Replika námořní lodi a nádherné domy u městských doků - notoricky známý obrázek, pokud jste aspoň jednou hledali Gdaňsk na Googlu. Jenže takhle naživo to tak nějak neomrzí. Tahle architektonická pastva pro oko se ve dne odráží od vodní hladiny a v noci do ní kreslí barevnými světly.
Podobně okouzlující je ale celé historické centrum. Snese srovnání třeba i s takovým polským klenotem, jako je Krakov. Procházíme malebné úzké uličky plné cihlových domů, kaváren, restaurací a obchůdků. Až nás občas zarazí, že se jich tady může uživit tolik vedle sebe.
Kamkoliv se v tomhle labyrintu hnete, máte jednu jistotu. Vždycky na vás bude „dohlížet“ jedna ze dvou majestátních městských věží - buď ta radniční nebo věž Baziliky Panny Marie. Ta je nejstarším cihlovým kostelem v zemi a právě z jejího vrcholu se podle průvodců nabízí krásný pohled na celé město.
Na vlastní oči jsme to bohužel vyzkoušet nemohly, protože se stavem oblačnosti nad městem tenhle výstup moc smyslu neměl.
Jedno varování pro ty, kteří by našli ubytování podobně jako my, tedy kousek od historického skvostu. Majestátnost baziliky se připomene každé ráno, když její zvony svolávají hlasitým duněním věřící na modlitbu. A tím „ráno“ se v Polsku myslí taková šestá, víkend nevíkend.
Velikonoce jsou v Polsku zážitek
Bod číslo jedna na turistické mapě by měla být gdaňská Hala Targowa, neboli tržnice. Jestli je na Polsku jedna věc, která stojí za vidění, jsou to právě tyhle trhy. Zastřešené světy samy pro sebe, kde seženete všechno od zeleniny do polévky přes čerstvé rybí maso až po podprsenku nebo nabíječku na telefon. Zatímco u nás tenhle byznys ovládli Vietnamci a čest nám zachraňují farmářské trhy, v Polsku nic podobného nepotřebují.
V jedné uličce jsou místní pekárny, cukrárny i rybárny. My jsme okoštovaly rybí salát z rybárny v úplném rohu a chléb z pekárny. I když koláče vystavené u několika pekáren vypadaly lákavě, už z předchozích zkušeností z Polska jsme věděly, že ty nejlepší jsou v dobrých kavárnách, které z přehršle možností udělají kvalitní předvýběr. Nemýlily jsme se, ale o tom později.
Vedle tržnice je totiž benediktýnský klášter, který stojí za prozkoumání. Okolo Velikonoc jde však o vskutku netradiční zážitek. Místo jsme navštívili v pátek těsně před polednem, v normální pracovní den. Jenže kostel byl plný k prasknutí a procesí lidí přecházelo od jednoho výjevu křížové cesty ke druhému. Kněz v čele u každého z nich odříkal příslušnou pasáž, následovalo pokleknutí a společná modlitba. Posun k dalšímu obrazu a všechno nanovo.
Věděly jsme, že Poláci jsou velmi zbožní lidé, ale Velikonoce byly ještě daleko. Jenže ne tolik. Čtyřicetidenní půst byl v plném proudu a tady v Polsku modlení u křížové cesty k postní době neodmyslitelně patří.
Polské kostely jsou vůbec kapitola sama o sobě, i když nepřijedete v období Velikonoc. Fronty na zpovědnici mohou vést až ven z kostela, u každé kostelní lavice najdete elektrické zásuvky, nebo můžete použít kanystr se svěcenou vodou, pokud je libo si načepovat trochu na cestu.
Sopoty: molo a kavárna na konci světa
Když se řekne Gdaňsk, automaticky k tomu musí zaznít ještě minimálně Sopoty. A samotní Poláci pak rovnou hovoří o Trojměstí, když do trojlístku dodají ještě Gdyni. My vybraly tu populárnější variantu. Sopoty jsou lázeňské pobřežní městečko známé dvěma věcmi - srpnovým písňovým festivalem a nejdelším dřevěným molem v Evropě.
Cestou na vlakové nádraží jsme minuly věnovaný kus berlínské zdi, z okénka se pak kochaly areálem gdaňských loděnic. Právě tady Lech Walesa spustil polskou cestu k demokracii. Dneska je areál, až na Muzeum demokracie, prázdný a opuštěný. Loděnice zkrátka neprosperovaly.
