Filipíny jsou zemí plnou kontrastů

Za zemi neuvěřitelných kontrastů a nádherné přírody označuje Filipínské ostrovy novinářka a fotografka Alena Kvasničková. O zážitcích z dvouměsíční cesty po části jihovýchodní Asie, z níž se s manželem Miloslavem před čtvrtrokem vrátili, vypráví prostřednictvím fotografií, diapozitivů a besed ve velvarském městském muzeu. "Pěšky, na motorce a v jeepney, což je původně americké vojenské auto upravené na autobus, jsme projeli tisíce kilometrů. Byli jsme v horách, kam se většina turistů kvůli nepohodlí raději nevypraví, prošli jsme města, vesničky a pobyli i u moře. Vynechali jsme jen jižní muslimské části ostrovů, které se loni proslavily právě únosy cizinců," shrnuje volná novinářka z Doubravčic u Českého Brodu.

Kromě známějších rýžových teras, které patří do seznamu UNESCO, viděli zvláštní pohřební rituály, kdy domorodci těla zemřelých věší s rakví na skály, aby se jejich duše mohly vrátit k rodinám, či je pohřbívají do jeskyní, muzeum mumií, sledovali tradiční kohoutí zápasy, zažili doutnající sopku několik dní před jejím výbuchem.

"Na Filipínách existují obrovské rozdíly. Jedna vesnice vypadá stejně jako před sto lety a pak existují vesnice, kde všichni mají mobily, umějí zacházet s počítači a televizi mají téměř v každé domácnosti. Záleží jen na tom, jak je vesnice vzdálená od hlavní trasy, kudy se projíždí," vysvětluje Alena Kvasničková.

Hlavní trasa ale neznamená širokou dálnici. Na severu země si je nutné pod tímto pojmem představit zablácenou, neudržovanou cestu, na kterou padají kameny z okolních hor a kde se často stává, že jeepney uvízne a ostatní ho musí z bláta táhnout. "Cestování v této oblasti by většina Čechů považovala za katastrofu. Pět kilometrů se jede klidně hodinu. Autobus je navíc obsazený tak, že uvnitř je zcela narvaný, další pasažéři sedí na střeše, další jsou zavěšeni a ti, co jedou jenom krátkou vzdálenost, sedí na kapotě a drží se stěračů. Jedinou podmínkou je, že řidič musí mít alespoň malou škvíru, kterou vidí na cestu," vypráví novinářka. Připouští, že zprvu se takového cestování obávala. "Je to nepochopitelné, ale funguje poměrně dobře. Za celou dobu jsme na Filipínách neviděli jedinou nehodu."

Další rozdíl, který manželé Kvasničkovi okamžitě pocítili, je náboženské zanícení. Filipíny jsou silně křesťansky orientovaná země, takže pro místní je samozřejmostí chodit denně do kostela. Ti, co se tam nevejdou, prožívají mši klidně i venku. "Přijeli jsme na Filipíny právě v období Vánoc. Filipínci mají všude jesličky a jejich vánočním pokrmem je pečené sele," říká novinářka.

Ale jinak se Filipínci ve městech přizpůsobují v jídle Americe. Všude jsou fast foody a pizzerie. V menších vesničkách je to lepší. "Žena navaří jídlo a to, co rodina nesní, vystaví za okno. Každý, kdo jde kolem, si pak může něco z toho koupit a sníst u ní doma."