Nabízím pouze postřehy stopaře, který už tři týdny křižuje severním Kavkazem, a právě v těchto dnech pojídá horké pirohy se sýrem v rozstřílené Jižní Osetii.
Jelikož nejsem politolog, vezmu to po lopatě. Nejprve se představím: Pětkrát jsem byl na dovolené v Gruzii, žádný národ mi nebyl bližší. Překrásná země. A lidé pohostinní, až to vyčerpává.
Naopak Rusku nefandím ve fotbale ani hokeji, na milost jsem vzal pouze tenistku Annu Kurnikovovou. Aniž bych o tom hlouběji přemýšlel, považoval jsem Rusko vždy za nadutou, nesympatickou velmoc.
Dva názory ze severu
Na Kavkaz jsem se vydal právě proto, abych zkusil pochopit zdejší napjatou situaci. Chtěl jsem objet celé pohoří, ale nepodařilo se - v současnosti se ze severní strany Kavkazu nedostane na jih žádný cizinec, který nevyužije loď nebo letadlo. A mně žádné letadlo nezastavilo.
Znám tedy pouze názory ze severu, což ale, myslím, nevadí. Severní Kavkaz je převážně islámský region a muslimové Rusům obvykle nepřejí. Devadesát procent mých řidičů přesto vyslovilo názor, že se gruzínský prezident Michail Saakašvili loni v srpnu zbláznil.
Dmitrij Čerininko, který mě vezl z Novorossijsku na jih, loni bojoval proti Gruzínům. Řekl mi, že se musí nechápavě smát tomu, jak na konflikt zareagovala většina vyspělého světa včetně české vlády: "Gruzíni začnou ničit malinký, bezbranný národ, který zoufale požádá o pomoc Rusko. My přijedeme, zachráníme Osetii, zaženeme útočníky a potom překvapeně zjistíme, že jsme vlastně viníci."
Opačných názorů bylo skutečně málo, ale jeden jsem zaznamenal v dagestánských horách. Gamzat Magomedovič Machmudov je hluboce věřící muslim, který Rusko nenávidí. Oprávněně - v nedávné historii právě Rusové čtyřikrát vypálili jeho vesnici. Gamzat říká: "Putinovo Rusko znovu ukázalo svoji arogantní sílu. Vždyť Jižní Osetie je na gruzínském území a neexistuje žádný důvod, aby se trhala. Žije tam hrstka lidí, je to vlastně jediné město... Představ si, že by se před druhou světovou válkou chtěly od Československa trhnout Sudety a nějaká velmoc by jim v tom aktivně pomáhala - to by se ti líbilo?"
A nyní už se vydejme do samotné Jižní Osetie. Leží zhruba uprostřed Kavkazu a v současnosti se dá do této křesťanské země dostat za hodinu rychlé jízdy ze severoosetského Vladikavkazu.
S každým, jen ne s Gruzií
Po celou tu hodinu nevidíme nic hezkého, co by stálo za zmínku. Ale potom už hranice, jihoosetské razítko do pasu a dlouhým tunelem vjedeme do ráje. Opuštěné divoké hory, v údolích staré dřevěné chaloupky. Na skalních útesech stojí chrámy.
Vedle klikaté silnice je občas stánek s občerstvením, platí se tu ruskými rubly. Objednáme si šašliky a hned si přisednou místní, Osetinci. Chtějí se vypovídat; a po nich budou stejné věty opakovat i všichni ostatní: "Nám je vlastně jedno, jestli budeme mít vlastní zemi, jestli se spojíme se Severní Osetií, nebo dokonce s Ruskem. Jenom už, proboha, nikdy nechceme mít cokoliv společného s Gruzií, nerespektuje, že jsme se v několika referendech jasně rozhodli pro nezávislost, a loni všemu nasadila korunu způsobem, který nikdo z nás nečekal."
Na cizince mluví rusky, mezi sebou osetinsky. Zvláštní jazyk - zní to, jako by měli na krku utaženou smyčku. Gruzínsky tu nemluví vůbec nikdo. "V téhle zemi nenajdeš člověka, který by řekl dobré slovo o Gruzínech a špatné o Rusech," poučili mě.
Většina obyvatel žije až na samém jihu země, ze tří stran obklopeném Gruzií. Okolo hlavního města Cchinvali, jehož jméno znamená "koňská stezka" a ve kterém nebydlí ani 40 tisíc obyvatel.
Kdo v uplynulém roce absolvoval cestu do Cchinvali, nikdy nezapomene na hrůzu, kterou musel sledovat posledních 15 kilometrů před městem. Na tomto úseku totiž nezůstal stát jediný dům, Gruzíni všechno rozbombardovali a podpálili.
Udělal jsem si výlet do vesnice, přes kterou Gruzíni do Osetie vstoupili. Jmenuje se Chetagurovo a úplně ji zrušili. Nezapomenu na sedmdesátiletou stařenku Eteri Arsenidzeovou, která mi vyprávěla až tragikomický příběh. Sama je Gruzínka, v Gruzii má rodinu, do Osetie se kdysi provdala. Loni se vyděšeně dívá, jak jí vojáci odstřelují prasata. Belhá se tedy za prasaty, ale než se k nim dostane, vidí, že jí vyhodili do vzduchu krávu. Běží ke krávě, a než se dostane k ní, Gruzíni rozbombardují dům. Tohle není vtip. Stařenka Eteri bydlí i po roce ve stanu, na novou krávu nemá peníze a ráda by konečně umřela.
Nejspíš přehlížím historické souvislosti. Nepochybuji o tom, že když Rusko zahájilo protiofenzivu, chovalo se ke Gruzínům taky krutě. Jenomže jedno je, alespoň podle mě, jisté. Loňský konflikt zahájil Saakašvili, spojenec Evropské unie a NATO. Kdyby tehdy nepřijeli na pomoc Rusové, nezbylo by z Jižní Osetie nic. A proto trvám na té první větě: Gruzínský prezident musí být psychopat.
