"I Dominikánská republika je chudá, ale Haiti, to je hlad," shrnuje hlavní rozdíl mezi oběma zeměmi Roberto Majoros, Maďar žijící již delší dobu na ostrově. "Snem Dominikánců je se dostat na Portoriko, snem Haiťanů je být v Dominikánské republice."
V Dajabónu, hraničním městě na dominikánské straně, končí asfaltka. Na druhé straně už je jen prašná cesta plná výmolů. I čas je zde v létě dokonce jiný - zatímco Dominikánci mají o šest hodin méně než Češi, Haiťané mají na hodinkách jen pětihodinový rozdíl. Je ale jen málo, velmi málo Haiťanů, co vůbec hodinky mají...
Je to jiný svět, jiná kultura, takřka výlet do nitra Afriky uprostřed Karibiku.
Před hranicí panuje španělština, za hranicí kreolština a francouzština, kterou však mluví jen necelá pětina obyvatel. Mulaty a bělochy vystřídali lidé s tmavou pletí Afričanů. Dominikánci jsou z valné části přesvědčenými katolíky, Haiťané hojně mísí křesťanství s africkými mýty - je to země vúdú a zombie. Místo uvolněné nálady Latinoameričanů, vstřícnosti a úsměvů jen podmračené tváře, beznaděj v očích a často hrozící pěsti, když se na ně namíří objektivem.
"Připomíná mi to, jakoby se přejíždělo ze Spolkové republiky do NDR," konstatuje přejezd přes hranice z východu na západ Christian Ludwig, moderátor rakouského rozhlasu. Ale po chvíli i on přestane srovnávat nesrovnatelné.
Jízda po cestách necestách od hranice do Cap Haitien, druhého největšího města Haiti, která na mapě vypadá na nanejvýš padesát kilometrů, se protáhne na tři hodiny. Stojí ale za to.
Trasa vzdáleně kopíruje severní pobřeží Haiti, u Fort Liberté, kde se v září 1994 vylodila americká námořní pěchota, aby donutila vojenskou juntu k odchodu ze scény, z dálky probleskuje moře. Odlesněné kopce se střídají s rovinou, jen málokde se objevují známky života. Tu a tam projede "tap-tap" zviřující spousty prachu. Tap-tap jsou minibusy či nákladní auta přepravující cestující, která většinou sotva jezdí kvůli dávnému roku výroby, ale vynikají jinak - pestrými malbami. Leckteré z nich by mohly být zdařilým exponátem na výstavě moderního výtvarného umění Haiťanů (tento zvyk pomalovávat autobusy prý přinesl do země jeden americký učitel kreslení za druhé světové války). A výklad názvu tap-tap je jednoduchý: je to jen zvukový přepis bouchnutí do plechové kabiny řidiče, stop, vystupuji.
Klasické čerpací stanice v tomto koutu na severu Haiti nejsou, jen v Cap Haitien. Místo nich se občas ve vesnicích objevují staré zrezivělé nádrže se stejně zrezivělým kohoutem. Znalí řidiči raději vyjíždějí s plnou nádrží a s náhradními kanystry. Stejné je to i v Terrier Rouge, obci pyšnící se velkým nápisem Centre de Agriculture, středisko zemědělství, hned u vjezdu blízko episkopálního kostela.
Je zde i barvami hýřící hřbitov s hrobkami, které jsou podstatně lepší a výstavnější než většina nuzných chatrčí v samotné vesnici. Na cestičkách mezi hrobkami se povalují chomáče vlasů - oběť přinesená mrtvým. A místní neustále výmluvně gestikulují - nefotit!
Vúdú, náboženství tranzu
Víte, co je zombie?
Gérard Sánchez je vzdělaný sedmdesátiletý Haiťan, právník z Cap Haitien. "Zombie?" rozvážně pokývne hlavou. "To je zdejší realita. Jeden můj přítel měl dvě dcery a obě dostal jeden mládenec do jiného stavu. Otec se mu chtěl pomstít, a proto zašel za 'houganem', knězem vúdú, aby se z mládence stal zombie, oživlá mrtvola, a duševní a fyzický otrok hougana. A stalo se."
Pro to, co vypadá na první pohled jako výmysl a báchorka, mají etnologové možné a pravděpodobné vysvětlení. Hougan podá budoucímu zombiemu v potravě sušené jikry čtverzubce lysého. A ty obsahují silný jed tetrodoxin, způsobující stav, který většina lékařů popisuje jako klinickou smrt. Oběť má křeč dýchacích cest, činnost většiny orgánů je neznatelná včetně značného zpomalení srdce. Člověk je považován za mrtvého a pohřben do hrobky. Z ní pak budoucího zombieho hougan vyjme a podá mu drogu - protijed, zřejmě výtažek z durmanu, se silným účinkem. Pod tímto vlivem se z oplakaného mrtvého pod vlivem drog stává zombie, chodící mrtvola, která vykonává příkazy hougana.
