Ekvádor: Kde je žlutý rovník a nejvyšší hora od středu Země

O Ekvádoru se s nadsázkou říká, že tu můžete snídat v džungli, obědvat s výhledem na pětitisícovky a večeřet na pláži u Pacifiku. Ekvádor je rozhodně příjemně malý na to, kolik rozmanitosti nabízí. Já jsem si na měsíc udělal základnu v městečku Baños ležícím zhruba uprostřed země, potom přejel Ekvádor ještě jednou tam a zpět a po říční dálnici Río Napo jsem si to namířil do Peru.
Řeka Pastaza vyhloubila své koryto opravdu poctivě.

Řeka Pastaza vyhloubila své koryto opravdu poctivě. | foto: Matouš Ruckipro iDNES.cz

Ekvádorské hlavní město je plné koloniální architektury, lidí a smogu. Hustotou kostelů a malebnými zákoutími mi připomínalo Prahu a ovzduším v úzkých uličkách, hlavně po průjezdu autobusu, uhelnou pánev.

Již v předkolumbovských časech se tu nacházelo důležité sídlo, ale z těch dob se díky občanské válce z 16. století okořeněné příjezdem prvních Španělů nedochovalo skoro nic. Následně se v Quitu ale pilně stavělo, a tak má jeho historické centrum hned několik krásných náměstí, barokní jezuitský kostel a celou řadu dalších pamětihodností. Především Plaza de la Independencia s katedrálou, dvěma paláci a pomníkem nezávislosti se obzvláště vydařilo.

Kontroverzní soudruh

V jednom z těch paláců sídlí i prezident Rafael Correa, což je osoba, která si zaslouží trochu pozornosti. Populární ‚Mashi‘ (soudruh nebo kolega) nastoupil do úřadu v roce 2007. Zarazil nejhorší korupci a zařídil masivní investice do infrastruktury, školství a zemědělství.

Pohled na centrum Quita s návrším Panecillo v pozadí

Convento de San Francisco na stejnojmenném náměstí

Pouhých devět let na trůně mu stačilo, aby Ekvádor změnil k nepoznání. Jeho popularita je i přes problémy poslední doby nebývalá a za celou dobu jsem nepotkal člověka, který by ho neměl rád nebo alespoň neuznával. Zaujal mě také fakt, že se o něm obdivně vyjadřovali i lidé v Kolumbii a Peru.

Neméně zajímavé je i to, že v našich euroamerických médiích bývá označován za levicového populistu typu Chávez. Moje znalosti ekvádorských politických reálií jsou celkem omezené, takže to nebudu zuřivě potvrzovat ani vyvracet. Mezi současným stavem Venezuely a Ekvádoru bych ale i tak našel pár zásadních rozdílů a třeba kvalita silnic byla v Ekvádoru o dvě třídy lepší než v okolních zemích.

Rovnou na rovník a nahoru na horu

Ale dost bylo politiky. Z centra Quita to bylo pouhých 20 kilometrů na místo zvané Mitad del Mundo (střed světa). Těšil jsem se tam už od Náchoda. Leží totiž přímo na rovníku a pro geografické zajímavosti já mám slabost. A rovník tam vážně byl a byl žlutý. Pěkný byl i pomník francouzské geodetické expedici, která právě tady na počátku 18. století potvrdila teorii o tom, že Země není zcela kulatá.

A z vrcholu to také není k zahození.

V mém nabitém programu mi zbyl čas i na to, abych se vydal po stopách Alexandera von Humboldta a vylezl jako on na vrchol Rucu Pichincha. Měří skoro 4 700 metrů a nabízí impozantní výhled na Quito, celé okolní údolí i několik pětitisícovek. Cestou nahoru bylo slyšet vlčí vytí a já si připadal jako dobrodruh. To trochu opadlo, když jsem na vrcholu potkal tatínka se svou asi desetiletou dcerou, ale i tak to rozhodně stálo za to.