Pokud ale máte čas, dejte si na cestě do Sopotů ještě jednu malou zajížďku. Když z vlaku vystoupíte na zastávce Gdaňsk - Wrzeszcz, je to jen pár minut chůze hned od dvou perel pro labužníky. První je kavárna Kurhaus a hned naproti bistro Knödel.
Kurhaus zaujme interiérem, kde se vyřádil nadšenec do dřeva. Stěna obložená příčně nařezanými „plátky“ bříz, bar vykládaný hned několika druhy dřeva a stůl každý jiný. A to hlavní - cappuccino bylo na jedničku!
A Knödel? To je maličké bistro jen se čtyřmi místy, kde jídlo servírují na recyklovatelné papírové tácky. V zásadě máte dvě možnosti - těstoviny nebo noky. Obojí však s celou škálou omáček, které děvčata vaří rovnou před vašima očima. S kamarádkou jsme zvolily noky a ani jedna jsme nelitovaly.
Na cestu do Sopotů jsme tak vyrazily v dobrém rozmaru. I když bylo před sezonou, na molu v Sopotech to v neděli vypadalo jako na korzu. Fučelo tak, že by to jednomu sundalo tupé.
Na samém konci mola nejdál do moře se přesto vytrvale držela skupinka mladých lidí - zarytí „selfíčkáři“. Pro dobrou fotku na sociální sítě je zjevně třeba trpět. My couvly o pár metrů dál, kde se vítr dal snést. Nalevo na nás vykoukl výběžek zvaný Hel (takže vám, podobně jako jiným anglicky mluvícím turistům, v hlavě projedou všechny vtípky o pekle nadosah), napravo v dálce ještě jednou gdaňské loděnice a na horizontu velké dopravní lodě.
Po menší procházce byl čas vrátit se zpátky směrem ke kolonádě a lázeňskému domu. Původně jsme se chtěly pokusit na pláži a v těch asi osmi stupních najít vyplavené mušle, jako to zkouší řada dalších nadšenců. Ošlehání větrem nás ale od tohoto plánu zahnalo do tepla kavárny.
Cestou zpátky centrem jsme minuly zdejší Křivý domek a v jedné z bočních uliček mimo hlavní tah a zjevně i mimo pozornost běžných turistů narazily na kavárnu Mlody Byron. Kamarádka po prvním obhlédnutí mluvila o tom, že tomu chybí už jen Alenka, díra a velký bílý králík. Uvnitř bylo pusto prázdno a vedle stolků jen navršená kupa věcí, která připomínala víc vetešnictví než kavárnu.
Tahle kavárna je svérázná, a to včetně mladíka, který v ní obsluhuje. Po chvíli se s námi dal do řeči a zcela upřímně hlásil: „Sopoty jsou krásné, ale proč jste sem proboha nepřijely třeba v květnu?“ Tentokrát káva horší průměr, ale zato servírovaná ve stařičkém čajovém servisu. když připočtu tu hodně zvláštní atmosféru, tak bych tam šla znovu i na to mizerný kafe.
Gastroturistika
Ale zpátky do Gdaňska. Když jsme se totiž tak příhodně ubytovaly v centru u baziliky, měly jsme na dosah hned dvě kavárny. První je v ulici Mariacka a nese název Drukarnia. Patrový podnik odpovídá stylu kaváren, jak je leckdo zná z centra Berlína nebo Prahy.
Jednoduchý interiér doplněný nábytkem vyráběným z kartonu a pár lehátek. I když by pro někoho mohl být interiér strohý, káva to vynahradí. Místní baristky vědí, co mají takzvaně „na mlýnku“ a přípravu mají zvládnutou. Kávu mají primárně z polských pražíren, ale najde se i něco z dovozu. Z celého Gdaňsku bych tohle místo doporučila na flat white. V polských kavárnách berou flat white často jako krycí název pro cappuccino, ale tady děvčata vědí, kde je rozdíl.
Druhá kavárenská perla je od baziliky opačným směrem v ulici Tkacka. Najít ji je trochu oříšek, tedy pokud patříte k lidem, kteří se sápou po kávovaru hned po ránu. Podnik se jmenuje Zbrojownia Caffe a tabuli se směrovkou vynese obsluha na ulici až kolem jedenácté. Hledání však stojí za to. Kavárna je totiž součástí Akademie výtvarných umění, a to se odráží i na interiéru místa. Stoly vyrobené z průmyslových součástek, designová křesla či unikátně řešená světla doprovází obměňovanou výstavu výtvorů tamějších studentů.