Hollywoodské horory líčí vúdú jako černou magii a krvavé rituály. Stěží se dá vúdú redukovat jen na tuto filmovou fantazii. Vždyť jej ve světe vyznává na 60 milionů lidí.
Na Haiti je to kult, ke kterému se utíkají snad všichni. Pro jednoho Středoevropana často navštěvujícího Haiti je vúdú pramen světla v beznaději, směs vášně, sexu a víry v bohy, náboženství tance a tranzu. "Je to snaha lidí naklonit si neviditelné, nepřirozené síly," říká zase jiný odborník na vúdú. "Proto přináší věřící oběti. Může si ale přivolat na pomoc také síly zla a postarat se o to, aby někdo onemocněl či dokonce zemřel."
Pár kilometrů od města Cap Haitien ze shluku dřevěných barabizen se najednou objevuje betonová kruhová stavba otevřená dešti a okolní hluboké tmě: sloupy, jakési schody a cementová podlaha. Uprostřed kruhové místnosti je betonový stůl. Je to improvizovaný "houmfo", chrám vúdú, stůl se čtyřmi hořícími svíčkami je "poteau mitan" symbolizující osu, kolem níž se točí svět.
Začíná obřad na usmíření bohů "loa"."Hougan", kněz, začíná monotónně zpívat. "Sabaló, sabaló..." Několik žen a mužů se k němu připojuje a tančí v kruhu kolem poteau mitan. Ušní bubínky skoro praskají pod omamujícím náporem bubnů ze zrezivělých sudů. Po chvíli jsou takřka všichni v tranzu, oči zavřené, jen jejich těla se pohybují v rytmu. Pomáhá jim v tom i neustále kolující láhev s "clairinem", silnou kořalkou z cukrové třtiny. Je to spíš čistý líh. Hougan a jeho pomocník čarují s ohněm, dřevěnou loučí si opalují holá zpocená těla, malé hořící kousky vkládají do úst...
Hougan vyskakuje na poteau mitan. Bere do rukou oběť, slepici omámenou clairinem. Chvíli čeká, pak jedním rychlým trhnutím bíle světélkujících zubů odděluje hlavu slepice od těla. Krev stéká do talířku, tělo slepice se ještě hýbe. Pak stejným způsobem vytrhává nohy oběti.
Bůžci "loa" jsou snad usmířeni. Je čas odejít. "Nevěřící" odcházejí, za nimi je do tmy dál slyšet omamný zvuk bubnů, zpěvu a bosých nohou.
JAK SE TAM DOSTAT: Zájezdy do Dominikánské republiky, odkud se dá poměrně dobře dojet právě na sousední Haiti, kromě jiných kanceláří zajišťuje i cestovní kancelář Austropa, Revoluční 17, 110 00 Praha 1 (telefon 02/24892730, fax: 02/24892731). Odlety a přílety jsou v tomto případě většinou směrovány do Vídně.
VÝLETY NA HAITI: Během vašeho pobytu v Dominikánské republice je možné si zajistit i výlety na Haiti s průvodcem, který mluví například anglicky či německy. Škála těchto výletů je velmi různorodá jak co do navštívených míst, dopravy (pozemní, ale i letecká), tak délky. Dvoudenní autobusový výlet z oblasti Puerto Plata do haitského Cap Haitien stojí s kanceláří Austropa přibližně 230 dolarů (7800 Kč) plus 35 dolarů (1200 Kč) za zajištění víz. Součástí výletu je mimo jiné návštěva města Cap Haitien, místního trhu, vúdú show i dvou míst, zapsaných do seznamu památek Unesco - citadely u města Milot a trosek paláce Sans-Souci.
NA CO PAMATOVAT: Výhodou organizovaného výletu na Haiti, ať jednodenního či vícedenního, je to, že se vás ujme se vším všudy specializovaná cestovní kancelář. Znamená to, že ta zajistí i vstupní víza do země i zpětná do Dominikánské republiky, relativně pohodlnou dopravu, veškerou stravu včetně pití, případně i ubytování. Nezanedbatelná je i výhoda, že specializovaný průvodce má dokonalou znalost místních poměrů, od jazyka až po částky na spropitné. Nezanedbatelný je také fakt, že individuální turista může mít s vyřízením pobytu na Haiti daleko větší problémy a ne všechna místa v této zemi jsou doporučena s ohledem na bezpečnost.
|
 Citadela v horách u haitského města Milot je památkou, kterou chrání Unesco |
 Trhu v Cap Haitien se sice říká "železný", ale dostanete tam takřka všechno |
 Nezbytnou součástí obřadu vúdú je oheň |
 Oheň byl při obřadu právě spolykán |