Adrenalin a vodopády

Baños de Agua Santa bylo mým domovem po celý měsíc. Je to ekvádorské centrum adrenalinových sportů a sjíždějí se sem Ekvádorci i turisté ze široka daleka. Touhu jet na druhý konec světa a tam skočit z mostu nebo se projet na čtyřkolce jsem zatím nepochopil, ale naštěstí toho Baños nabízí dost i pro nudaře jako jsem já.

Tak například několik impozantních vodopádů, výlety do okolních kopců nebo návštěvu horkých pramenů. Krom toho je to oblast známá pěstováním cukrové třtiny a několika evakuacemi při erupcích sopky Tungurahua, na jejímž úpatí se Baños nachází.

Vodopád Pailón de Diablo měl po vydatných srpnových deštích slušný průtok.

Ekváhory

Hor, sopek i kopců je v Ekvádoru pro všechny dost. Já se na žádný pořádný vrchol nedostal, neb pro všechny zábavné hory platí od roku 2012 povinnost najmout si horského vůdce a to mě nebere. Vyrazil jsem tedy alespoň na krátké treky okolo dvou nejvyšších hor a musím říct, že ani kempování s výhledy na majestátní Chimborazo a Cotopaxi nebylo k zahození. Díky tomu, že Chimborazo leží na rovníku a díky zploštění Země je jeho vrchol místem nejvzdálenějším od středu Země, takže vlastně nejvyšší hora naší planety.

S otevřenou mordou jsem zůstal stát také u laguny Quilotoa, což je jezero v tříkilometrovém kráteru skoro čtyřkilometrové sopky. Vcelku náhodou jsem se na pár dní dostal i do překrásného národního parku Cajas, kde jsem na lidi skoro nenarazil.

El Oriente

Východní část země spadající do Amazonské nížiny nazývají Ekvádorci kreativně El Oriente, čili ‘východ’. Na zhruba polovině rozlohy Ekvádoru žije dvacetina populace a podle toho všeho to tam také vypadá. Silnic tam moc nevede, hlavním dopravním prostředkem je loď a větších sídel je poskrovnu. Já jsem se do El Oriente podíval hned dvakrát.

Ranní káva pod kuželem jménem Cotopaxi (5 897m)

Poprvé to bylo s mým ekvádorským známým Carlosem, který se prý živí obchodem s malangou, plodinou podobnou bramboru. Tu vykupuje od místních zemědělců, a tak jsem s ním navštívil několik jednoduchých farem v džungli.

Abychom s dalším kamarádem z Chile nevypadali jako čumilové, představil nám Carlos jako svoje obchodní partnery. Já jsem dokonce poreferoval ve španělštině o vývoji malangy na světových trzích. Věta “Los precios están bajando” (ceny klesají) ze mě udělala skoro televizního experta a kdybych měl elektronickou tužku, klidně bych to domorodcům i nakreslil.

O autorovi

"Proč smrdět doma, když můžeme do luftu. Jsem jeden z těch spokojenejch parchantů z bohatý země, co nemají hladovějící rodinu ani válku na dvorku, a proto může dělat, co uzná za vhodné a zábavné. Momentálně je to cesta z Mexika na jih Střední a Jižní Amerikou." Cestovatelský blog Matouše Ruckiho najdete zde.

Jestli na to zemědělci skočili nebo ne, to nevím, ale každopádně jsme byli odměněni poctivou mísou chichy - lehce alkoholického nápoje z předžvýkané zfermentované juky. Carlos řídil a nevypít to až do dna by bylo považováno za neslušné, takže to zbylo na mě s Alvarem. Nechutnalo to vůbec špatně a kulturní zážitky tohoto typu jsou navíc k nezaplacení.

Naperu to do Peru

Podruhé jsem se do velké východní nížiny vypravil na úplný konec mých šesti ekvádorských týdnů. Chtěl jsem se totiž dostat do sousedního Peru trochu netradiční cestou po vodě. Po řece Río Napo a následně po Amazonce se totiž dá dojet z ekvádorského města Coca až do peruánské amazonské metropole Iquitos.

Rozhodl jsem se pro tuto variantu i proto, že právě tudy se vydal v roce 1541 konkvistador Francisco de Orellana na své první evropské splutí Amazonky a o pár století později se tudy plavil i český diplomat a cestovatel Mnislav Zelený Atapana. Moje cestování je sice ve srovnání s tím jejich jen takový důchodcovský zájezd, ale i tak se mi ten nápad zamlouval.

