Petr Horký: Jak spíme a jíme
Ráno se budíme kolem šesté až sedmé hodiny. Mirek vždycky dřív než já. Náš stan je zevnitř úplně bílý. Uvnitř máme třeskutý mráz, jen o pár stupňů menší než venku.
Přes noc nijak netopíme. Teprve ráno zapálíme benzinový vařič s vodou na čaj, a tím se trochu zahřejeme. K snídani máme sušenou stravu, maso, polívky.
Teď jsem si třeba osmažil kousky uzeného, k tomu sušená játra smíchaná s vodou. Je to dost hutné. Také jíme hodně sladkostí.
Kolem deváté až desáté hodiny vyrážíme na pochod. Jdeme na lyžích se stoupacími pásy, táhneme si sáně a na zádech neseme ještě batohy. Když jsme vyráželi na začátku, vážily mé sáně 46 kilo a batoh dalších 17 kilo. Dohromady zátěž přes 60 kilo.
Náš stan při tréninku na Špicberkách
Procházka v minus 60 stupních
První pochoduje vždycky Mirek, protože je mnohem zkušenější. Já jdu za ním a s napětím sleduji, jak vybírá cestu. Rozhoduje se téměř v každém okamžiku. Musíme odhadovat tloušťku ledu a stále kličkujeme.
Terén je hodně hrbolatý a například nejvyšší toroz (místo, kde se nakupí ledové kry), který přelézáme, má asi tři metry. Kolem sebe ale vidíme i desetimetrové neuvěřitelné konstrukce.
Největší zima zatím byla na začátku cesty. Teplota minus 55 až minus 60 stupňů (s větrem). Dokonce mi zamrzla i vodka Amundsen v saních!
Teď je ale bezvětří a slabých minus 25 stupňů. Zastavil se i negativní drift, který nás neuvěřitelně brzdil.
Naše tempo chůze na lyžích odhaduji na tři kilometry za hodinu. Po hodině a půl děláme zastávku, napijeme se čaje, který si uděláme ráno, a pokračujeme dál. Během dne za pochodu každý z nás vypije tak litr tekutin.
Zkušený polárník Miroslav Jakeš
Sami dva ledovou pustinou
Krajina a pocity z cesty zatím nemají srovnání s ničím, co jsem zažil. Možná je to až trochu pohádkové. Jako Pán prstenů nebo Narnie.
Najednou pod námi všechno obživne, začne to praskat a kvílet. Je to až tísnivý pocit a mám někdy docela strach. Třeba včera jsme šli přes vodu, kde se led skoro prohýbal, jak byl tenký.
Po osmi až devíti hodinách chůze k pólu zastavujeme a stavíme stan. Na chvíli si zatopíme, uvaříme a uděláme pár telefonátů přes satelit.
Já nasypu do počítače fotky, dopíšu deník a těsně před spaním si čtu Klause o tom, jak neexistuje globální oteplování. Pokaždé mne to hezky uspí.
Režisér a dobrodruh Petr Horký
Spím ve dvou dlouhých spodkách, dvou párech teplých ponožek a ještě mám na nohách měkké botičky ušité ze spacákoviny.
Na horní půlce těla mám tři vrstvy prádla a teplou mikinu, v níž jsou 4 kapsy s asi pěti kily baterek do foťáků, telefonu, kamery a dalších přístrojů. Mám je na těle proto, aby se mrazem vybíjely co nejméně.
Na hlavě mám ušanku a celý se zamotám do teplého spacáku, který má ještě plátěnou vložku.
Spíme dobře. Teda já spím, jako když mne do vody hodí. Mirek se často budí a poslouchá zvuky kolem. Jestli nejdou medvědi nebo se kolem nás neláme led.
Expedice Vodka Amundsen − severní pól 2008Petr Horký a Miroslav Jakeš jsou na cestě k severnímu pólu od úterý 1. dubna. Na Špicberkách čekali devět dní na přesun vrtulníkem na ruskou základnu Barneo, která se zrovna stavěla. K pólu vyrazili trasou slavného horolezce Reinholda Messnera, která měří 200 kilometrů. Chtěli ji ujít za dvacet dní. Od začátku výpravy se potýkali s velmi nepříznivým počasím. Na severní točnu by měli dorazit ve středu 16. dubna. |
