovu a znovu jsme se dali i do psaní, tentokrát o tom, jak vlastně vypadá život pod svahy této hory. A byla z toho druhá knížka, Huascarán, život v údolí krásy a hrozby, která vyšla v listopadu. Je o životě indiánů pod Huascaránem a o tom, jakým způsobem oni vnímají ty katastrofy,které se okolo nich dějí. A i když jsme si říkali, že tentokrát už s Peru končíme, stejně to není tak docela pravda. Mezi těmi horolezci tam v roce 1970 totiž zůstal i Arnošt Černík. On doma po sobě nechal rukopis, který nikdy nevyšel - jmenuje se Cesta na Ararat. My jsme jej oprášili, udělali rozhovory s lidmi, kteří jej znali. Ptali jsme se jich i na to, co jsou hory, proč tolik lidí lákají a proč se v nich umírá. A díky této práci vlastně budeme téma Huascarán otevírat znovu.
Autoři se specializují na cestování po horách. Úspěšně zdolali již celou řadu světových vrcholů. Z výprav do Peru a Tibetu pořádají výstavy ve spolupráci s Jedličkovým ústavem v Liberci.
