Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Trabanti v Austrálii: zadřený motor, moře písku a klokan bez očí

aktualizováno 
Když cestujete s něčím tak legračním, jako jsou trabanty, neočekáváte, zda se něco rozbije, ale kdy se to rozbije. Koho by ale napadlo, že to jako první odskáče náš nejspolehlivější stroj, který jako jediný bez zaváhání projel celou Jižní Ameriku, a co víc, hned kousek po startu.

Projíždíme hluboké koleje.... | foto: Vojtěch Duchoslav, Jakub Koucký - expedice Trabantem napříč Tichomořímpro iDNES.cz

Jedeme, jedeme, jedeme! Takhle dlouho jsme ještě nikdy nikde netrčeli, australská byrokracie nás zařízla na víc než měsíc. Ne že by se něco zaseklo nebo se objevil nějaký problém, prostě tu všechno dlouho trvá. Austrálie je krásná a pohodová zem, ale občas šíleně pomalá. S úlevou opouštíme Perth a míříme k východu. Náš první cíl je kamenná tsunami – slavná a nádherná skála Wave Rock.

Fotogalerie

Jede se nám parádně, až na to, že trabant Egu je poněkud přetížený a my neustále vymýšlíme, jak přeskupit věci tak, abychom netahali výfuk po zemi. Ale ať děláme, co děláme, fotograf Vojta, který se jako jediný rozvaluje na zadní sedačce, se z nějakého důvodu nechce nechat rozřezat, aby pomohl lepšímu rozložení hmotnosti.

Fotografa potřebujeme, takže ho nemůžeme ani vyložit na benzínce a ujet. A tak holt přesuneme pár těžkých věcí do druhého trabanta Babu, kde jedou vozíčkáři Kuba a Kika, kteří mají lehké nohy, a pokračujeme.

Před námi se táhnou dlouhé roviny asfaltu uprostřed ničeho a my konečně míjíme vysněné roadtrainy. Obrovské australské trucky, které mávají s motorkami a lítá od nich spousta kamení. Na roadtrainy jsme se opravdu těšili a vše kratší než tři návěsy zklamaně označujeme za trapný kamion.

Když už se začínáme na dlouhé rovině nudit a usínat a celkově nám to přijde jako moc velká pohoda, zjišťujeme, že je nás o jednoho méně. Jawa nikde. Otáčíme se zjistit, co se mohlo stát nesmrtelnému motorkáři Markovi, kterého jen tak něco nezastaví. Pravda, zastavila se jen jawa, ale zato pořádně – zadřel se motor.

Neujeli jsme ani 200 kilometrů a u Jawy se zadřel motor. Koukáme na to jako zfetovaná koala na svůj eukalyptus, tohle nečekal nikdo.

Neujeli jsme ani 200 kilometrů a u Jawy se zadřel motor. Koukáme na to jako zfetovaná koala na svůj eukalyptus, tohle nečekal nikdo.

Odstavujeme auta a motorky ze silnice a měníme píst s válcem.

Odstavujeme auta a motorky ze silnice a měníme píst s válcem.

Tohle se sice stává, ale pouhých 200 kilometrů po startu to nečekal nikdo. A co hůř, nikdo příliš nechápe, kde se stala chyba. Marek se dušuje, že při posledním tankování určitě olej přidával, a i kdyby náhodou ne, tak se dolévalo tak málo benzinu, že se motor i tak musel mazat dostatečně. Koukáme na to jako zfetovaná koala na svůj eukalyptus, ale nedá se nic dělat. Odstavujeme auta a motorky ze silnice a měníme píst s válcem, zatímco na obloze začíná vycházet obří rudý měsíc.

Nás bych chtěl mít doma

Trabantem napříč Tichomořím

Oprava nás zabrzdí na tři a půl hodiny, a když konečně prohlásíme, že můžeme vyrazit, je už úplná tma a hlavně neskutečná zima. Opravdová zima těsně nad nulou, ne nějaká ošizená, jakou by člověk čekal v Austrálii.

Místní nám říkali, ať nejezdíme po setmění, protože můžeme trefit klokana, ale nás táhne vidina teplého noclehu. Porušujeme bezpečnostní pravidla a probíjíme se tmou, kterou tu a tam skutečně naruší hopkající sebevražedný klokan. Je to taková místní srnka, pase se kolem cest a občas ho někdo přejede. Problém je, že je velký jak srnka, ale rychlý jako kočka, a když vám skočí do cesty, nemáte moc šanci něco udělat.

Čeká nás ještě minimálně sto kilometrů do městečka, kde žije polský policista, který slíbil, že nás u sebe nechá přespat. Poláci mají totiž neuvěřitelnou schopnost přesvědčit člověka, že vzít si domů devět cizích špinavých lidí, je super nápad. „Nás bych chtěl mít doma,“ říká vždycky Dan.

U rampa jak má být. Do větších akcí se radši nepouštíme, přece jenom nechceme skončit na vozíku.

U rampa jak má být. Do větších akcí se radši nepouštíme, přece jenom nechceme skončit na vozíku.

S ránem vyrážíme na Wave Rock, působivý skalní útvar, který vypadá jako 14 metrů vysoká kamenná vlna. Trochu připomíná velikou U-rampu, a tak se po ní naši vozíčkáři Kika a Kuba snaží vyjet co nejvýše. Salto ale z nějakého důvodu zkusit nechtějí, přestože je ostatní vytrvale přemlouvají. Kuba vykřikuje, že se bojí, že skončí na vozíku!

