Hintertux: tlačenicím se dá vyhnout v terénu!

Hintertuxský ledovec láká každý podzim nadržené lyžaře jako lucerna zbloudilé poutníky. Ve výšce přes tři kilometry nad mořem se totiž dá lyžovat, i když dole v údolí ještě prší nebo se tam válejí mraky. Boje na lanovkách o místa v kabinkách jsou proto neúprosné a tlačenice ve frontách horší než ve Špindlerově Mlýně. Všichni se sice tváří slušně, nikdo se neohání hůlkami a lidé si nešlapou po nohách, ale pozice se získávají na úkor slabších a méně průbojných. A to se opakuje o víkendech každé ráno při stoupání a odpoledne při odjezdu dolů do údolí.

Na rakouské poměry neobvyklé strkanice se na Tuxu odehrávají přesto, že vloni postavili provozovatelé zdejšího areálu vedle stávajících lanovek tratě pro obří gondoly a po právu pojmenovali je ledovcové autobusy (Gletscherbus). Kdo má tohle za sebou a po několika přestupech vystoupí na horní stanici ve výšce 3286 metrů, může si začít užívat.

Patnáct kilometrů výborně upravených a širokých sjezdovek přímo na ledovci zaručuje, že se na ně všichni vejdou. Pro začátečníky je největším problémem zdolat prudkou ledovou stěnu Gefrorere Wand přímo pod nohama. Po ní totiž musí chtě nechtě sjet dolů k přívětivějším sjezdovkám. Dopoledne se obvykle jezdí na kotvových vlecích Olperer a odpoledne na tratích pod Gefrorene Wand. Důvod přesunu je prostý: okolo druhé hodiny na svahy Olperer padne stín a většina lyžařů odjíždí hledat slunce na druhou stranu údolí. Na Olpereru v tu dobu zůstávají hlavně sportovněji založení lyžaři, protože mohou na ztuhlém sněhu carvovat až do vypuštění duše, a snowboardisté, kteří mají v horní části sjezdovek své eldorádo.

Snowpark zde tvoří několik velkých skoků a mohutná U-rampa. Navíc vlekaři nic nenamítají, když snowboardisti využívají laskavosti lyžařů a přisedají si k nim na kotvy v polovině svahu. Mohou se tak vozit právě jen ve snowparku a nemusí dojíždět pozvolným svahem až na konec lyžařské dálnice. Na všech tratích se neustále pohybují rolby, které na pokyny dispečera upravují každou trochu vymletou trať.

Na jednu stranu je to pro lyžaře příjemné, jezdit po neustále upravených sjezdovkách, ale na druhou stranu ho trochu otravuje neustálé blikání majáčků a pípání výstražných znamení na pracujících rolbách. Ve srovnání s nedalekým ledovcem ve Stubaiském údolí jsou však tratě v dokonalém stavu. Kaprun je proti Tuxu monotónním svahem, na Dachstein má cenu jezdit jen s běžkami, Kaunertal leží o něco níž a nemá s Tuxem srovnatelné panoráma okolních hor a Marmolada je vyloženě letním lyžařským centrem.

Zillertalské údolí, které Tux uzavírá, naštěstí není jen doménou sjezdařů a snowboardistů, a tak se lze tlačenicím na lanovkách úspěšně vyhnout. Po stranách Zillertalského údolí se táhnou ostré hřebeny i oblé vrcholy, na které lze vyrazit na skialpinistických lyžích. Ty jsou v Alpách oblíbené podobně jako běžky v Česku a umožňují stoupat do prudkých svahů i sjíždět sjezdovky či neupravené svahy. Nejoblíbenější jednoduchá túra rodinného typu vede například na Rastkogel (2760 m). Obtížnější sjezdy vedou třeba z Kleine Kaserer (3200 m) nebo hřebene Hoher Riffler (3221 m). Závěrečný sjezd z vrcholů okolo Tuxského ledovce se točí údolím do Hintertuxu a má královské převýšení dva a půl kilometru.

MŮŽE SE HODIT


Jak se tam dostat:
Za středu Čech trvá cesta autem šest až sedm hodin, autobusem o dvě hodiny déle. Jede se po ose Mnichov - Mayrhofen - Hintertux.

Kolik to stojí:
Běžné ceny levnějších penzionů bývají jeden až jeden a půl tisíce korun za noc jedné osoby ve dvoulůžkovém pokoji. Permanentka na ledovec přijde na 33 euro za den, 66 euro na víkend a 179 euro na týden.

Internet:
Lyžařské středisko: www.tux.at, ubytování: www.tiscover.at, cestování v iDNES: cestovani.idnes.cz