Od Dr. Arnošta Černíka, vedoucího čs. Horolezecké expedice do peruánských Kordiller, za nejkrásnější horou světa, nám přišel do „dvaapadesátky“ první dopis:
Do Limy jsme cestovali šest dní, byla to nesmírně zajímavá cesta. Z Prahy jsme odlétali 23. dubna večer a ráno příštího dne jsme přistávali v Dakaru. Kapitán našeho túčka František Langer nám dovolil, abychom sledovali přistání z bezprostřední blízkosti přístrojů. Měli jsme trochu trému, ale pětičlenná posádka nás ubezpečila, že by zase naopak oni měli dost rozpaků v horách.
Dakar je metropolí Senegalu a celé západní Afriky. Čekali jsme tu dva dny na další spojení a přitom samozřejmě využili příležitosti dokonale prozkoumat toto exotické město, kterému říkají „kosmopolitní švihák s francouzským úsměvem a africkou pohodou“. Největší dojem na nás udělali Senegalci; jsou představiteli nejafričtějších kmenů. Město má asi 300 000 obyvatel. 40 000 bělochů stále ubývá, protože mladá republika, v jejímž čele stojí básník Leopold Sédar Senghor, stále snižuje počet neafrických zaměstnanců a dosazuje na jejich místa domorodé pracovníky.
Procházeli jsme ulicemi i za největšího vedra, abychom poznali co nejvíce. Opravdový život Senegalců jsme však mohli pozorovat ráno nebo večer. Jitro na květinovém a zeleninovém trhu na náměstí Karmel bylo nezapomenutelné. Štíhlé ebenové dívky v pestrých motýlích hábitech zvaných bubu nosí kytice karafiátů na hlavě květem ke tváři, mají jich plnou náruč a zastavují cizince okouzlujícími úsměvy, při nichž dodaleka svítí slonovinové zuby. Když návštěvník nekoupí, květinářky se nezlobí, sklopí víčka jakoby na pozdrav a pokračují v houpavé chůzi. Na vlastním tržišti panuje nesmírný shon. První, čeho si Evropan všimne, nejsou pyramidy nejroztodivnějších plodů a zeleniny, nýbrž jejich prodavači. Afričan nestojí za stánkem, jak jsme zvyklí u nás, nýbrž sedí nebo pololeží přímo mezi zbožím, které má na dosah ruky. Mezi vážením banánů sličná Senegalka zachytí zavrnění malého černouška, který je celý zahrabaný v celerové nati a přivine ho k prsu, dokud ho nenasytí. Přitom prodává, váží, odpočítává peníze. Když přijde čas, aby krámek zavřela, uváže si na záda plátěný šál, dítě do něj strčí tak, že mu koukají jen holá růžová chodidla a protáhlá kudrnatá hlavička, která za chvíli klesne únavou a ve spánku se klimbá ze strany na stranu. Probudí-li se dítě na zádech, žena se začne houpat v bocích a tím děťátko ukonejší.
Jen neradi opouštíme Dakar. Avšak hory volají a tak se znovu vydáváme na cestu a 26. dubna přistáváme v Santiagu v Chile. Čekali tu na nás horolezci i krajané a zakrátko jsme nastěhováni do domu místní Horské služby. Oč méně se nám líbí město, o to více jsme si zamilovali Chilany. Jsou nesmírně pohostinní a přátelští, cítíme se mezi nimi jako doma. Při jedné z projížděk městem nás naši přátelé zavedli na universitu. Je to krásný areál plný ruchu a života. Než jsme se nadáli, ocitli jsme se v kanceláři a za chvíli putujeme po učebnách. Naprosto samozřejmě nás naši průvodci vodí od posluchárny k posluchárně, představí nás, promluvíme několik slov a pokračujeme dál.
Chlapci však konstatují, že v životě neviděli krásnější dívky než santiagské studentky. Jsou jemné, graciézní, usměvavé, přátelské, sametové tváře mají pečlivě upravené, vždy vkusně nalíčené, učesané, vybraně oblečené.
Poť po chudých santiagských pamětihodnostech vrcholí návštěvou archeologického muzea, kde s údivem prohlížíme mumii desetileté holčičky, kterou archeologové objevili před nedávnem ve výšce 5200 metrů na vrcholu El Plomo. Horský suchý vzduch dokonale mumifikoval tělo, takže dnes můžeme po šesti stech letech rozeznat i detailní rysy. Děvčátko, patrně oběť inckým bohům, sedělo skrčené a smrt je zastihla v této pozici. U nohou mělo stříbrného bůžka s péřovou čelenkou, překrásnou malou zlatou lamu a několik váčků s neznámým obsahem.
Po třítýdenním pobytu v hlavním městě pohostinné Chile odlétáme již přímo do Limy. Ze vzduchu pozdravujeme pyšný masív nejvyšší hory amerického kontinentu Aconcaguu, dosahující výšky 6950 metrů, o kterou se loni marně pokoušela jinak velmi úspěšná ostravská expedice. Letíme nad pustými horami a pouštěmi, nad mořem sedí hustý koberec mraků. Za necelé čtyři hodiny dosedáme na moderní letiště v Limě. Přišel nás uvítat celý zastupitelský úřad, oficiální peruánští činitelé a klubko novinářů. Naše expedice je první ze socialistických států a tak je o ni značný zájem. Druhý den se ve všech větších denících objevují zprávy o našem příletu, v některých dokonce na první straně. V určitém směru nás to těší, ale současně zavazuje. Všichni se tu o nás úžasně starají. Přesto jsme netrpělivě vyhlíželi loď s materiálem, která už měla být čtrnáct dní na místě. Avšak v Jižní Americe je na všechno dost času, tak se musíme přizpůsobit. Maňana je heslem dne.
Až včera přistála v největším peruánském přístavu Callao loď Honrnbelt, která vezla našich tři a půl tuny materiálu. Když jsme se byli na téměř šedesát překližkových beden podívat ve skladišti, trochu jsme zesmutněli. Skoro třetina přišla v dosti bědném stavu, v některých jsou díry, konzervy čouhají ven a máme strach, že bude část materiálu chybět. Avšak to jsou běžné starosti expedic. Hlavní věc je, že materiál je v Peru a že můžeme již konkrétně uvažovat o odjezdu do hor.
LIMA 9. května 1970
 památník československých horolezců, kteří zahynuli pod lavinou v květnu 1970 |