Dokud má mrtvý klokan oči, dá se jíst

Kvůli tomu jsme se tímhle směrem ale nevydali. Čeká nás něco mnohem zajímavějšího. Pokusíme se projet Holland Track - stezku, kterou koncem 19. století proklestil buší John Holland, aby zkrátil putování zlatokopů do zlatonosného Kalgoorlie. Jenže zlatá horečka přivedla do kraje železnici a cesta se záhy přestala používat. Teď ji udržují jen obří kola čtyřkolek, když po ní občas jezdí Australané, kteří cestování s náhonem na všechna kola milují, a většina z nich nám taky tvrdí, že nemáme šanci.

Dlouho jsme rozmýšleli, jestli do toho jít hned na začátku. Přece jenom jsme ujeli pouhé tři stovky kilometrů po asfaltu a někteří členové týmu nemají svoje stroje úplně v ruce. Maluch s polskou posádkou má problémy s řazením, jeden z trabantů je předělaný na ne zcela vyzkoušené ruční řízení, a nakonec máme s sebou i jeden úplně nový stroj, čezetu, s níž zápasí i zkušená motorkářka Dominika, protože je zvyklá na moderní motorky. Ale co, musíme to zkusit, nakupujeme zásoby jídla, vody a benzinu a vyrážíme hledat tu správnou křižovatku!

Hledáme nenápadnou odbočku na Holland Track. A moc se nám to nedaří.

Hledáme nenápadnou odbočku na Holland Track. A moc se nám to nedaří.

Nakonec jsme ji našli. To dole je místní silnice druhé třídy, nezpevněná uválcovaná cesta, to nahoře je Holland Track. Cesta polňačkou může začít.

Nakonec jsme ji našli. To dole je místní silnice druhé třídy, nezpevněná uválcovaná cesta, to nahoře je Holland Track. Cesta polňačkou může začít.

Asfalt se postupně změnil v nefalšovaný australský červený prach a obalil naše žlutá vozítka do rezavého nádechu. Zastavujeme u sraženého klokana, ale brzy ho zahazujeme, neb jsme poučeni, že mrtvý klokan se dá jíst, pouze pokud má ještě oči, a tento už před nějakou chvílí ztratil celou hlavu.

Možná jsme to přepískli

Na první metry Holland Tracku vjíždíme za svítání. První metry jsou super, ale doslova jen metry. Zanedlouho se z jemného písečného poprašku stává hluboký písek. Poprvé v historii trabantích výprav podhušťujeme pneumatiky na autech a nestačíme se divit, jak skvěle písek zvládají.

Motorky jsou na tom hůř. Na jawě i čezetě jsou obuté stejné gumy, na jakých se jezdilo doma pro mlíko. Na maličká šestnáctipalcová kola jsme nic lepšího nesehnali. Jsme asi jediní pitomci, kteří se sem vydali s obyčejnými neterénními pneumatikami.

Holland Track nám dává od začátku zabrat. Místní nám říkali, že nemáme šanci jí projet. Uvidíme.

Holland Track nám dává od začátku zabrat. Místní nám říkali, že nemáme šanci jí projet. Uvidíme.

V Jižní Americe to taky nebyl problém, tak jsme ho nečekali ani teď. Jenže tady se ukazuje, jak moc záleží na mezičlánku mezi řídítky a sedlem. Marek na jawě si s pískem hlavu příliš neláme, občas v něm plave, ale vždy to ustojí. Měří metr osmdesát, váží devadesát kilo a hlavě má bohaté zkušenosti z motokrosu.

Dominika má metr a půl, váží pětačtyřicet kilo a její doménou jsou nekonečné dálkové sólo jízdy, které ji zavedly až na hranice Číny. Jenže teď ji „trabanti“ zatáhli do něčeho nového. Na čezetě nejdřív ve snaze udržet motorku na kolech zaletí do křoví a o pár metrů dál už padá. Ohýbá se stupačka, čezeta dlouho nejde nastartovat, a když nastartuje, netrvá dlouho a leží znovu.

Přemýšlíme, co s tím, zkoušíme podhustit pneumatiky i na motorce a dokonce ji odlehčit, nic moc ale nepomáhá, tady jsou potřeba zkušenosti s pískem, a když je člověk nemá, tak alespoň pár desítek centimetrů a kilogramů navíc, aby jezdec tancující stroj zkrotil. Těžko ustojíte pád, když málem nedosáhnete z motorky na zem.

Náčelník Dan se tváří ustaraně a hlavou mu letí myšlenky, že to tentokrát už přehnal, že Žlutý cirkus poslal na cestu, kde se budeme víc trápit, než si to užívat. Marek se zatvářil také ustaraně a prohlásil „stárneš“. A jedeme! Čeká nás 300 krutých kilometrů, ale to ještě netušíme.

Po prvních kilometrech v hlubokém písku jsem zvažoval, jestli jsem to tentokrát nepřepísknul, jestli jsem nás neposlal na cestu, kde se budeme víc trápit, než si to užívat. Marek prohlásil "stárneš", a tak jsme jeli. A stojí to tady za to!

Po prvních kilometrech v hlubokém písku jsem zvažoval, jestli jsem to tentokrát nepřepísknul, jestli jsem nás neposlal na cestu, kde se budeme víc trápit, než si to užívat. Marek prohlásil "stárneš", a tak jsme jeli. A stojí to tady za to!

Autoři:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.