Káva šla tentokrát stranou, tady stál za to především jejich zákusek - kašubský sernik. Sernik je polská obdoba cheesecaku, která sestává ze tří vrstev - spodní vrstvy těsta, vysoké vrstvy tvarohu a vrchní vrstvy nastrouhaného těsta. Obměny jsou různé a snad každá kavárna, cukrárna či pekařství budou mít trochu jinou verzi. Tahle byla z čokoládového těsta s vanilkovým středem doplněná o citronovo-cukrový přeliv. Tohle zdaleka nebyl můj první sernik, ale jednoznačně byl nejlepší, co jsem kdy jedla. Akorát pozor, polská porce je spíš na kila než na kousek.
Slaneček s kefírem a labužnická tečka
Pokud se nebojíte překvapit sebe i svoje chuťové pohárky, udělejte si ještě jeden výlet a zajeďte si ke Kašubům. Osobitý západoslovanský národ má svou místní “metropoli” ve městě Kartuzy. Je to hodina vlakem a uvítá vás nádraží připomínající předměstí gulagu. Rezavá lokomotiva, bahno, zírající dělníci. Něco jako informační centrum, aby pohledal. Ani když natrefíte na magistrát, tak ještě nemáte vyhráno.
Chvíli trvalo, než jsme narazily na paní, která z hloubi skříně vytáhla mapu s vyznačenými zajímavými body. Tahle stará mapa poskytla všechno, co jsme potřebovaly. Zavedla nás do obchůdku s tradičním kašubským porcelánem a vlastně čímkoliv s jejich folklorními motivy, ale hlavně, a tady se dostáváme k jádru věc - do tamější restaurace.
Venku lilo, a tak když jsem uviděla boršč, byla to jasná volba. Kamarádka sáhla po čemsi, co bylo chuťově nejblíž kulajdě. Můj boršč byla rudá voda. Chuť výrazná, ale moje překvapení, když jsem to viděla, nešlo skrývat. Že jsem cizinka a úplně mimo, bylo kromě lámané polštiny jasné ve chvíli, kdy jsem si řekla o lžíci. „Boršč se přece pije!“ řekla hostinská s výrazem napovídajícím, že to ví přece každý. Sklopila jsem hlavu a čapla mističku za ouška. Když tradičně, tak tradičně!
Na druhý chod jsem přitvrdila a řekla si o slanečka. Na stole přistála požadovaná ryba na kousky, jak jsem čekala, ale plující (to nejde nijak zmírnit) v tatarce s bramborami zasypanými koprem, to jsem nečekala. Jako finále přede mě postavila servírka sklenici naplněnou až po okraj bílou hustou tekutinou. Tam jsem byla v koncích.
„Mám to na to nalít nebo vypít?“ uvažovala jsem nahlas. Ukázalo se, že je to kefír a mám jím toho slanečka zapít. Takže slaneček, tatarka, kefír. Moje prvotní nadšení tady trochu zesláblo, ale šla jsem do toho. Poraženecky přiznávám, že kefíru jsem dala sotva třetinu sklenice. Nakonec to ale vůbec nebylo špatné. Pokud se toho nebojíte, dejte tomu šanci.
Zpátky v Gdaňsku nás čekal poslední večer, na který jsme si nechaly místní perlu - vyhlášenou “knedlíkárnu,“ která je tak populární, že o víkendech se čeká skoro hodinu jen na to, než vás usadí.
V podniku nazvaném Mandu totiž dělají knedlíky a knedlíčky z celého světa. Samozřejmě, že primárně ty polské se slanými náplněmi, ale kdo má rád gruzínské chinkali, ruské pelmeně či (jak už název napovídá) vietnamské mandu, ten si tady přijde na své. Skupinka polských kuchařek knedlíky vyrábí u pultu, na který je vidět z ulice. Nic se nedělá dopředu jako polotovar. Knedlíky vám naplní vždy až po objednání, aby byly úplně čerstvé. Na jídlo tak také čekáte delší dobu, ale vyplatí se to.
Já měla žampionové s bylinkovým přelivem, kamarádka sáhla po místní vyhlášené specialitě - kakaových s náplní z bílé čokolády s malinovým přelivem. Obojí bylo vynikající. Navíc všeho dostanete poctivé polské porce. Ti z vás, kteří jsou tak z českých streetfoodů zvyklí na tři knedlíčky a kalíšek omáčky, budou překvapení. Základní porce je deset knedlíčků a pořádná miska dipu. Dobrou chuť!
