Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dolomity bez sněhu. Krásné výlety i otázky, co bude s lyžováním dál

aktualizováno 
Majestátní štíty Dolomit rámují okolí průsmyku Passo Rolle a jsou trochu pocukrované sněhem. Ne moc, atmosféra v údolí připomíná spíš konec března než vrchol zimní sezony. Z lyžařského výletu se nakonec stala spíš turistika. Je to změna, která vyvolává otazníky.

Před chvílí jsme minuli parádní závrt, jakých je na zdejší krasové planině řada, a na jižním obzoru začínají vykukovat stěny impozantního vrcholu Pala di San Martino. Jeho západní stěna představuje čistou vertikálu, terén přímo kolem nás je ale naopak až překvapivě mírný. Pohybujeme se totiž po unikátním území zvaném L’altopiano delle Pale, tedy Náhorní plošina Pale. Terén se tu rozkládá v poměrně úzkém rozmezí 2500 až 2800 nadmořských metrů a ze všech vysokohorských plošin v Dolomitech je tahle největší.

Lunární krajina v centru Dolomit

Přirovnání k měsíční krajině nepovažujeme na náhorní planině za přehnané. Téměř nadpozemské dojmy umocňuje ještě fakt, že ani v této poměrně značné výšce není skoro žádný sníh a plošina je posetá jen nesouvislými bílými fleky navátého materiálu. Proto jsme nechali sněžnice v chatě a po náhorní plošině se pohybujeme v pohorkách.

Fotogalerie

Dolomity (italsky Dolomiti), proslulé mimořádnými krajinnými scenériemi, tu před námi defilují v plné kráse. Plošinu lemují výrazné skalní útesy a z prvního aklimatizačního vrcholu, Cima della Rosetta (2746 m) v dálce rozpoznáváme řadu z nejznámějších dolomitských kót jako Antelao, Marmolada či Monte Cristallo.

Ale oči chtě nechtě sklouzávají k bližším horizontům. Scenérickou ikonu oblasti kolem San Martino di Castrozza, kde se pohybujeme, představuje Cimon della Pala (3184 m). Má pověst „Dolomitského Matterhornu“, což jsme si zespoda dokázali představit, ale z jižní strany se nám jeví jen jako jedna skála z mnoha. „Jen klid“ - čte nám myšlenky místní horský vůdce, „večer sjedeme na průsmyk a uvidíte.“

Během asi pětihodinového kolečka po náhorní plošině se přibližujeme na krátkou vzdálenost k obávané stěně Pala di San Martino a docela rozumíme tomu, že hora byla „dobyta“ teprve v roce 1878, tedy mnohem později než většina vrcholů ve vyšších Západních Alpách. Za celou dobu potkáváme jen jednu malou skupinu alpinistů, okruh zakončujeme na chatě Rifugio Giovanni Pedrotti, sjíždíme zpět lanovkou do údolí a míříme na avizovaný průsmyk. Tedy do oblasti Passo Rolle (1984 m).

Dolomitský Matterhorn. Ale přijďte ze správné strany

Slunce se mezitím nachýlilo k západu a my vystupujeme ze sedla pěšky po sjezdovce kousek vzhůru. Kolem nás zařezává pár lyžařů poslední dnešní oblouky, ale pozornost budí něco jiného. „Už věříš tomu Matterhornu?“ ptá se horský vůdce a máchne rukou před sebe.

Ano, prosím. Cimon della Pala, druhý nejvyšší vrchol této horské skupiny, má při pohledu z této strany skutečně nezaměnitelný tvar – jeho ostrá špička, spadající k severozápadu kolmou stěnou, skoro vypadá, že každou chvíli spadne. Věrnější přirovnání by sice asi bylo ke slavnému patagonskému vrcholu Cerro Torre, ale necháváme iluzi „dolomitského Matterhornu“ být. „Máme asi tak půl hodiny času,“ probouzí nás z geografického rozjímání vůdce. „Obzor je čistý, barvy by měly být v pořádku.“

Pohled na vrchol Cimon della Pala od chaty Malga Rolle (snímek pořízen kolem 14. hodiny).

Pohled na vrchol Cimon della Pala od chaty Malga Rolle (snímek pořízen kolem 14. hodiny).

Enrosadira jak má být

„Barvami“ se tady myslí fenomén italsky zvaný enrosadira, kterým jsou právě Dolomity proslulé. Za vhodných meteorologických podmínek se horské vrcholy při úsvitu a západu slunce zbarvují žlutými, oranžovými, načervenalými a dalšími barevnými tóny. Barevné spektrum se mění podle toho, jak se sluneční kotouč posouvá vůči horizontu.

Enrosadira samozřejmě nevzniká jen v Dolomitech, ale světlé a často kolmé skalní stěny Dolomit, budované vápencem či dolomitem, k tomu dávají mimořádně dobré podmínky. Pospícháme k chatě Baita Segantini, malebně položené nad dvěma jezírky přímo na úpatí Cimon della Pala, s očima upřenýma vzhůru. Těsně před 17. hodinou se skála nad námi začíná barvit do zlatava... pak do růžova, barvy přecházejí jedna v druhou v řádu sekund. A když slunce definitivně klesne pod horizont, skalní defilé se pohrouží do měkce šedivých tónů a také do velebného ticha. Další enrosadira přijde brzy ráno při východu slunce. Tedy pokud nebude zataženo.

Výhled z vrcholu Cima della Rosetta k jihozápadu

Výhled z vrcholu Cima della Rosetta k jihozápadu

Pohled od chaty Rifugio Rosetta na vrchol Cima della Rosetta

Pohled od chaty Rifugio Rosetta na vrchol Cima della Rosetta

Co bude po sněhu?

