Velké cecty století (15.)
Ta planina vypadá jako lehce zčeřený oceán, který v jediném magickém okamžiku zbělel u ztuhl na kost. Nikde známka života... Jižní pól planety Zenaě. Jenom dvakrát tam na chvíli zazněl lidský hlas. To když v létě 1911/12 došli na toto "hrozné místo" Amundsen a Scott se svými muži, jen polovina jich přežila zpáteční cestu. Pak zase běžely roky, kdy pouze šelest suchého sněhu, hnaného větrem, oživoval scénu. Teprve 31. října roku 1956 se situace natrvalo změnila. Toho dne nad pólem zakroužil stříbřitý letoun s oranžovými konci křídel - a přistál. Vystoupila z něj mohutná postava v polárnickém oděvu. Admirál George Dufek, synek českých rodičů.
Jeho otec, truhlář František Dufek pocházel z Prahy, ale George se narodil v Rockfordu. Po absolvování námořní akademie v Annapolis jako jeden z mála důstojníků US Navy získal kvalifikaci pro službu na hladinových lodích, na ponorkách i u námořního letectva. Ač tvor teplomilný, přihlásil se jednou z mladické nerozvážnosti do koqkursu na místo navigátora v antarktické expedici slavného admirála Byrda. Uspěl, a už mu to zůstalo. Během let se z něj stal špičkový expert amerického námořnictva pro polární oblasti, zejména v oboru logistiky. Když začala příprava největší vědecké akce v dějinách, Mezinárodního geofyzikálního roku 1957-58, došlo také na Antarktidu, poslední neprobádaný světadíl. Dvanáct států se rozhodlo zřídit tam ve vzájemné koordinaci své výzkumné stanice. Američané si naplánovali čtyři pobřežní a dvě vnitrozemské. Vláda svěřila tento náročný úkol vojenskému námořnictvu a to zase admirálu Dufkovi. Pod jeho velením se zformoval zvláštní lodní svaz Task Force 43, k němuž patřila i dopravní perut VX-6. Začala operace Deepfreeze (Třeskutý mráz), označovaná za největší polární expedici všech dob. Byla rozvržena na čtyři roky a její vůbec nejobtížnější fází bylo vybudování vědecké stanice přímo na jižním pólu. Od pobřežní základny v průlivu McMurdo ho dělilo dobrých 1400 kilometrů ledové pustiny a navíc vysoké hory. Po zemi se tam potřebný materiál dopravit nedal. Zbývala cesta vzduchem. Jenže - bude vůbec možná? Nikdo s určitostí nevěděl, jestli tamní terén a nadmořská výška 3000 metru umožní dopravním letadlům přistát a zase vzlétnout. Byl jediný způsob, jak to zjistit: zkusit to. George Dufek jako náčelník nesměl ovšem v tak riskantním podniku chybět. Po důkladných přípravách odstartovali z McMurdo na dvoumotorovém R4D Skytrain (vojenské verzi populární dakoty), s lyžovým podvozkem a stoickým Que Será Será /Co bude, bude/ na předku. Po zhruba sedmi hodinách letu byli nad pólem a pilotu Conradu Shinnovi se povedlo celkem hladké přistání. "Strider otevřel dvířka, já vykročil na polární planinu," vzpomíná Dufek. "Bylo mi, jako bych vstoupil do jiného světa." Z oblohy zářilo oslnivé slunce, ale mráz je udeřil jako pevná stěna. Bylo 50 stupňů Celsia pod nulou. Zatímco motory neustále běžely, Dufkovi lidé prozkoumali povrch ledovce a zapíchli do něj radarový odražeč pro orientaci těch, kdo přiletí po nich. Pokusili se památné chvíle příchodu prvních Američanů na jižní točnu nafotografovat a nafilmovat, ale vyšlo z toho jen pár černobílých snímků, protože závěrky aparátů rychle zamrzaly. Horší bylo, že přimrzly i lyže letounu. Když chtěli odletět, nehnul se z místa. Teprve po odpálení všech patnácti raketových urychlovačů podařilo se Shinnovi dostat stroj do vzduchu. O několik týdnů později, když mrazy trochu polevily, letouny dopravily na pól 700 tun materiálů a ženijní četa se dala do díla. Vyrostla stanice pro dvacet lidí, vybavená zásobami na více než rok. Nazvali ji Amundsen-Scott. Pracuje - byt v nové podobě - dodnes. Roku 1959, po skončení čtvrté fáze operace Deepfreeze, odešel admirál Dufek do výslužby. Rok nato se stal ředitelem Muzea námořní pěchoty v Newport News (Virginia). "Spustil jsem tu kotvu," napsal mi, "a hodlám zůstat delší čas." Zůstal téměř do své smrti, jež ho zastihla 10. února 1977, v den jeho 74. narozenin.
