Po zdech mohutné pevnosti, jejíž stěny jsou vysoké ke čtyřiceti metrům, procházíme volně, nikde ani živáčka a nic nás neruší ani při prolézání vnitřních prostor. Navzdory odstrašujícímu vzhledu je to úleva: v nadmořské výšce přes 900 metrů jsme se konečně zbavili zničujícího vedra a pofukující větřík vytváří docela příjemné prostředí. To jsme na Haiti ještě nezažili.
Obrovská pevnost – k čemu?
Citadelle de la Ferriére je nejdůležitější památkou jedné z nejubožejších zemí planety. Haiti zůstává podle všech měřítek nejméně rozvinutou zemí západní polokoule a většina žebříčků sledujících ekonomickou a sociální úroveň řadí Haiti mezi dvacet nejchudších států světa – hůře jsou na tom už jen některé africké země.
I proto znamená výlet na tuto pevnost tak trochu cestu mimo prostor a čas. Vzpomínky na strašlivé slumy Port-au-Prince, na nekonečné hromady odpadků či na otevřenou kanalizaci, v haitských sídlech běžnou věc, jsou najednou pryč.
Pevnost postavili v letech 1805–1820, tedy krátce po získání haitské nezávislosti v roce 1804 na příkaz nového vládce Henriho Christophea a stavělo ji kolem 20 000 dělníků. Jde o jednu z největších pevností západní polokoule, jejíž stěny jsou až 40 metrů vysoké a která byla původně vybavena 365 děly. Posádka o síle 5 000 mužů měla dost zásob na to, aby mohla případně vzdorovat nepříteli až jeden rok. Za nepřítele se považovali hlavně Francouzi, bývalí koloniální vládci na Haiti. Žádný nájezdník se ale k útoku na Citadelu, jak místní pevnosti říkají, nikdy neodhodlal.
Z haitského venkovského života
Citadela by nepochybně tvrdě vzdorovala jakémukoli útočníkovi, dnes ovšem "vzdoruje" i nečetným turistům, kteří sem eventuálně zamíří, a to díky své poloze. Z osady Milot, ležící ještě v pobřežní nížině, je to nahoru pěkný lán cesty, pěšky nejméně dvě hodiny – a to pod spalujícím tropickým sluncem v teplotách kolem 30 °C. Slabší povahy si mohou najmout koně, získali jsme však dojem, že o moc víc pohodlí si tím člověk nekoupí.
Na cestě mezi Sans-Souci a Citadelle de la Ferriére.
Na cestě mezi Sans-Souci a Citadelle de la Ferriére.
Při pěším posunu vzhůru je také víc možností, jak sledovat scénky z každodenního vesnického života, neprochází se totiž žádným skanzenem, ale normálně obydlenou venkovskou krajinou. A tak vidíme děcka, jak na plácku z červené hlíny hrají fotbal, o kus dál se na trnitém hloží suší jakési hadry, mezitím funí skupinka oslů s nákladem. Každou chvíli před nás také skočí někdo z místních černochů a snaží se nám něco prodat, nejčastěji dřevořezby. Pokřik "Blanche, very cheap" (cizinče, je to velmi levné) se stává heslem dne.
Jako příď křižníku
Citadela se dostává do našeho zorného pole teprve pár set metrů před cílem, při pohledu zespoda její silueta připomíná příď nějaké obří lodi. Z množství děl, kterými ji stavitelé vybavili, jich tu zbylo docela dost, a ještě víc – tisíce – nacházíme dělových koulí, seskupených na nádvořích a zdech do jakýchsi pyramid.
Zatímco pevnost obcházíme, nad pobřežím se kongregují mraky, pak scenérie mizí a na chvíli jakoby visíme nad oblačným mořem: je to nadpozemský, mysteriózní pocit. Brzy poté ale slunce přece jen oblačnost znovu přemůže a můžeme se rozhlédnout i směrem k jihu, po liduprázdných horách haitského vnitrozemí. Jaký je to rozdíl proti přelidněným, zapáchajícím městům a vesnicím dole u pobřeží!
Letecký pohled na Citadelle de la Ferriére
Běsy minulosti v haitském Versailles
Při návratu do Milotu ještě krátce prolézáme působivé ruiny rozsáhlého paláce Sans-Souci, který pochází ze stejné doby jako pevnost a sloužil Henrimu Christopheovi za královskou rezidenci. Tento bývalý otrok, posléze vůdce úspěšného povstání proti Francouzům (1804) a nakonec prezident, respektive král Haiti v paláci našel také smrt, když v jeho zdech paláce spáchal v říjnu roku 1820 sebevraždu.
