Dolů po Dunaji

S Ivou bereme kola, naložíme nezbytnou výbavou a před pátou odpoledne jsme již na nádraží. Kupuji lístky, jdu zaplatit za kola. S Ivou jsem se domluvili, že si je raději naložíme do vlaku sami, protože našim drahám věříme ještě méně, než historické úloze proletariátu.

V okamžiku, kdy paní v pokladně vypisuje přepravky na naše oře a já jí sděluji cenu kol, sama navrhuje, abychom si je raději naložili sami. Neuvěřitelné. Úřední šimlík, který i myslí. Velmi to vzácný úkaz.
Sedíme v Plzeňáku a zabíjíme čas. Dva přestupy s nezbytným překládáním kol a konečně již za tmy nás veze lokálka směrem na Lenoru. Hurvajz sympaticky brumlá, kola skřípou a vracejí mě do let, kdy jsem takto jezdíval na vandry. Kolem půlnoci vystupujeme v Lenoře a je nejvyšší čas se poohlédnout po koutku, kam složíme hlavu. Vyhrává to vchod do místní školy. Jsou prázdniny, takže nás nebudou ráno rušit parchanti, kteří by o nás zakopávali. Pohodlně si roztahujeme karimatky a spacáky.
Ráno vyrážíme směrem Strážné. Jsem zvědav, jak dnes vypadá. Před dávnými lety, když jsem byl na učňáku, naše fabrika měla ve Strážném rekreační středisko a dvě sjezdovky. Ty jsme jako učni museli postavit. Velká sranda. Dodnes vidím Gappu, jak se svými 110 kg visí na velikém kangu a navrtává díry do nespočetných žulových balvanů, aby se daly odstřelit. Jak kopeme jámy pro zabetonování nosných sloupů lan šlepru. Pod sjezdovkou jedna parta míchala beton a ten zbytek ho v kolečkách vyvážel vzhůru. Jeden držel kolečka vzadu a tlačil, dva tahali lany vepředu. Vyběhnout takto několikrát denně 800 m do svahu závodní sjezdovky, je báječné vzrůšo. Ale tím srandy nekončily. Do každé jámy padlo neskutečné množství kamene. Takže rozebíráme blízké kamenné tarasy. Přitom jsme objevili pohraniční bunkr vyrobený z velmi šikovných prefabrikovaných panelů. Do nejbližších dvou jam padly všechny. Jen čelní stěna se střílnou a závěsem kulometu byla vybetonována vcelku, tak jsme ji nechali být.
V pozdějších letech jsme si na obou sjezdovkách báječně zalyžovali. Protože se jednalo o pohraniční pásmo se zavilým německým nepřítelem, byli jsme tam jen my a pohraničníci, kteří nás několikrát denně jezdili kontrolovat v obrněném transportéru. Místní obyvatele nepočítám, protože ti se věnovali své každodenní náročné činnosti. Vzájemnému špiclování a udávání na STB.
Vjíždíme s Ivou do Strážného. Takový šok jsem nečekal. Hned z prvního domu je bordel a rozhodně není poslední. Naproti se prodávají roztomilí sádroví trpaslíci a není to jediný stánek těchto uměleckých hodnot. Zatímco dříve Strážným projelo 5 aut denně, dnes stojí kolona čekající na celní odbavení až do vesnice. A to je to na hranici ještě 7 km.
A do pořádného kopce. Dáváme tam největší převod a postupně předjíždíme celou kolonu. V pořádném pařáku nám to dává poměrně zabrat, ale máme silnou psychologickou motivaci. Za námi se z aut s upocenými lidmi ozývá: "Mami, já chci taky kolo. Doprdele, my už tady dvě hodiny trčíme a oni si jedou jakoby nic. Příště až mi budeš slibovat dovolenou, tak si raději vezmu kolo."
Dobrý pocit nám vydržel až na vrchol Šumavy do německé vesničky Philippsreut. Zde si dáváme oddechovou pauzu a prohlížíme si místní kostel. Nic jiného totiž tady k vidění není. A pak následuje skvělý, 28 km dlouhý, sjezd do Freyungu. Tak dlouho z kopce jsme ještě nikdy nejeli. Dokonce musíme prohazovat opěrnou nohu, aby nám nezdřevěněla.