Ta planina vypadá jako lehce zčeřený oceán, který v jediném magickém okamžiku zbělel u ztuhl na kost. Nikde známka života... Jižní pól planety Zenaě. Jenom dvakrát tam na chvíli zazněl lidský hlas. To když v létě 1911/12 došli na toto "hrozné místo" Amundsen a Scott se svými muži, jen polovina jich přežila zpáteční cestu. Pak zase běžely roky, kdy pouze šelest suchého sněhu, hnaného větrem, oživoval scénu. Teprve 31. října roku 1956 se situace natrvalo změnila. Toho dne nad pólem zakroužil stříbřitý letoun s oranžovými konci křídel - a přistál. Vystoupila z něj mohutná postava v polárnickém oděvu. Admirál George Dufek, synek českých rodičů.
Jeho otec, truhlář František Dufek pocházel z Prahy, ale George se narodil v Rockfordu. Po absolvování námořní akademie v Annapolis jako jeden z mála důstojníků US Navy získal kvalifikaci pro službu na hladinových lodích, na ponorkách i u námořního letectva. Ač tvor teplomilný, přihlásil se jednou z mladické nerozvážnosti do koqkursu na místo navigátora v antarktické expedici slavného admirála Byrda. Uspěl, a už mu to zůstalo. Během let se z něj stal špičkový expert amerického námořnictva pro polární oblasti, zejména v oboru logistiky. Když začala příprava největší vědecké akce v dějinách, Mezinárodního geofyzikálního roku 1957-58, došlo také na Antarktidu, poslední neprobádaný světadíl. Dvanáct států se rozhodlo zřídit tam ve vzájemné koordinaci své výzkumné stanice. Američané si naplánovali čtyři pobřežní a dvě vnitrozemské. Vláda svěřila tento náročný úkol vojenskému námořnictvu a to zase admirálu Dufkovi. Pod jeho velením se zformoval zvláštní lodní svaz Task Force 43, k němuž patřila i dopravní perut VX-6. Začala operace Deepfreeze (Třeskutý mráz), označovaná za největší polární expedici všech dob. Byla rozvržena na čtyři roky a její vůbec nejobtížnější fází bylo vybudování vědecké stanice přímo na jižním pólu. Od pobřežní základny v průlivu McMurdo ho dělilo dobrých 1400 kilometrů ledové pustiny a navíc vysoké hory. Po zemi se tam potřebný materiál dopravit nedal. Zbývala cesta vzduchem. Jenže - bude vůbec možná? Nikdo s určitostí nevěděl, jestli tamní terén a nadmořská výška 3000 metru umožní dopravním letadlům přistát a zase vzlétnout. Byl jediný způsob, jak to zjistit: zkusit to. George Dufek jako náčelník nesměl ovšem v tak riskantním podniku chybět. Po důkladných přípravách odstartovali z McMurdo na dvoumotorovém R4D Skytrain (vojenské verzi populární dakoty), s lyžovým podvozkem a stoickým Que Será Será /Co bude, bude/ na předku. Po zhruba sedmi hodinách letu byli nad pólem a pilotu Conradu Shinnovi se povedlo celkem hladké přistání. "Strider otevřel dvířka, já vykročil na polární planinu," vzpomíná Dufek. "Bylo mi, jako bych vstoupil do jiného světa." Z oblohy zářilo oslnivé slunce, ale mráz je udeřil jako pevná stěna. Bylo 50 stupňů Celsia pod nulou. Zatímco motory neustále běžely, Dufkovi lidé prozkoumali povrch ledovce a zapíchli do něj radarový odražeč pro orientaci těch, kdo přiletí po nich. Pokusili se památné chvíle příchodu prvních Američanů na jižní točnu nafotografovat a nafilmovat, ale vyšlo z toho jen pár černobílých snímků, protože závěrky aparátů rychle zamrzaly. Horší bylo, že přimrzly i lyže letounu. Když chtěli odletět, nehnul se z místa. Teprve po odpálení všech patnácti raketových urychlovačů podařilo se Shinnovi dostat stroj do vzduchu. O několik týdnů později, když mrazy trochu polevily, letouny dopravily na pól 700 tun materiálů a ženijní četa se dala do díla. Vyrostla stanice pro dvacet lidí, vybavená zásobami na více než rok. Nazvali ji Amundsen-Scott. Pracuje - byt v nové podobě - dodnes. Roku 1959, po skončení čtvrté fáze operace Deepfreeze, odešel admirál Dufek do výslužby. Rok nato se stal ředitelem Muzea námořní pěchoty v Newport News (Virginia). "Spustil jsem tu kotvu," napsal mi, "a hodlám zůstat delší čas." Zůstal téměř do své smrti, jež ho zastihla 10. února 1977, v den jeho 74. narozenin.
