Své jméno odvozuje od kmene Rádžputů, neohrožených bojovníků, kteří se postavili na odpor každému dobyvateli, který kdy do Indie zavítal. Pohledem na mapu jsem zjistil, že Džajpúr leží poměrně blízko Ágry se slavným Tádžmahálem i hlavního města Dillí - kam jsem se stejně chystal - a bylo rozhodnuto.
Třicetihodinové cesty vlakem jsem se trochu obával, hlavně díky populární představě indického vlaku našlapaného lidmi, kteří sedí i na střeše. Koupil jsem si místenku druhé třídy (usoudil jsem, že klimatizaci, kterou stýká první třída, potřebovat nebudu, ani se nechci takto izolovat od ”normálních” cestujících) a s nervózním očekáváním a štedrou časovou rezervou vyrazil na nádraží.
Sama nádražní budova velkorysého koloniálního stylu vzbuzovala respekt. Při spatření ohromného davu, prodírajícího se vchodem oběma směry, ve mně byla malá dušička, ale srdnatě jsem se probojoval až ke svému vlaku - a užasl. Nejenže mé rezervované místo skutečně existovalo, a nemačkali se na něm tři Indové, ale - považte - na vagoně byl připevněný výjezd z počítačové tiskárny, obsahující jména cestujících a čísla jejich místenek! V tomto požehnaném pořádku vlak také vyjel. Po cestě, pravda, pasažérů přibývalo a nakonec bylo slušně nacpáno, ale všichni se vešli (a na střeše nikdo neseděl).
Džajpúr mě nakonec ani nezklamal, ani bůhvíjak neočaroval. Růžové město - jak se mu říká podle barvy pískovce, z něhož bylo postaveno množství budov starého města - se vyznačuje na Indii neobvykle harmonickou architekturou a širokými třídami. Ty jsou ovšem plné hlučícího davu, čoudících motorových vozidel všech tvarů a velikostí a netečných, všem překážejících posvátných krav, tak jako všude jinde.
Pro turisty je zajímavá čtvrť starého města, obehnaná poměrně dochovalou šest metrů silnou zdí se sedmi branami. Palác větru (Hawa Mahal) je její nejimpozantnější památkou. Tato zdobená stavba se spoustou okének a výklenků se tyčí čtyři poschodí nad hlavní třídou. Byla zbudována v roce 1799 pro ženy královského dvora, aby mohly neviděny shlížet na město pod sebou. Dnes už je ovšem jen prázdná. Sousedící palác maharádžů sestává z řady budov, dvorů a zahrad. Ústredním objektem je sedmipodlažní stavba Čandra Mahal, dnes národopisné muzeum.
Naproti paláci stojí astronomická observatoř z roku 1728 - největší a nejlépe uchovaná ze všech pěti, které byly v té době v Indii postaveny - s třicet metrů vysokými slunečními hodinami. Unaven dalším z rušných indických velkoměst (kde ustavičně máte ne až tak neoprávněný pocit, že za jediný den potkáváte snad sto tisíc lidí a každý třetí se přitom snaží nějak upoutat vaši pozornost) vzpomínám na nedávný zážitek zcela odlišného rázu.
Při přestupování ve městě Adžmér, necelé tři hodiny jízdy od Džajpúru, jsem se dal do hovoru s cestovatelkou, která právě přijela z nedalekého Puškaru. Zapřísahala mě, že když už jsem tak blízko, nesmím prý tento ráj na indické zemi vynechat. Poslechl jsem a nelitoval.
Malebné městečko Puškar leží na březích stejnojmenného jezera, na okraji pouště. Kromě sympaticky malých rozměrů a poklidné atmosféry se vyznačuje na Indii netypickým, přímo božským rysem - je tu klid. Konkrétně tu nejezdí motorová vozidla. Mimo jiné z těchto důvodů je Puškar vyhledávaným cílem batůžkářů, kteří se sem přijíždějí zotavit z útrap cestování. Jsou k vidění všude: na verandách čajoven a kavárniček nad (obvykle tlustou) knihou, na tržištích, či na břehu posvátného jezera v zajetí obchodně zdatných sadhuů. Jsou to muži převážně divokého zevnějšku a uhrančivých očí, kteří se vzdali veškerého pozemského majetku a nastoupili duchovní cestu.
Někteří z těchto svatých mužů (nebo možná ti, co se za ně jen vydávají) si nicméně vytvořili docela výnosné živobytí ”vymáháním” milodarů od turistů. Provedou před vámi posvátný obřad pudža za vaše štestí, po jehož skončení vám na čelo vám namalují tečku a na zápěstí přiváží červenou stužku nebo přízi. Nakonec si řeknou o finanční příspěvek, dar Bráhmovi či Šivovi. Tato praxe dosáhla takových rozměrů, že si někteří cestovatelé stužku, známou jako Puškarský pas, přivazují sami, aby je sadhuové nechali na pokoji.
V Puškaru je několik chrámů, z toho jeden z mála (v celé Indii) zasvěcený Bráhmovi, posvátný charakter má však celé město a jako takové je i poutním místem. Vzhledem k tomu se zde nesmí požívat alkohol, ale nedoporučuje se konzumovat ani maso či vejce. Největší slávy však Puškar dosahuje jednou ročně během Velbloudího trhu, pořádaného vždy za úplnku v říjnu či listopadu. Tato gigantická akce, při níž do města přijede na 200 tisíc lidí a 50 tisíc velbloudů je jedinou svého druhu na světě a skutečnou pastvou pro oči.
Když jsem po třech dnech pobytu opouštěl svůj spartánský, ale malebný (a neskutečně levný) hotýlek, majitel se na mě nevěřícně zadíval: ”Ty už odjíždíš? Vždyť tady každý zůstává minimálně tři měsíce!” Nedivil jsem se - možná jsem měl zůstat také.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