Na následujících kilometrech se to s námi několikrát zavlní, ale více toho najedeme z kopce. A je tu cedule Passau. Stojíme u ní nahoře na kopci a dumáme, kde že je město? Vždyť z nadhledu by mělo být vidět? A pod námi je údolí, z kterého vyčuhuje jen jedna věžička kostela. Sjíždíme dolů a kolem malé říčky se proplétáme úzkým údolím.  Najednou jsme tu. Říčka se vlévá do Dunaje a před námi se otevírá pohled na město. Vpravo nad námi je majestátní hrad. Je poledne a my máme celý půlden na prohlídku města.
Ubytovali jsme se v penziónu přímo v centru. Děláme si pěší procházku středověkou částí města. Klopýtáme po kočičích hlavách úzkých uliček, obdivujeme kamenné domky s pelargóniemi v oknech i místní katedrálu. Šplháme se na hrad, skvost pozdně gotické fortifikace s velkými zvýrazněnými okenicemi. Na závěr končíme naše putování po památkách na malém náměstíčku před radnicí. Usazujeme se u stolku místní pivnice a necháváme do sebe zvolna vtékat nejeden žejdlík místního černého ležáku. Pivo je skvělé a nálada také. Kolem teče Dunaj, máme výhled přímo na hrad a kousek proti proudu na pivovar. Když slunce mime hrad a začne zacházet za kopce, jdeme se ještě projít pár metrů po proudu podívat se na soutok Dunaje s řekou Inn. Tady je Dunaj opravdu modrý a Inn má barvu hnědou. Ale po pár stech metrech je řeka již celá hnědá a zove se Dunaj.
Ráno přejíždíme most přes Inn a jsme na hranici. Silnice vede podél pravého břehu řeky, který je rakouský, zatímco levý břeh je ještě nějakou dobu německý. U Obernzell je říční hraniční přechod s přívozem. Domeček o rozměrech 4x4 m tu slouží jako pokladna, místní plavební správa a celnice současně.
V jedné věci je nutné Rakušáky pochválit. Cyklistické stezky mají po celé zemi báječně značené, ve výborném stavu a pokud je část stezky vedena po silnici, je od vozovky oddělena silným výrazným pruhem.
Zdejší kraj je malebný. Úzké údolí, kde je Dunaj sevřený vysokými zalesněnými kopci. Všude na hřebenech a ve stráních na nás vykukují věže hradů, jejich zřícenin a kostelů. Je to kraj Nibelungů. Krampelstein, Vichtenstein, Rannariedl, Jochenstein atd. U Jochensteinu potkáváme první přehradu  s elektrárnou. Rakušáci je nasázeli, kam to šlo. Lodě proplouvající Rakouskem stráví víc času v plavebních komorách, než plavbou samotnou. Elektrárny jim vyrábí tolik energie, že v zimě elektřinu exportují k nám. Proto také spustili takový povyk kolem dostavby Temelínu a přehrady v Nagymaros. Obě díla znamenají nezávislost ČR a SR na dodávkách energie a Rakousko tím pádem přijde o pořádný byznys.
Ještě jednou věcí je zdejší kraj typický. Ve všech vesnicích u vody lze vidět velké budovy s šikmou střechou, které jsou obehnané malou hradbou. Jedná se o středověké tvrze, které současně sloužily jako zásobárny potravin.
Na zdejších cyklistických stezkách je pořádný provoz. Jsou tu rodiny s dětmi, které ještě ani nechodí, stejně tak i mnoho těch, kteří se začínají do dětství vracet. Všichni putují na kolech po proudu Dunaje a po cestě se občerstvují v nesčetných hospůdkách, které zde byly postaveny. Je tu i síť cyklistických hotelů a servisů na kola. Další dobrý byznys.
