Tři hodiny, které plavba po vodním díle trvá, pak Hraško dokáže vyprávět o jakékoliv podrobnosti spojené s přehradou. "Je to prostě můj život, stejně jako já tady nechaly stovky lidí roky poctivé práce. Turisté chtějí vědět všechno, někteří jsou nadšeni, jiný nemají daleko k hodně tvrdým výrokům o tom, jaká to tady vyrostla hrůza. Záleží i na národnosti, někteří se nechají aspoň částečně přesvědčit, jiní nechtějí slyšet nic pozitivního a jenom nadávají," říká Hraško.
I když občas dostává za to, že mamutí stavbu projektoval, od lidí vynadáno, mrzí ho, že zájem lidí podívat se na Gabčíkovo pomalu opadá. "Byly doby, kdy jsem měl i tři prohlídky denně a jezdilo se na otočku. To když se o Gabčíkovu hodně psalo třeba v souvislosti se sporem Slovenska a Maďarska u soudního dvoru v Haagu. Teď už je ten zájem daleko menší, jezdíme tak jednou týdně," vysvětluje bratislavský důchodce.
Při svém výkladu přitom o vodním díle mluví jenom v superlativech. Plavební komory, které jsou největší v Evropě, přirovnává ke komorám v Panamském průplavu, celé dílo pak označuje za práci skvělých slovenských, českých a maďarských inženýrů a podniků. "Vždyť třeba turbíny na elektrárně jsou z ČKD Blansko, některá vrata z Vítkovic. Je to naše společné dílo, na které bychom měli být hrdí," vysvětluje s nadšením.
Podle něj je menší zájem lidí o dílo způsoben také tím, že se nenaplnily katastrofické vize o ekologické katastrofě, kterou mělo vodní dílo přinést. "Lidi prostě chtěli vidět, jak tu vysychají lužní lesy a jaká je to tady hrůza, negativní propaganda fungovala. Ale když zjistili, že je všechno v pořádku, tak je to přestalo zajímat. Vždyť lužní lesy jsou na tom lépe než byly, uměle je zavlažujeme, kdyby nebylo Gabčíkova, tak by už byly problémy s vysycháním studní a s nízkou hladinou spodní vody. Nepotvrdily se ani problémy s kvalitou pitné vody," tvrdí Vojtěch Hraško a dodává, že se Gabčíkovo stalo vyhledávaným výletním místem pro Bratislavany. "Vždyť po hrázi sem vede cyklistická stezka, je to kousek," říká.
A tak jediné, co ho mrzí, je to, že se celou přehradu nepodařilo nikdy dokončit podle původních projektů kvůli tomu, že maďarská strana odstoupila od smlouvy o spolupráci. Výstavba čtyři kilometry široké a na některých až šestnáct metrů hluboké přehrady se musela zastavit u starého koryta Dunaje ještě před maďarskými hranicemi. "Voda měla být až k těm lesům, které už jsou na maďarské straně. Tak jsme museli investovat další peníze, asi sedm miliard korun, do prací na nových hrázích. Je to škoda, že Maďaři nedokončili svůj úsek vodního díla, to by teprve šlo využít všechen potenciál Dunaje," říká Vojtěch Hraško.
