Cesta z litevské metropole Vilnius za mystickým kopcem připadá turistům zpravidla nudná. Nekonečně přímá silnice vede monotónně rovinatou krajinou. Kam oko dohlédne táhnou se lány řepky či lnu. Jen tu a tam zemědělské plochy přeruší pás lesa nebo přízemní stavení s kravami. Nezbývá tak než sledovat mohutné baltské mraky, které se valí takřka nad hlavou. Provinční město Šiauliai cizince příliš nenadchne - turistický zážitek slibuje pouze kostel svatého Petra a Pavla ze sedmnáctého století v centru města. Vřava druhé světové války totiž zničila osmdesát procent všech šiauliaiských domů, předtím, při prvním světovém ozbrojeném konfliktu, se k zemi zřítilo více než polovina budov.
Tamní obyvatelé se na turisty s velkými batohy dívají zpočátku nedůvěřivě, avšak jakmile zjistí, že přijíždějí ze střední Evropy, nedůvěru vystřídá úsměv. Nicméně i přes upřímnou snahu Litevců pomoci cizincům najít v Šiauliai slušné sociální zařízení je nemožné. Jediné záchody slouží na zaplivaném autobusovém nádraží. Tři turecké záchody, rozdělené jenom dřevěnými paravány, používají společně ženy i muži. Kolem zaneřáděných otvorů neustále krouží hejno dotěrných much. Za chvilku soukromí dobrosrdečně tvářící se žena u vchodu vybere lit a půl. Tedy asi patnáct českých korun. Cíl - Hora křížů - je podle mapy vzdálen ještě deset kilometrů. Řidič oprýskaného autobusu, vyrobeného odhadem v sedmdesátých letech, si za svezení řekne lit a pár centů.
"Křižiu Kalnas," zahlaholí čtyřicátnice s babičkovským šátkem na hlavě, sedící na prvním sedadle vedle řidiče. Významně se přitom podívá na jediné turisty ve voze. Skřípění brzd a autobus neochotně zastaví. Kolem opuštěné zastávky se rozprostírají zase jenom litevské roviny. U nenápadné odbočky naštěstí stojí malá směrovka s nápisem: Křižiu Kalnas. Po dvoukilometrové procházce po úzké asfaltce se z lánů nečekaně vyloupne bizarní obraz - jako by se uprostřed polí usadil obří ježek. Člověk se s němým úžasem zastaví a až po několika vteřinách si uvědomí, že k nebi neční ostny přerostlého zvířete, ale tisíce křesťanských křížů. V uctivé vzdálenosti od poutního kopce stojí na udusané hlíně obytné turistické dodávky. Většinou s německými nebo skandinávskými poznávacími značkami.
Stánkaři u desítky rozkládacích stolů každému příchozímu nabízejí svaté obrázky, pohledy, brožury či kříže s cínovou postavou Ježíše. Ten nejmenší, asi deseticentimetrový, stojí lit a je opatřen tenkým měděným drátkem. Věřící jej tak hned mohou zavěsit na ramena velkých krucifixů. Obchodníci nabízejí i tradiční náramky, náhrdelníky či růžence z takzvaného baltského zlata - jantaru, jímž Litva oplývá. Na skládacích stoličkách sedí tři žebráci. Každý má před sebou misku na almužnu, drmolí modlitbu a prsty pomalu hladí růženec. Lidé s foťáky kolem nich procházejí se zřejmým přihlížením, tajemně je přitahuje kopec za jejich zády. Zastavují se u informační cedule, díky níž pronikají do symboliky a historie místa, jež křesťané považují za svaté. První z tisíce křížů na vrcholu Litevci vztyčili asi v první polovině devatenáctého století. Jako vzpomínku na zabité vlastence, kteří se roku 1831 postavili ruskému útlaku.
Na počátku minulého století tady stálo už kolem jedné stovky křížů. Přicházející poutníci přinášeli další a další a vrch zavalený kovovými, dřevěnými i umělohmotnými krucifixy nabýval na mohutnosti. Jenomže poutní pahrbek chronicky dráždil sovětské úřady. Proto na posvátnou půdu v roce 1961 vjely pásy buldozerů. Radlice strojů les křížů vymýtily. Za dva roky však Křižiu Kalnas vypadal jako dřív. Baltských mraků se opět dotýkalo nespočetné množství křížů a k nim proudily zástupy lidí z celé Litvy. Až začátkem devadesátých let, s rozpadem ruského totalitního impéria, sem poutníci začali přicházet bez obav z možné perzekuce. 7. září 1993 místo navštívil papež Jan Pavel II. a posvětil odtud Litvu a celou Evropu.
Před skrumáží křížů dodnes stojí socha Krista, kterou z Vatikánu přivezl. Až těsně u symbolů křesťanství, deštěm a větrem rozpraskaných, skupinky hlučných německých turistů utichají. Procházejí úzkými cestičkami mezi tucty křížů a zádumčivě mlčí. Obdivují bohatě zdobené kříže, které nesou jména poutníků z celého světa, zastavují se i u malých křížků visících v hroznech z ramen větších. Některým již čas rozřízl provázky, jimiž byly přivázány, a tak se rozpadají na zemi. Pomalu se mění v hlínu. "Přijíždím sem minimálně jednou ročně," říká asi třicetiletý Andrius z Kaunasu a černou barvou natírá ramena tří téměř dvoumetrových kovových křížů. "Vztyčil je tady můj otec jako památku na sourozence, které Rusové odvlekli do lágrů na Sibiř," dodává. Vybavovat se se zvědavými turisty příliš nechce, hodiny za volantem strávil z jiného důvodu. Podle oficiálních údajů čekalo podobný osud jako jeho příbuzné jenom bezprostředně po druhé světové válce čtvrt milionu Litevců. Byli zabiti nebo deportováni na Sibiř a do Střední Asie. Při odchodu z Křižiu Kalnas turisté jakoby bezmyšlenkovitě házejí drobné do žebráckých misek. Zatímco předtím se zdráhali, procházka místem, jež by jinde na světě nenašli, je obměkčila.
radek.kedron@mfdnes.cz
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT: Z Varšavy jezdí každý den do hlavního města Litvy Vilniusu rychlík s lůžkovými vozy. Ale pozor: projíždí přes Bělorusko, s nímž má Česko vízovou povinnost. K cestování tímto vlakem je tedy potřeba vízum. Je možné využít i složitější a časově náročnější vlakové spojení severnější cestou. Vlaky jedou jenom po polském a litevském území. Pro cestování po samotné Litvě je lepší dát přednost autobusové dopravě před vlakovou, i když technický stav autobusů je často alarmující.
KDE SE UBYTOVAT: Příznivci stanování mohou v Litvě narazit. Kempů je jenom několik a převážně u Baltského moře. Naštěstí je možné kempovat i v přírodě. V každém větším městě však turisté najdou vhodné ubytování. Ať už luxusní za vysoké ceny, nebo úspornější se špatným hygienickým zázemím.
NA CO SI DÁT POZOR: Nezapomeňte si české koruny před cestou proměnit na "tvrdou" měnu. Litevští směnárníci je neberou.
 Bohatě zdobené kříže nesou jména poutníků z celého světa. Z jejich ramen se k zemi spouštějí tisíce malých křížků. |
 Horu rozdělují úzké pěšiny. |
 Cestu k mystickému kopci lemují zbožní žebráci. |