Další den přece jen nasazujeme lyže a vyrážíme na sjezdovky. V oblasti Tognola, přímo nad střediskem San Martino, nacházíme několik velmi pěkných červených pist se solidním převýšením (až 800 metrů) a užíváme si v podstatě prázdných tratí k razantním, rychlým obloukům. Divného pocitu se ale zbavit nemůžeme – kolem nás jsou totiž zelené lesy a louky, případně obnažené skály, kde se drží jen zbytky sněhu nafoukané do úžlabin.

Otazníky nad lyžováním

Nad sjezdovým lyžováním visí stále více otazníků, nejen v Dolomitech. Jak to ale doopravdy všechno bude, to uvidí zřejmě až příští generace.

Taková je situace v oblasti San Martino di Castrozza, a nejen tam, po valnou část letošní zimy. Sjezdovky sice za pomoci umělého sněhu zůstávají v provozu, ovšem v okolí je holo a na návštěvnosti je to samozřejmě znát. V severní Itálii možná dvojnásob. Když počasí ve městech v nížině, odkud přijíždí většina hostů, připomíná spíše pozdní jaro, jen málokdo má myšlenky na lyžování navzdory faktu, že sjezdovat se na kvalitně připravených tratích dá docela dobře. Pro většinu alpských turistických středisek přitom zimní sezona představuje co do tržeb nejvýznamnější část roku.

Valeria Ghezzi, prezidentka Italské asociace lanovek a vleků (ANEF) a současně majitelka lyžařského areálu v San Martino di Castrozza, to ví. „Samozřejmě je to problém. Lyžovat se sice nepřestane z roku na rok, ale trend je jasný. Už dlouho se snažíme našim zimním návštěvníkům více nabízet aktivity, které s lyžováním přímo nesouvisí. Máme tu plno nových turistických tras schůdných i v zimě, hodně se zlepšila gastronomie, místo lyžování se hosté mohou vydat s horskými vůdci na lehčí horolezecké výstupy a tak dále. Na druhou stranu loni jsme měli naopak tolik sněhu, že jsme nevěděli, co s ním.“

Ještě to jde. Jak dlouho? (lyžaři před chatou Rifugio Tognola nad San Martino di Castrozza)

Ještě to jde. Jak dlouho? (lyžaři před chatou Rifugio Tognola nad San Martino di Castrozza)

Pohled z vrcholu Cima della Rosetta na San Martino di Castrozza: bílé zakroucené linie nejsou potoky, ale sjezdovky pokryté umělým sněhem.

Pohled z vrcholu Cima della Rosetta na San Martino di Castrozza: bílé zakroucené linie nejsou potoky, ale sjezdovky pokryté umělým sněhem.

Dopady umělého zasněžování na přírodu

Nutnost vylepšovat bilanci umělým zasněžováním má ale i jiné aspekty, na první pohled ne tak snadno viditelné. Při příjezdu do San Martina jsme si všimli, že umělá vodní nádrž Lago di Paneveggio má hladinu dobrých sedm metrů pod normálem. A pokračování rozhovoru dojem potvrzuje: voda nutná k umělému zasněžování se bere z vodotečí, které by jinak směřovaly do přehrady, a tím – v kombinaci s mimořádně suchou zimou – vzniká deficit vody. Která se primárně má používat pro jiné účely, například k pití nebo v létě na závlahy. „Máme vyčleněný určitý objem vody, který lze pro přípravu sjezdovek použít,“ pokračuje Ghezzi. „Jenže letos, jak není sníh, tak už máme v podstatě vyčerpáno.“

Ohromné investice do zasněžovacích systémů a velká energetická náročnost výroby umělého sněhu se samozřejmě promítají do ceny permanentek – včetně amortizace se tato částka může odrazit v hodnotě lyžařských lístků až jednou čtvrtinou. A stíny vysoké ceny za lyžování v podmínkách měnícího se klimatu se šíří dál. Nejen místní ekologové poukazují na fakt, že v důsledku výroby umělého sněhu, který je velmi kompaktní a na jaře pomalu taje, zůstávají sjezdovky (tedy paseky a louky) na jaře mnohem déle pod sněhem, než je tomu při přirozené sněhové pokrývce. Což mění ekosystémy, leckde není možné včas zvířata vyhnat na pastvu a tak dále.

A tak nad sjezdovým lyžováním visí stále více otazníků, nejen v Dolomitech. Jak to ale doopravdy všechno bude, to uvidí zřejmě až příští generace.

Může se hodit

Doprava
Autem najedete z Prahy i Brna do San Martino di Castrozza shodně asi 750 kilometrů, potřebovat budete rakouskou dálniční známku. Zvlášť je třeba zaplatit úsek dálnice pod Brennerem a italské dálniční mýto (dohromady jedním směrem asi 18 eur).

Ceny lyžování v San Martino di Castrozza
V hlavní sezoně zaplatí dospělí / děti do 16 let za šestidenní skipas 230 / 160 eur, jednodenní lyžování vyjde na 42 / 29 eur.

Užitečné weby

  • http://www.sanmartino.com: Turistický rozcestník oblasti San Martino di Castrozza (též česky).
  • www.visittrentino.it: Oficiální turistický portál administrativní oblasti Trentino, jíž je oblast kolem San Martino di Castrozza součástí (též česky)
  • http://www.summitpost.org: Obsáhlé informace o dobývání vrcholů v různých pohořích světa včetně Dolomit.
Autor: pro iDNES.cz




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.