Río Napo těsně po východu slunce

Z Cocy, kde jsem si koupil i houpací síť potřebnou pro druhou část cesty, jsme vyrazili brzo ráno a po dvanácti hodinách svižné jízdy jsme dorazili do Nueva Rocafuerte, což je poslední osada na ekvádorském území. Na lodi jsem potkal i jednoho Francouze, a tak jsme zbytek cesty absolvovali spolu.

V Rocafuerte jsme si druhý den nechali orazítkovat pas a místní sympaťák Juan se nabídl, že nás za standardních 50 dolarů sveze přes hranice do vesnice Pantoja.

Na dvouhodinovou plavbu dále po proudu jsme další den museli vyrazit zatraceně brzy, protože jsme díky Juanovi věděli, že loď z Pantojy do Iquitos vyplouvá už po sedmé ráno. Vzhledem k tomu, že tento spoj jezdí nepravidelně a asi jen třikrát do měsíce, jsme odjezd před pátou ráno rádi absolvovali.

Představa, že budeme v metropoli o pěti barácích čekat týden až deset dní na další loď, nebyla totiž úplně lákavá. Všechno klaplo a my jsme se nalodili a po pouhých 49 hodinách na palubě peruánského krasavce jménem Tito II šťastně dorazili do Iquitos.

Cestování po Ekvádoru bylo skvělé. Za hodinu jízdy v moderních autobusech se platí zhruba 1,50 dolaru, což je při kvalitě ekvádorských silnic i slušná porce kilometrů. Hlavním důvodem mé nekonečné spokojenosti byli, kromě přírodních krás, Ekvádorci.

Všichni domorodci, které jsem poznal trochu víc, byli veselí, ochotní a hrdí na svou rovníkovou republiku, takže získat doporučení, kam jet a co vidět, bylo dost jednoduché. Možná jsem měl jenom štěstí, ale podobně pozitivní zkušenost měli i všichni cizinci, se kterými jsem se na toto téma bavil. Ekvádoru díky! Uvidíme, co na to Peru.

Autoři:

Nádraží Praha Vršovice

  • Nejčtenější

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  27.3 14:07

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Vstup zakázán! Ostrovu Morgan vládnou tisícovky pokusných makaků

25. března 2024

Mohutné duby porostlé chomáči lišejníků, husté křoviny a šest úzkých písečných pláží. Morgan Island...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

KVÍZ: Poznáte země světa podle jediné fotografie?

22. března 2024

Existují místa, která jsou tak výjimečná, že se dají zařadit pouze do jedné konkrétní země. Poznáte...

Nejpomalejší rychlík světa. Ledovcový Express nabízí úchvatnou jízdu

25. března 2024

Tentokrát jsme se za švýcarskými panoramaty vydali s vlaky Rhétských drah, tedy typicky červenými...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Na palubě české La Grace: Vlny tu kradou jídlo a medúzy ucpávají kohoutky

26. března 2024

Dnes brzy ráno odstartoval ve Francii největší námořní festival ve Středozemním moři. Letos má i...

OBRAZEM: Nejdivnější armáda světa. Tisíce mužů chrání posmrtný klid císaře

29. března 2024

Až osm tisíc bojovníků bylo zrozeno z hlíny, podobně jako golem, aby chránili posmrtný klid jednoho...

Český výletník: Říkali mi, že v Kolíně nic není. Tak jsem tam vyrazil

29. března 2024

Všichni si myslí, že ho znají, protože přes něj jezdí každý někam vlakem. Ale doopravdy ho zná...

Děravé království v údolí Loiry. Nejen zámky, ohromí skalními domy i koktejly

28. března 2024

Premium V některých se pěstují houby, v jiných zpracovávají jablka, v dalších farmáři chovají bource...

Sedadlo v třinácté řadě v letadlech nehledejte. Chybí tu i další čísla

28. března 2024

Třináctka má v Evropě pověst smolného čísla. Pokud se vám ale podařilo zasednout v letadle na...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...