Při cestách do málo obydlených oblastí se mi občas stane,že se setkám s něčím, co mi připomene domov. Vždy na mě dolehne zvláštní pocit.
V roce 1992 jsem se zúčastnil výpravy na jachtě, která jako první měla obeplout severní pól. Plavba byla plánována na tři roky. Vždy na zimu musela jachta zakotvit, neboť po zamrzlém moři se nedalo plout. Jachta musela počkat na jaro, až se ledy uvolní a vodní cesta bude průjezdná. Bylo to druhý rok, kdy jachta kotvila v přístavu Igarka nacházejícím se za polárním kruhem na řece Jenisej na Sibiři, na území s nekonečnými a pustými lesními porosty tajgy. Čekali jsme,až se ledy na Jeniseji uvolní a my budem moci plout po proudu k ústí řeky a dále po moři. Toho jara přišlo tání později, proto mimo údržbu lodi jsme trávili čas i různými výlety do okolí, při nichž nám pomáhali místní lidé. Jednoho dne jsem byl spolu se třemi členy expedice a dvěma místními ruskými lovci vysazen vrtulníkem hluboko v tajze na okraji jezera, kde byl malý dřevěný domek, takzvaná "izbuška". Měli jsme lovit ptáky, ondatry a ryby. V izbušce, v místnosti, která sloužila ke všem účelům, byly na stěnách rozvěšeny obrázky žen, tak jak to dělají muži i v jiných zemích na pracovištích, v ubytovnách a podobně. Jeden z obrázků mě stále přitahoval, neboť mi někoho připomínal. Byla na něm kulturistka. Nedalo mi to, abych se nepodíval blíže. Text u obrázku prozradil příjmení, které patřilo naší kulturistce Kořínkové. Překvapilo mě to. Nenapadlo mě,že tisíce kilometrů, daleko od civilizace, v místech, kde při ztrátě orientace a zabloudění hrozí člověku, že ho nenajdou, se shledám s něčím, co se vztahuje k naší zemi. Nebyla to v té době ale jediná připomínka na domov. V Igarce, kde jsme kotvili, mají výzkumné pracoviště zabývající se studiem věčně zmrzlé země. Při prohlídce přilehlého muzea jsem náhodou objevil několik odložených panelů, z nichž jeden se vztahoval k historii. Na panelu byli čtyři občané Igarky, kteří měli vyznamenání hrdina Sovětského Svazu. Upoutala mě fotografie jednoho vojáka. Pozadí mi bylo povědomé. Z textu vyplynulo, že voják ukončil válku v Praze a nechal se v Praze při této příležitosti vyfotografovat. Přemýšlel jsem o tom, jaká mohla být jeho cesta z daleké Sibiře až do Prahy. Před léty jsem v Grónsku při jednom dlouhém pochodu tundrou objevil malou bivakovací chatičku. Uvnitř chatky se na stole válelo pár časopisů a knih. Ze zvědavosti jsem si prohlížel tiskoviny a tu mě překvapil autor knihy. Byl jím Ivan Klíma. Nevím, zda kniha byla psána dánsky nebo eskymáckou grónštinou. Kdo byl asi čtenářem této knihy a jak se dostala kniha až sem, by mě velmi zajímalo. Zdá se, že Ivan Klíma je v současné době ve světě známý autor. V roce 1998, když jsem pobýval v Argentině v základním táboře pod nejvyšší horou Ameriky - Acocaguou, ležela na stole v nedalekém horském hotýlku kniha Ivana Klímy tentokráte ve španělštině.
V roce 1992 jsem se zúčastnil výpravy na jachtě, která jako první měla obeplout severní pól. Plavba byla plánována na tři roky. Vždy na zimu musela jachta zakotvit, neboť po zamrzlém moři se nedalo plout. Jachta musela počkat na jaro, až se ledy uvolní a vodní cesta bude průjezdná. Bylo to druhý rok, kdy jachta kotvila v přístavu Igarka nacházejícím se za polárním kruhem na řece Jenisej na Sibiři, na území s nekonečnými a pustými lesními porosty tajgy. Čekali jsme,až se ledy na Jeniseji uvolní a my budem moci plout po proudu k ústí řeky a dále po moři. Toho jara přišlo tání později, proto mimo údržbu lodi jsme trávili čas i různými výlety do okolí, při nichž nám pomáhali místní lidé. Jednoho dne jsem byl spolu se třemi členy expedice a dvěma místními ruskými lovci vysazen vrtulníkem hluboko v tajze na okraji jezera, kde byl malý dřevěný domek, takzvaná "izbuška". Měli jsme lovit ptáky, ondatry a ryby. V izbušce, v místnosti, která sloužila ke všem účelům, byly na stěnách rozvěšeny obrázky žen, tak jak to dělají muži i v jiných zemích na pracovištích, v ubytovnách a podobně. Jeden z obrázků mě stále přitahoval, neboť mi někoho připomínal. Byla na něm kulturistka. Nedalo mi to, abych se nepodíval blíže. Text u obrázku prozradil příjmení, které patřilo naší kulturistce Kořínkové. Překvapilo mě to. Nenapadlo mě,že tisíce kilometrů, daleko od civilizace, v místech, kde při ztrátě orientace a zabloudění hrozí člověku, že ho nenajdou, se shledám s něčím, co se vztahuje k naší zemi. Nebyla to v té době ale jediná připomínka na domov. V Igarce, kde jsme kotvili, mají výzkumné pracoviště zabývající se studiem věčně zmrzlé země. Při prohlídce přilehlého muzea jsem náhodou objevil několik odložených panelů, z nichž jeden se vztahoval k historii. Na panelu byli čtyři občané Igarky, kteří měli vyznamenání hrdina Sovětského Svazu. Upoutala mě fotografie jednoho vojáka. Pozadí mi bylo povědomé. Z textu vyplynulo, že voják ukončil válku v Praze a nechal se v Praze při této příležitosti vyfotografovat. Přemýšlel jsem o tom, jaká mohla být jeho cesta z daleké Sibiře až do Prahy. Před léty jsem v Grónsku při jednom dlouhém pochodu tundrou objevil malou bivakovací chatičku. Uvnitř chatky se na stole válelo pár časopisů a knih. Ze zvědavosti jsem si prohlížel tiskoviny a tu mě překvapil autor knihy. Byl jím Ivan Klíma. Nevím, zda kniha byla psána dánsky nebo eskymáckou grónštinou. Kdo byl asi čtenářem této knihy a jak se dostala kniha až sem, by mě velmi zajímalo. Zdá se, že Ivan Klíma je v současné době ve světě známý autor. V roce 1998, když jsem pobýval v Argentině v základním táboře pod nejvyšší horou Ameriky - Acocaguou, ležela na stole v nedalekém horském hotýlku kniha Ivana Klímy tentokráte ve španělštině.
