Hromadný úspěch - ještě bez nás

  • 4
Je neděle, přesně 14.54 hodin a v českém základním táboře křičí Šimůnek (sedí v C2) do vysílačky: "Je teď zrovna 10 lidí na vrcholu. Šest Korejců, dva Španělé, Hans Kammerlander a Jean Christophe Lafaille!" Všechny expediční týmy, které nám tady pod Qgirem dělají sousedy, oznámily už před dvěma dny "summitday". Korejci vyrazili tradičně v masovém hnutí podporováni Šarpy a hlavně kyslíkem. Španělé a mezinárodní skupina vyslala nahoru všechny své členy. Za příznivých povětrnostních podmínek, ovšem za dost těžkých podmínek terénních - těžký sníh a letos velmi nebezpečně se tvářící sérak nad ramenem - dosáhlo zmíněných deset bojovníků vrcholu. Bezesporu je to obrovský úspěch.

Český tým se včera na zádech Radka Jaroše a Míry Cabana pokusil podruhé vynést vybavení C4 na rameno, ale nakonec náklad ukotvili 200 metrů pod svým cílem a vracejí se. Šimůnek a Vomáčková vystoupili s nákladem a kvůli aklimatizaci do C2. Při odpolední relaci se pídí po předpovědi počasí - nechtějí hned zase dolů do hlavního tábora..

A pročpak ne my?

I Češi by rádi včera na vrchol. Šéf expedice Zdeněk Hrubý zůstává velmi věcný: "Všichni ostatní tady jsou pod kopcem o tři týdny déle. Byli aklimatizovaní a veškerý materiál už měli nahoře. Když nás naposled při cestě nahoru míjeli, my nesli batohy každý 15 kilo a oni nesli batůžky jako když se jdou proběhnout na ledovec. Samozřejmě že někde vzadu v mozku jsme měli myšlenku na vrchol, protože to dává logika: postavím čtyřku a jdu zkusit vrchol. Nám se prostě napoprvé útočný tábor postavit v ten důležitý den postavit nepodařilo. Teď bude pár dní asi horší počasí a pak budeme tlačit naše síly nahoru dál. To je všechno."

Španělka uprostřed tam-tamů

Jakmile se mezi stany pod stěnou K2 rozběhly vysílačky, jak se z vrchu začali ozývat úspěšní lezci, okamžitě nosiči, kuchaři pomocníci a vůbec všichni přítomní "čmoudíci" obrátili sudy a začali rachtat. A bubnovalo se a tancovalo se. Velká juchačka. Uprostřed toho kraválu s nervózní zběsilostí pobíhala Mila Pauner Gotor mezi satelitním telefonem, kamerou, vysílačkou a dalekohledem. Je ženou Jose Carlos Pauner Gotor - sedmatřicetiletého Španěla, který zrovna stál na vršku druhé nejvyšší hory světa. Z jídelního stanu začala telefonovat známým a přitom se třásla strachy o muže. Anglicky skoro neuměla, přesto...

Jak je teď na vrcholu K2?
Slunce ale hodně vítr.
Kdy se Carlos dostane do hlavního tábora?
Zítra.
Máte o něj strach?
Co?
Bojíte se o něj?
(Neodpoví. Tiskne si obě pěsti na ústa. Třeští oči. Pak zvoní telefon. Tři  minuty mluví zřejmě s nějakým španělským rádiem.)

Kolik jste měla už telefonátů?
Deset, padesát, patnáct? Nevím.
Jak dlouho Carlos usiloval vylézt na K2?
Byl to jeho sen.
Kolik let o tom...
Celý život.
Co říkal, když vám volal vysílačkou z vrcholu?
.....já vlastně nevím.
(Kuchař španělské expedice v tuhle chvíli přinesl talířek se sušenkami, Mila si vzala nervózně dvě najednou a při každém pokusu promluvit už jenom prskala drobky až v rozpacích umlkla úplně.)

To je konec rozhovoru.