Já mám jistý problém. Místo zvonku jsem si na kolo namontoval takovou tu trumpetku s balónkem. Když potřebuji nějakou šťastnou rodinku jemně upozornit, že zabírají celou stezku, začnu troubit. Jenže rakouský a německý cyklista je tvrdý a nekompromisní. Od kola očekává zvuk zvonku a na mé troubení většinou reagují tak, že se zastaví, zatarasí stezku úplně a dívají se na řeku, odkud jede ta loď. Obvykle až skřípění brzd je probere z jejich údivu, že žádné plavidlo nevidí.
Jeden z nejkrásnějších úseků horního toku Dunaje je u vesničky Schlögl. Stěny hor začínají tlačit řeku do soutěsky, která má několik kilometrů a meandruje až o 360o. Sevření skal povoluje kousek nad přehradou u Aschachu. Samotné městečko se honosí řadou barokních domů, které se táhnou souběžně s nábřežím . Na dolním konci je k vidění i pěkný přístav sportovních a rekreačních lodí.
Kousek za Wilheringem, stojí v lese u stezky osamělé stavení s plechovou boudou, kde se obvykle skladují zemědělské stroje. Ale v tomto případě se jedná o soukromé muzeum Druhé světové války. Jsou zde k vidění různá pohybovadla, zbraně a uniformy znepřátelených stran.  Obdobných soukromých minimuzeí, byť s různou tématikou, lze najít v zemích západní Evropy celou řadu. Vždy jsem uvažoval, jak si vůbec na sebe dokáží ze vstupného vydělat.
A konečně vjíždíme do Lince. Najednou se hory po stranách rozestupují do širokého plochého údolí. Kousek od řeky se nachází hlavní náměstí starého města s morovým sloupem i s množstvím gotických  a renesančních domů. Z něj se dá úzkou uličkou vyšplhat na místní hrad. Protikladem ke starému městu je protější břeh se supermoderní radnicí a novou zástavbou. V Linci se zdržujeme trochu déle, ani ne kvůli architektuře, ale protože hledám místo, kde bych si mohl v neděli koupit zubní pastu. Zachraňuje mě prodejna na nádraží.
Dél nás stezka vede na levý břeh. Od města poprvé začínají zvýšené navigace, bránící záplavám při vysokém stavu vody. Jedeme po jejím hřebenu. Po několika kilometrech se stezka rozděluje. Jedna její část se odklání od břehu směrem na památník v Mauthausenu, druhá část vede na pravý břeh do městečka Enns. Vzhledem k počtu lidí zahýbajících vlevo, volíme směr Enns. Od rána praží slunko jako zběsilé. Navíc zde jedeme otevřenou krajinou, kde není stín ze stromů. Po hodině jízdy se to začíná projevovat. Pravé rameno a stehno mám  už pěkně spálené. Na takovou drobnost jako krém na opalování nikdo z nás nepamatoval. Mažu se tedy tím, co je. Panthenolem. Všechny upozorňuji: "Neopakujte tuto kravinu po mně!" Připálíte se ještě důkladněji a rychleji. I když Panthenol je bezvadná věc. Když se jím na noc po opalování natřete, výborně zregeneruje zarudlou kůži. A má mnoho dalších aplikací. Například, když mi začala skřípět přehazovačka, vyčistil jsem ji a namazal Panthenolem. Na jedné cestě mi totálně vyschl řetěz a zanesl se prachem. Řetěz jsem vypral, ale znovu ho namastit a nakonzervovat nebylo čím. Opět posloužil kouzelný sprej.
Z Enns, které je miniaturou starého centra Lince, se opět cesta stáčí k řece a znovu vede po levém břehu. Problémy s připáleným kůží se ukazují jako jen malá předehra. Krajina je doširoka otevřená, odpolední slunce pálí a vane silný protivítr. Všichni řadíme velké převody a zvolna se probíjíme vpřed. Šlapat se musí opravdu silou. Jedná se sice o úsek jen 24 km, ale saháme na dno sil. Po dvou hodinách přijíždíme na cyklistické odpočívadlo naproti zámku Wallsee. Odpadáme. Všude kolem nás se povalují kola a desítky cyklistů. Mezi námi pobíhají zdravotní sestry a sanitky odvážejí jednoho člověka za druhým. Zlý sen.
