"Než jsme vyjeli, všichni nás varovali, že je v Jihoafrické republice velká kriminalita. Po Addis Abebě, Chartúmu a Nairobi nám ale Kapské Město připadá jako klidné, pohodové místo," řekl šéf expedice Dan Přibáň.
Jeho tým ve složení Jan Martin Kozel, Pavel Šimek, Klára Handrejchová, Aleš Jungbauer koncem tohoto týdne nasedne do letadla a vrátí se domů do Česka. Trabanty si cestovatelé nechají poslat.
Bakelitová vozítka na cestu vyrazila 6. září z Prahy, vydala se po stopách Františka Vladimíra Foita a Jiřího Bauma, prvních Čechů, kteří automobilem dojeli z Prahy do Kapského Města. Do cíle ovšem měla původně dorazit o měsíc dřív.
"Jsme rádi, že jsme dojeli, protože ještě před čtyřmi dny jsme stáli uprostřed namibijské pouště s rozebraným motorem a pístem v ruce," přiznal Přibáň.
Zpoždění česká expedice nabrala v Káhiře, kde ji zastihly technické problémy. Aby získala súdánská víza, musela zase čekat, až skončí ramadán. "V Africe mají jiný čas, jiné vnímání světa. Když ale místní viděli přijíždět dvě pojízdné kačenky do vany, byli tak fascinovaní, že nám většinou ochotně pomáhali," smál se šéf posádky.
V etiopské Tulai před školou Chefe Konbo, která byla postavena z darů charitativní organizace Člověk v tísni
Trabanta za kus školy!
Během cesty se auta proměnila v artefakty. Dobrodruzi totiž sbírali od domorodců podpisy a obrázky. "Máme spoustu zajímavých úlovků, například ministra turistiky Jihoafrické republiky, velvyslance, ale mě osobně nejvíc těší obrázky capartů z jedné etiopské školy, kterou tam má Člověk v tísni. Ona sice vypadá z našeho hlediska spíš jako nějaká garáž, ale na místní poměry je moderní, protože má okna a střechu. A ty děti jsou rády, že tam můžou chodit," řekl Přibáň.
Jeden z takto vyzdobených trabantů v Praze vydraží právě společnost Člověk v tísni, výtěžek půjde na školy v Africe. O nadcházející aukci budeme informovat na cestovani.idnes.cz.
Rákoska a jiskra v oku
Když jsme po rozbité cestě v oblaku prachu přijeli na dvorek školy Chefe Konbo v Tulai, jednoduché zděné budovy se čtyřmi třídami a brzdovým bubnem místo školního zvonku, byli jsme si docela jistí, že jestli můžeme být nějak užiteční, vybrali jsme si dobrou cestu, napsali pro iDNES.cz Češi, kteří trabantem projeli Afriku.
Třídy s tabulí a okny tu rozhodně nejsou standardem. A pokud má někdo jednou skutečně a dlouhodobě pomoci Etiopii, pak to budou jedině vzdělaní Etiopané sami.
Škola s okny, sice bez elektřiny, ale pořád supermoderní vzdělávací ústav snažící se prosazovat moderní, rozuměj normální, vyučovací postupy
Ve škole Chefe Konbo v Tulai, která byla postavena z darů charitativní organizace Člověk v tísni
Mladý energický učitel s ukazovátkem z čerstvě utrženého třtinového stonku vybírá z lesa nadšených a minimálně stejně energetických hlásících se rukou. Rozčepýřený černoušek ukazuje na tabuli a zpívá jedno písmenko za druhým "ej, bí, sí, dý, í, efi…", třída sborově opakuje... trochu to připomíná zpívající jednotku americké armády. Za každou dřevěnou lavicí vykukují dvě tři rozčepýřené hlavičky, svítící malá očka, která se od vás, coby narušitele místního "černého" prostředí neodlepí, dokud neodejdete.
Těmhle dětem možnost chodit do školy vtiskla do očí jinou jiskru, než jakou byste hledali v českých školách… Na zdech visí ručně malované plakáty orgánů v lidském těle, matematické vzorce i jazykové tabulky připomínající skloňování sloves.
Vzdušná přání ve zděné škole
Kovové rány o brzdový buben, zvonění, sborová armáda se promění v mrak mravenců valících se ze dveří. Naši žlutí "angličáci" se líbí, jako všude v Africe. Rozdali jsme fixy a začali sbírat trochu ryzí dětské Etiopie přímo na kapotu. Čmárat po autech ve škole, kde je rákoska součástí výuky, z počátku vyžadovalo odvahu, nakonec ale malovali všichni. Fixu jsme zachránili jednu.
Dlouho opatrované lampiony přání, které přetrpěly 10 000 km na palubě trabantů, na sebe vzaly sny těch, kteří už je uměli napsat: "Chtěl bych být policajtem." "Chci být doktorkou." Když pak ze školního dvora vyrazily k oblakům, prvotní zběsilý úprk a křik všech dětí se záhy změnil v nadšený smích, vztažené ukazováčky a ohromené pohledy k nebi. Že ta divná bílá věc poletí, nečekali.
Ve škole Chefe Konbo v Tulai
Koordinátorka mise v Etiopii Michaela Brožová Burdová z Člověka v tísni
"V Etiopii je nevalná gramotnost a právě oblast Awassy, je na tom nejhůř" říká koordinátorka mise v Etiopii Michaela Brožová Burdová z Člověka v tísni. "Škol je tu málo, a pokud tu nějaké vláda postaví, nestojí za moc. Dřevěná stavba oplácaná hlínou téměř bez oken, často bez lavic a židlí. Do jedné třídy chodí 100 dětí a učitelé po nich vyžadují jen biflování."
Škola, v jejímž stínu se schováváme, vypadá jinak. Jednoduchá, ale zděná budova, bez elektřiny, ale se studnou, plechová střecha a hlavně – okna, lavice a na Etiopii slušné základní vybavení. Největší devízou jsou ale učitelé proškolení v současných vzdělávacích metodách.
I tak ale do jedné třídy chodí až 50 dětí a "jede" se na směny – dopolední a odpolední várka. Není se co divit, když místní vláda může investovat do stavby školy něco kolem sta tisíc birrů (cca 150 tisíc korun), zatímco škola postavená Člověkem v tísni přišla téměř na 1,5 milionu korun.
"Tahle škola je jedna z devíti, které jsme tu postavili. V současnosti zvládáme ze sbírek, pořádaných ve spolupráci se skauty, vybudovat přibližně dvě za rok. Místní správa si od nás školu převezme a dál se o ni stará sama. Jsou rádi za takovou pomoc. Škol si váží. U jedné dokonce přistavěli další třídy," dodává Michaela, když na dvorku v kanceláři v Awase hladí kozla, kterého za jednu ze škol dostali. Určitě se neměl stát domácím mazlíčkem, ale večeří. Humánní Evropané, kteří by pořád někomu pomáhali, ho ale raději krmí a nevědí co s ním.
