A taky nemusím nakupování. Ale dovedete si vůbec představit, jaké tady mají obří obchoďáky? Je to všechno tak veliké, obrovské, gigantické, že takhle doširoka téměř nedokážete otevřít oči.
A taky lesklé, exotické, bizarní. A hlavně je fajn vidět to zblízka. A prožít si to. Chvilku třeba brousit na lyžích sjezdovku, vyzkoušet lekci snowboardingu nebo si uplácat kouli ve vymrazené lyžařské hale obchodního megacentra, ačkoli venku slunce pere jako zběsilé. V dalším obchoďáku si zase můžete zabruslit na pravém ledě. A dokonce vás tu lákají i na pravé tučňáky.
Vzápětí nato si lze prohlédnout ufounsky neskutečné obrazce umělých souostroví a zhlédnout na lesklou ulitu stanic nového dubajského metra z ochozu rekordního mrakodrapu, který se šplhá do téměř kilometrové výšky, a pak se uklidnit pohledem na žraloky a rejnoky v gigantickém akváriu vysokém přes tři patra, to když se vám z předchozího zážitku klepou nohy. A jestli to nezabere, kupte si lízátko, aby vám cukr obalil nervy, v té největší cukrárně na světě. Seženete tu skutečně kapitální kousky, ta pořádná jsou i velikosti odrostlejšího dítěte. Jenomže taková se vám zase budou špatně nosit.
Bezpečnější bude zabrousit do dřevěných podloubí, mhouřit oči nad leskem nevídané koncentrace zlata na největším trhu svého druhu v arabském světě, taky můžete z místního vodního taxíku – dřevěné tradiční loďky zvané abra – obdivovat tyrkysovou modř dubajského zálivu, kterým se dá křižovat z jedné čtvrti do druhé, zatímco nad hlavou vám sviští vzdušné koráby třetího tisíciletí, proudící tam a zpět z nedalekého letiště. Jak jinak než z toho, co se pyšní největším terminálem na světě. Čas vám tu odměřují obří rolexy, to jen aby vám opět "nenápadně" připomněly, že zdejší šejkové vážně nejsou žádní troškaři.
Když zamrká velbloud
Že je to šílené? Dřív se říkalo "vidět Neapol (nebo Benátky) a zemřít". Dneska je mnohem víc takových míst. A Dubaj? I pro něj to platí. Vidět jej a – zachovat si zdravý rozum.
Ten tady totiž občas člověku zůstává stát, protože je to zvláštním způsobem fascinující kousek světa.
Ještě před padesáti lety tu byl jen nenápadný rybářský přístav, a teď? Když v Česku v polovině 90. let začala růst první satelitní městečka a na nábřeží Vltavy finišovaly práce na Tančícím domě, tady už se na pobřeží tyčily hradby mrakodrapů a dělníci nastřelovali 40 metrů hluboko do mořského dna první pilíře pro Burdž al-Arab, nejluxusnější hotel na umělém ostrově.
Tohle město totiž oslňuje svět svou vlastní pohádkou, příběhem jako z Tisíce a jedné noci. Také však paradoxy, protiklady a jistým druhem šílenství. To vytrysklo spolu s ropou a změnilo podobu této části Perského zálivu tak, že sem za nejrůznějším druhem atrakcí každoročně putují turisté z celého světa, například vloni jich bylo osm a půl milionu.
Pohled na noční Dubaj z nejvyšší budovy světa
Protože tohle musíte vidět na vlastní oči. A já mám dvojnásobný důvod – rok 1966, kdy tady objevili naftu, mám totiž napsaný v občance. Neuvěřitelné, že za tu dobu mohlo vzniknout něco takového, jako je moderní Dubaj, a pořád to roste. I kvůli tomu stojí za to se překonat, zatnout zuby a letět. Což nemusí být vůbec tak snadné.
Zkuste si totiž představit, že máte panický strach z létání (pravda, zatím vždy přetrpěný), fóbii z výšek (to už je horší tváří v tvář výšce hotelového pokoje i nejvyšší budově planety), nepříjemné pocity z davu a nakupování (v jarních měsících zdejších nákupních orgií trochu problém), děs z otevřených prostor, paniku z uzavřených prostor a hrůzu z výtahů. A taky respekt k exotickému hmyzu, o exotických zvířatech nemluvě.