Jsme v takovém stavu, že ani zámek ve Wallsee v nás žádné nadšení nedokáže vyvolat. Přestože je velmi  zajímavý a dodnes obydlený. Pokud si vzpomínám, patří někomu z přeživších Habsburků.
Druhý den se naštěstí krajina opět mění. Hory se přibližují k řece a vražedná rovina končí. Je i na co koukat. Míjíme celou řadu pěkných městeček, barokních kostelíků a samozřejmě přehrad. Za zmínku stojí především Ybbs. Dáváme si oběd, relaxujeme a kocháme se místní architekturou.
Odpoledne vjíždíme do městečka Melk, kterému dominuje mohutný barokní klášter. Benediktinský kostel stojí na ostrohu přímo nad Dunajem a velký blok přilehlého kláštera láká stovky turistů. Jedná se o největší církevní komplex v Rakousku. Ale i samotné městečko pod ním stojí za prohlídku.
Za Melkem jedeme kousek po silnici vzhůru na nový most přes řeku. Po něm přejíždíme na levý břeh. Nasaji vzduch do nosu a říkám si, ano, zde se mi bude líbit. Svahy strání k Dunaji jsou plné vinic, mezi kterými vede cyklistická stezka. Následuje řada malých vesniček s vinnými sklípky, z kterých to voní, po cestě potkáváme vystavené staré vinařské lisy. Bohem požehnaný kraj. Chtěl bych ho navštívit v době vinobraní. Ale obávám se, že bych byl delší dobu k nezastižení.
Vinařský kraj se táhne až po pozoruhodný komplex Dürnsteinu. Na kopci je zřícenina gotického hradu, na skalním ostrohu pod ním, jsou středověké hradby stejně starého malého městečka. Jedinou novostavbou je zde barokní kostel, jehož modrá věž s výzdobou jakoby z marcipánu je obdivována všemi, kdo se plaví po Dunaji.
Poslední večer trávíme v Kremži. Také stojí za vidění. Prošli jsem si centrum města, ale i když je hezké, ve srovnání s Dürnsteinem zaniká. Nakonec sedíme na terásce u staré radnice ve Steinu, popíjíme pivo a díváme se na západ slunce nad řekou.
Náš čas se naplnil a je zapotřebí pomýšlet na návrat. Do Vídně už nedojedeme. Chybí nám jeden den. Proto rovnou z Kremže míříme na Znojmo. Opět vinice. Projíždíme mezi nimi jak na houpačce. Nahoru a dolů po různých kopečcích, ale celkově pořád stoupáme. A do toho peče sluníčko. Brzo máme láhve prázdné. Snažíme se vyhnout dehydrataci, protože to byl důvod, který oddělal řadu cyklistů pře dvěma dny pod Lincem. Nakonec v jedné vesničce zastavuji u selského stavení, kde přes otevřená vrata vidím na dvoře nějakého člověka. Vzal jsem flašky a poprosil ho o vodu. Donesl nám je plné slabého vinného střiku. Něco fantastického!
Konečně se blížíme k hranici za Retzem. Jak už to bývá dobrým zvykem v této zemi, hranice státní kopíruje hranice geologické. Před námi je pořádný stoupák. Odevzdaně šlapu do něj. Za mnou se ale odehrává něco jiného. Iva sesedá a velkým obloukem háže kolo do škarpy. Chvíli kope do nejbližšího patníku a vyřvává silně emotivně podbarvené komentáře. Teprve po delší chvíli jde vylovit kolo z příkopu a pokračuje také.
Konečně Znojmo. Poslední kopec a jsme na nádraží. Jdeme do nádražky na oběd. Tekutinu, kterou tu čepují pod názvem pivo, by nepil snad ani Rus.  Pak už sedíme ve vlaku směrem na Brno.

 

více článků na www.expedial.cz

Pohled přes Dunaj.