Působí-li Citadela přísně, současně však monumentálně, pak v polorozpadlých zdech paláce Sans-Souci už nás nenapadají myšlenky jiné než černé – jeho krátká historie totiž věrně odráží dějiny samostatného Haiti. A to není nic jiného než jedna válka stíhající druhou, zrada vedoucí k dalšímu povstání, do toho hladomor, organizované masakry a nějaká ta přírodní katastrofa...
Ruiny paláce Sans-Souci
Výhled od Citadelle de la Ferriére
Vždyť Sans-Souci, stejně jako Citadela, byl postaven otrockou prací Christopheových nových "poddaných", tisíců černých Haiťanů. Na zdrojích se nešetřilo, podle dobových zpráv se palác chtěl vyrovnat zámku Versailles u Paříže. Ale pompa netrvala dlouho. Pár dní po králově sebevraždě tu skupina rebelů ubodala Christopheova syna a dědice Jacquese-Victora Henryho, palác pak chátral a poslední ránu mu zasadilo zemětřesení v roce 1842. A od té doby je v ruinách, stejně jako dnes celé Haiti.
Highway No. 1 na Haiti očima cestovního deníku
Naše cesta na Citadelu vedla z haitské metropole Port-au-Prince přes přístav Cap-Haïtien u severního pobřeží. Tato dvě města dělí 210 kilometrů pozemní cesty. Varování zněla jasně: je to nebezpečné a strašně nepohodlné, vezměte raději letadlo. Nevěřili jsme. Zde je výsek z cestovního deníku.
Cap-Haitien
První potíž nastává při nástupu v Port-au-Prince. Do věkovitého autobusu, který má dvě řady sedaček s úzkou uličkou mezi sebou, se totiž prodávají na každé dvousedadlo tři jízdenky a navíc není kam dát zavazadla, prostor na střeše je už beznadějně zaplněn pytli s obilím, klecemi s domácími zvířaty a nejrůznějším harampádím. Vkliňujeme se tedy i s batohy na jakési role do uličky, životní prostor možná čtvrt metru čtverečního.
Řidič vyjíždí z města jako blázen, ale rychlá jízda brzy končí, protože záhy za Port-au-Prince začíná prašná silnice. A ne ledajaká, ve vozovce jsou metrové díry, obrovské kameny a hlavně všude kolem závoje prachu. Jakmile začne prašný úsek, spolucestující se schoulí do předklonu a přehazují přes sebe roušky, které je mají aspoň trochu uchránit před všudypřítomným prachem. Nechápeme, jak tohle může přežít i několik kojenců, kteří s námi jedou, a když se za chvíli podívám dopředu, uvidím ve zpětném zrcátku surrealistickou scénu: řidič vší silou kroutí volantem a z jeho tváře, pokryté prachem a špínou, ostře vystupují jen bělma očí.
Pohraniční tržiště v Ouanaminthe
Asi za tři hodiny naštěstí autobus proráží pneumatiku, takže nastává nucená půlhodinová pauza na resuscitaci.
Pak vjíždíme do hor, za okny se mihne pár kaktusů, stmívá se a nastává nekonečný úsek po strmých kamenitých cestách přes dva vysoké průsmyky. Vítejte na haitské "Highway No. 1": jedeme sotva dvacítkou, od sporých světel autobusu není vidět víc než na nějakých třicet metrů. Pak ještě nekonečný sjezd k moři, a když už jsme dávno na všechno rezignovali, konečně dorážíme k polorozpadlé benzinové pumpě na okraji Cap Haitien. Právě skončilo martyrium v trvání deseti hodin (cestovní průměr 21 km/h) a už dávno chápeme, že jsme OPRAVDU měli letět letadlem...
Může se hoditDoprava Bezpečnost
|
| Rozloha v km² | Počet obyvatel (miliony) | Hrubý domácí produkt (USD) | |
| Dominikánská republika | 48 000 | 9,4 | 9 800 |
| Haiti | 28 000 | 9,9 | 1 300 |
| Česko | 79 000 | 10,6 | 27 600 |
| • na osobu podle parity kupní síly, údaje dle CIA | |||
