Grossglockner: třemi údolími až na vrchol

Opouštíme chatu Lucknerhaus a hledáme cestu. V dáli zahlédneme rakouské turisty, pouštíme se za nimi a brzy je předhoníme. Postupujeme částečně zalesněnou krajinou. Ještě naposledy vidíme civilizaci - chatu Lucknerhütte, u které stojí zaparkované terénní auto. Za chatou to končí a začíná národní park Hohe Tauern.

Cesta zatím připomíná šumavské chodníčky pro pěší, nyní se však začíná zvedat. Je jasné, že někde se téměř kilometrové převýšení nabrat musí. Slunce ještě úplně nevyšlo, ale některé svahy jsou krásně osvětlené, jiné stále ještě zůstávají ve tmě. Jedno je však jasné, vybrali jsme si ideální počasí.

"Fíjúúú," ozve se najednou. A pak ještě jednou. Zastavujeme se a pátráme, kdo tyto zvuky vydává. Najednou ho vidíme. Zpod kamene se na nás kouká horský svišť. Pískáním varuje své okolí. Zkouším se k němu přiblížit, abych ho nevyplašil, nebojí se. Dělám tedy pár snímků a jdeme dál.

Přicházíme na rozcestí. Váháme, zda jít na Grossglockner vyznačeným směrem, nebo námi podle mapy naplánovanou trasou. Nakonec odbočujeme podle směrovky na jiný vrchol. Trochu nás znervózní, když se vracíme směrem k základnímu táboru, ale naštěstí neklesáme a obcházíme nízký vrchol po vrstevnici.

Po necelých pěti stech metrech už konečně přichází naše odbočka a také první náročnější úsek cesty. Šedesátistupňový svah je protkán klikatou cestičkou, která je ze třetiny pokrytá zmrzlým sněhem. Na mačky je přesto stále brzy.

Po půlhodině stoupání se vyloupneme na hřebenu, odkud je opět vidět náš cíl. Slunce již začíná osvětlovat i severní svahy a zmrzlý sníh nám pod nohama pomalu roztává. Z hřebene se nám otvírá pohled do druhého údolí, které vypadá ještě malebněji než to první. Po dlouhé době navíc opět vidíme lidi, kteří právě přecházejí říčku a míří k chatě Samlhütte.

Během krátké cesty údolím se opět ozývají horští svišti a my si je můžeme prohlédnout, když vykukují z nory. Bez nich bychom si připadali, jako bychom šli pustinou.

Přesný popis výstup na Grossglockner krok za krokem najdete ZDE

Pomalu přicházíme k Samlhütte, předposlední chatě na cestě na vrchol. Je vyvedená v typických rakouských barvách a působí až kýčovitě. Odpočíváme a koukáme na ledovcové údolí, které nás za chvíli čeká. Stále to vypadá jako středně náročný výlet, pouze ve vyšší nadmořské výšce. Ledovcové údolí pomalu přechází do sněhového srázu, na jehož konci vidíme další turisty. Na pozadí příkré cesty vypadají jako maličké tečky.

Kvůli nabývající výšce, nákladu na zádech a sněhu už nepostupujeme tak rychle. Děláme krátké přestávky, při kterých doplňujeme rychlé cukry - jíme čokoládu. Ale nejhorší nás teprve čeká.

Fotky si prohlédněte ZDE

Sněhová pláň končí a my přicházíme pod skalní svah. Jeho sklon odhadujeme na 70 až 80 stupňů, délku na 200-300 metrů. Pohled zespoda vypadá hrozivě, navíc jsou kameny stále ještě pokryty zmrzlým sněhem. Naštěstí cestu usnadňují lana, vypadají udržovaně a na obtížných místech jsou navíc připevněna stupátka. Přesto nám tento krátký výstup bere hodně sil, je to asi i kvůli strachu, který nás zde provází.

Turistům před námi upadne lahev. Řítí se po ledovci dolů. Nasazujeme si mačky, nechceme tak dopadnout.

Unavení vylézáme na vrchol, je odtud výhled do dalšího údolí. Pod námi se otvírá ledovcová pláň, po které postupují mravenečkové. Na okraji ledovce se potkáváme s turisty, které jsme viděli zdálky. Při nasazování maček jim upadne lahev, řítí se po ledové ploše dolů. Není šance ji chytit. Také my nasazujeme mačky, netáhneme je tedy s sebou zbytečně, příklad lahve je dostatečně přesvědčivý.

Předbíháme polsko-německou skupinu, ale postupujeme hlemýždím tempem, vážíme každý krok. Krok za krokem, jinak se po ledovci chodit nedá. Malé zaváhání se vám může stát osudným.

Ledovcová pláň končí skalním hřebenem, který nás dovede až do cíle naší cesty. Cesta začíná připomínat ruch na Václaváku. Míjíme turisty mířící dolů, občas předběhneme někoho pomalejšího. Organismus začíná protestovat, poslední pořádné jídlo byla snídaně. Kromě několika čtverečků čokolády jsme nic nejedli.

MŮŽE SE HODIT

Jak se tam dostat
Přes České Budějovice, Linec, Salcburk, Bischofshofen, Zell am See a Mittersil, dále směrem na Lienz. V Hubenu je třeba odbočit na Lesach, tam pak na Kals am Grossglockner. Po cestě je placený tunel v ceně 10 eur. Na Lucknerhaus vede z Kals am Grossglockner placená cesta (7 eur), mýtné se vybírá pouze do 19 hodin.

Důležité informace
Nocleh v Lucknerhausu je dobré si rezervovat. Stojí 14 eur, se snídaní 18. Tel.: +43 4876 8555.
S sebou si vezměte mačky a cepín nebo teleskopické hůlky. Opalovací krém a tyčinku na rty s UV filtrem!

Ještě posledních pár metrů a jsme na vrcholku Adlersruhe, na chatě Erzherzog Johann Hütte. Dopřáváme si hodinový odpočinek, jíme a nabíráme síly. Poprvé za den vidíme mraky. Také vrcholek Grossglockneru se odívá do mlžné clony. Ani kdyby bylo krásné počasí, výš bychom už nešli, musíme si nechat síly na zpáteční cestu.

Dolů nepůjdeme stejnou trasou, volíme jinou, po které přicházejí davy turistů s průvodci. Trasa není značená v mapě, protože vede po ledovci, jinak je však snadno schůdná. Později se ukazuje, že jsme volili správně, viděli jsme tři údolí a nádhernou krajinu tauernských Alp. Těžší cestou jsme šli nahoru, lehčí dolů. Sestup do údolí je už víceméně klidná záležitost, při které ještě krátce odpočíváme na Stüdl Hütte. Poté se napojíme na cestu 702B, jakousi zdejší turistickou "dálnici".

Vrcholu jsme sice nedosáhli, ale náročnější krásná procházka nám stačila. V hotelu jsme ještě strávili jednu noc, druhý den jsme navštívili Zell am See a pokochali se pohledem na Grossglockner zdálky. Až tak vysoko se dá v Rakousku dojít.