Ovšem když vám pak výhled vyrazí dech nebo na vás zamrká velbloud hustými košťátky řas, neodolal by ani větší posera. Takže tohle vypadá na zajímavé dobrodružství.
Vykulit oči a můžete dál
Dubaj je nejlidnatější a navíc druhý největší ze Spojených arabských emirátů. Přesto tu panuje zvláštní druh klidu, dokonce i na tom nejrozlehlejším letišti, jaké jste kdy mohli vidět, nebo lépe v onom zmiňovaném terminálu. Zdá se poloprázdný, ale i tak tu proudí obrovské davy lidí, člověk musí vystát frontu, aby prošel přísnou kontrolou a dovolili mu vstoupit.
Takže nejprve oční prohlídka – správně se natočit, podívat se zpříma, koulím vyplašeně očima, div mi z důlků nevypadnou, a mé panenky zřejmě vyhovují standardům, čímž se mi otevírá pro pár následujících dnů exotický ráj. Těším se, co uvidím a jak si ošplouchnu lýtka v Indickém oceánu, a ještě zdaleka netuším, že mě čeká i pilotní výcvik.
CHRÁM KONZUMU. Milujete film Snídaně u Tiffanyho, legendární klenotnictví je jen jedním z patnácti set luxusních obchodů, které ukrývá zdejší Dubaj Mall. Ráj shopaholiků a pro ostatní místo, kde se dá bruslit, obdivovat žraloky v akváriu přes několik pater či umělé vodopády.
Nejvyšší mrakodrap
Není nad to jít do toho po hlavě, zvlášť když člověk ještě donedávna absolvoval i petřínskou rozhlednu s lahví vody v ruce a neurolem v kapse (nejhorší jsou takové ty ocelové podlážky, co je skrz ně vidět dolů). Ovšem Burdž Chalífa (dříve Dubajská, nyní Chalífova věž), ta štíhlá kráska, která se pyšně, zřejmě s vědomím svého výškového světového rekordu, tyčí s 828 metry nad zdejšími mrakodrapy, je opravdu přitažlivá potvora a podlahy má bytelné. To by v tom byl čert, abych to nedala.
V Dubaji vyrostla před dvěma lety, stavět se začala ještě o šest let dříve, a jak stavba pokračovala, ukazují panely, na nichž vedle jejího průběhu defilují šejkové z rodiny Al Maktúmů včetně hlavy státu šejka Muhammada, charizmatického vládce, který se netají velkými ambicemi ukázat světu, co všechno je možné. Protože až vyschne ropa, Dubaj by to díky pozici centra obchodu i turismu, stavebnímu a cestovnímu ruchu, stovkám luxusních hotelů i svým atrakcím měl ekonomicky v pohodě ustát.
Pohled na Dubaj z nejvyšší budovy světa
Pohled z nejvyšší budovy světa
Vlastně téměř všude tu vidíte Muhammadův portrét – před kluzištěm i u stánku stařičkého trhovce, u nejvyšší budovy, na letišti i v hotelové hale. A tady v útrobách Burdž Chalífy hned několikrát, protože právě on stojí za nejodvážnějšími projekty.
Jsme objednáni, zbývá jen zaplatit (cca 530 korun, bez objednání 4× víc) a vzhůru "At the Top", neboli do 124. patra (ze 168 možných). Už když procházíme tunelem, v němž na projekčních panelech ožívá historie, cítím lechtání v žaludku. Ještě chvíli čekáme v místnosti, v níž stojí model věže a totéž v provedení z lego kostek, má cenu dodávat, že obří?
Pak průchod bezpečnostní bránou jako na letišti a otevírají se dveře výtahu – proskleného, blikajícího, v němž se odrážíme z mnoha úhlů a jenž nás s náležitým efektem vynese vzhůru rychlostí 10 metrů za sekundu. Do výšky 452 metrů to trvá zhruba minutu, ale je dlouhá, napínavá, uši mi zaléhají. Ten fofr a příliv zážitků má nečekaný efekt – ani nestíhám mít strach.
