Dubrovník: úžasné město nespí a umí zruinovat peněženku

Tohle chorvatské město už není napůl kašírovanou atrakcí pro turisty, doopravdy to tady žije naplno, leckdy doslova na ulici. Celý den a taky celou noc. Jen se připravte na to, že zejména v restauracích si tu sáhnete docela hluboko do kapsy.

Tip na dovolenou

Vybírejte na dovolená.iDNES.cz a vydejte se například do prosluněného Chorvatska.

Do Dubrovníka přijíždíme v devět večer. Docela nás šokuje, že nikde nemůžeme najít jediné místečko k zaparkování, všechna parkoviště pod hradbami, samozřejmě placená, i ta v horních ulicích, jsou totálně přeplněná. Nakonec musíme šlapat dobrý kilometr a půl; zatím z kopce, zpátky to bude horší.

Jako první nás ohromují úžasně nasvícené hradby, pak dojímají úzké středověké uličky s rozvěšeným prádlem. A všude davy lidí, asi jako na Karlově mostě v turistické špičce. Samoty jsme si užili jedině v bočních křivolakých uličkách.
Tady se totiž žije na ulicích, davy lidí sedí na zahrádkách restaurací. Není divu, venku je v tuhle dobu ještě 24 stupňů Celsia, a to je teprve červen. I když se setmí, všichni prodejci mají otevřeno.

Celkově dělá město velký dojem úchvatné směsice rozpadajících se ruin ve dvorcích a skvostně opravených paláců v hlavních ulicích.

Jídlo? Raději v apartmánu

Ale restaurace jsou příšerně drahé. Obyčejná pasta, tedy těstoviny, tu stojí 80 kun (260 korun), dvojnásobek toho, co jsme dali v restauraci v sedm kilometrů vzdálených Mlinech. Přesto je plno, i když místečko "jen pro vás" se vždycky najde, soudě podle náhončích, kteří na každém rohu s jídelním lístkem v ruce lákají do svého podniku. Všude zní angličtina, podle přízvuku americká; vypadá to, jako by sem létaly plné boeingy přímo z Minnesoty a New Yorku. Některé restaurace mají balkánský kolorit, trojice muzikantů vám zahraje na housle přímo do ucha, samosebou za patřičný obolus.

Namátkou koukáme do jídelního lístku bistra Teatar na hlavní třídě mezi paláci: saláty stojí od stokoruny nahoru po dvojnásobek, masová jídla začínají na 230 korunách a končí na pětistovce, hranolky jsou za 80, špagety minimálně za dvě stovky, dezerty od 130 korun.

Na to, že jsme u moře, jsou děsně drahé ryby: kalamáry za 230 korun, rybí filé za 260, krevety za 360, porce mořské ryby přijde na čtyři stovky, a když je čerstvá, účtují si 1 500 korun za kilo, aspoň tak to píší na jídelníčku. Humr za 2 200 korun je už opravdu jen pro gurmány, to ale všude na světě. Připočítat musíte ještě automatických 40 korun na osobu.

Na druhou stranu je fajn, že ceny si můžete prohlédnout, aniž si sednete, abyste pak trapně neutíkali při pohledu na lístek.

Opodál zjišťujeme ještě ceny v restauraci Gundulič: steak a medailonky 330 Kč, kuře a la bocar nebo dalmatský pršut za 260, plněné kuře 300, rizoto je za 160 a špagety zhruba za dvě stovky.

V Dubrovníku se ovšem jí ve velkém stylu, skoro v každé hospodě se stoly prohýbají pod mušlemi a rybami, vzduch je provoněný vůněmi jídla. Pokud ale máte hlouběji do kapsy jako my, musíte si dát na nos prádelní kolíček, protože útrata by vám sebrala půlku peněz na dovolenou.

Později potkáváme malé bistro, kde mají rybí filé za 67 korun, pizzu za 39, čevabčiči za 65, což už je lepší. Narazíme i na místo, kde prodávají čtvrtku pizzy za 45 korun (13 kun). Je podobná, i chuťově, těm z jídelních koutů našich supermarketů. Na zahnání hladu stačí...

Nejvyšší bod hradeb – válcová věž Minčeta

Náměstí Luža

Nočními ulicemi

Atmosféra postranních uliček je úžasná. Asi nikde na světě se nemusíte prodírat šlahouny kytek blokujícími úzký, ale pořád veřejný průchod. Málokde vám bude před desátou večerní kapat na hlavu voda z právě pověšeného prádla, ulice ve výšce prvního patra křižují mostky se zdobeným zábradlím, některé mostíky jsou dokonce kamenné.

Pár uliček má osvětlení na pohybová čidla, rozsvítí se, jen když vejdete, takže když chcete fotit, počkejte. Nezaměnitelný kolorit dávají uličkám místní: nevídaná je samozřejmost, s jakou si zvykli na korzující turisty, nevadí jim dokořán otevřená okna, klidně leží na kanapi, koukají na televizi se zapálenou dýmkou v ústech a sklenicí červeného vína v ruce.

Třísetmetrová třída Stradun (někdy jí říkají jen Placa, náměstí) s vápencovým vyhlazeným chodníkem láká k zutí bot. Neodolali jsme ani my a hladkost kamene, ještě rozpáleného celodenním žárem, je v kombinaci se zmrzlinou nevídaně intenzivním zážitkem.

Ovšem zmrzlina neboli chorvatsky sladoled taky není levná. Dát skoro stovku za jeden kopeček, pravda, celkem objemný, je víc než dost. Navíc, když jahodová má prachsprostě umělou chemickou chuť, určitě není z pravého ovoce, jakou třeba dostanete v Itálii. Takže malé zmrzlinové zklamání.

Do postelí se dostáváme až po půlnoci, zcela okouzleni městem. A druhého dne před polednem poté, co jsme se na chvíli vykoupali v Jadranu na pláži v Mlinech, se do něj vydáváme znovu. Tentokrát máme štěstí při hledání parkovacího místa nedaleko hradeb, ovšem smůlu v podobě zcela nefunkčního parkovacího automatu, který nechce spolknout žádnou minci. Po dobré čtvrthodině marného zkoušení, korunovaného hledáním jiného přístroje v okolí, to vzdáváme a za sklo auta umisťujeme vlastnoručně vyrobenou velkou ceduli v angličtině, informující případné strážce pořádku, že automat nefunguje a že se velmi omlouváme, ale zaplatit nemůžeme. Okukujeme ještě další auta, lístek z rozbitého stroje nemá žádné z nich, takže se uklidňujeme, že se o téhle situaci asi ví a nic nám nehrozí.

Střih, večerní návrat – za stěračem je zastrčená složenka na pokutu 85 kun kvůli nezaplacenému lístku. Inu, strážníci jsou všude stejní, ale tady aspoň na rozdíl od českých rýžovačů auta neodtahují a neinkasují tisícové výpalné.

Dubrovník, opevněný přístav

Trek po hradbách

Střih zpět do rozpáleného poledního Dubrovníka. Davy v ulicích neprořídly ani navzdory spalujícímu slunečnímu žáru, hospody jsou opět plné, my za polovic poobědvali v Mlinech.

Pak kupujeme za 70 kun (230 korun) na osobu lístek na městské hradby, úžasně zachovalé, po nichž se dá obejít celé město. Čekají nás stovky schodů, a tedy trochu námahy, a taky spousta focení. Neskutečně malebné pohledy na střechy, kostely a paláce nám nedovolí foťák schovat do batohu. Nakonec jsme jen na hradbách udělali přes 200 snímků, detaily střech, na nich ležících koček, románských rozetových oken, skalních útesů...