A tak vzápětí stojím vysoko nad Dubají. Bohužel počasí nám příliš nepřeje, je opar, takže mlha přede mnou, půl kilometru pode mnou, z moře neostře vystupují siluety umělých souostroví, v dálce slavný Burdž al-Arab, nejluxusnější hotel světa občas zableskne svou "bílou plachtou", i ty budovy, jejichž vrcholy lechtají mraky na břiše, shůry vypadají mrňavé. Tyrkysové umělé laguny, parky i domy pod námi tvoří zvláštní obrazce, o kus dál se do okru pouštního písku na mnoha místech zakusuje stavební technika a k nebi trčí obří jeřáby, odtud malé jako gumové žirafy na hraní. A i když je hůř vidět, je to paráda.
Pohled na noční Dubaj z nejvyšší budovy světa
Správný pilot odletí i na vratech
Nejvyšší věž světa jako by vyrůstala z umělého jezera a není příjemnější místo na zklidnění tepu než posezení s výhledem na jeho hladinu, zvlášť když ukrývá i největší zpívající fontánu na světě. Za doprovodu hudby vystřeluje sloupce vody až do výšky 150 metrů, tedy asi dvou a půl petřínských rozhleden, celé to divadlo večer osvětluje téměř sedm stovek světel.
Teď je den, sedíme vedle fontány a v jednu chvíli mám pocit, že zřejmě špatně vidím: cosi tmavého a podlouhlého pluje pod hladinou. Velká ryba? Nedivila bych se. A kousek dál další pohyb, nad hladinou se míhá pár dalších tmavých teček. A pak mi to dojde, potápěči čistí reflektory a trysky, aby se vzápětí mohlo spustit dnešní první představení.
Ale nás čeká ještě větší show. Nikdy jsem nechtěla být pilotem a navíc jsem ženská, takže pohled na centrum leteckého výcviku Emirates Aviation College mi tep nezvýší, ale i to má přijít.
Budova totiž ukrývá sedm leteckých simulátorů airbusu a boeingu, v nichž si piloti a letecký personál nacvičují lety i krizové situace. Z jednoho trenažéru se vinou skluzavky pro nouzový výstup, druhý se otřásá manévry pilota uvnitř, další kabina se rozvážně naklápí. Všechny totiž mají pružné "sloní nohy", na kterých se chvějí, padají, zdvihají se a narážejí, podle razance manévrů, takže dojem uvnitř je naprosto reálný. V provozu jsou prý 24 hodin denně, po směnách se tu školí piloti nejrůznějších světových aerolinek a podle Sama je to obrovský byznys.
V KOKPITU. Letecký instruktor Sam udělá i z takového dřeva, jako jsem já, sebevědomého pilota, alespoň v trenažéru. Pilotní centrum Emirates běží v Dubaji na plné obrátky, aerolinky těží i z velmi výhodné polohy „na půl cesty“ mezi Čínou, Amerikou, Evropou.
Foťte, já zastavím
Může se hodit
|
Sam je náš trenér, sympaťák a profík, který nás má zaškolit a já s ním poprvé budu řídit letadlo. Když tedy "poklusem" vysvětlí funkci základních světýlek a páček, předvádí ukázkové kolečko a oblétává dubajské pobřeží. V oknech trenažéru se nám otevírá pohled na slavné pobřežní budovy. "Já vám na chvíli zastavím a můžete fotit," říká Sam a letadlo "zavěsí ve vzduchu" v místě nejlepšího "výhledu", a my skutečně několikrát cvakneme mrtvolku záznamu, než si uvědomíme, jak je to bláznivé.
A pak už dojde i na mne, pokládám ruku na knipl, přidávám plyn, zdvihám Airbusu A380 čumák. Je to vzrušující, v rukou mám největší dopravní letadlo světa, fajn pocit.
Letím. Tedy já, to letadlo. A abych prošla, musím ho měkce posadit na ranvej. Nakonec je z toho rána jako z děla, ještě že jsou ostatní připoutáni, ale pár milionů na menší opravy to spraví a já mám dobrý pocit z toho, že svou leteckou katastrofu mám za sebou. Podle počtu pravděpodobnosti přece další nehrozí. Že by tedy konec strachu z létání?
Takže ještě zbývá pokořit toho velblouda, přežít pouštní safari a taky ty bláznivé nákupy. Ale co tu ještě může být bláznivější!
